Písmák Vánoční dárek
Pospíchám domů a nemůžu se dočkat. Dneska jsem si odbyla poslední den školy a čekají mě vánoční prázdniny. Mávnu holkám, zařvu na ně,že jim z Alp pošlu pohled a uháním k naší vilce. Je mi jedno, že se kolemjdoucí otáčí, musím vypadat jak blázen, jak metelím ulicí, poskakuji a broukám si možná až nahlas veselou vánoční koledu o sobovi Rudolfovi sčerveným nosem, ale fakt je mi to jedno.
Osud
Je hnusný, podzimní den. Fouká ostrý vítr, co bodá do obličeje milionem jehliček a pálí vočích a nutí kpláči. Listí kolem krouží, zmítáno poryvy větru, aby dopadalo na zem a znovu se vznášelo ve spirálách nahoru a zas padalo… Jako život: jednou jsi na úplném vrcholu a slehkostí pluješ šedí dnů, jindy se topíš na samém dně jak největší odpad, po strmém pádu zvýšin. Ale nenaděláš nic.
Dávejte pozor, co vám těďka řeknu...
Dávejte dobrý, ale opravdu dobrý pozor, co vám teďka řeknu. Jsem totiž šťastná, jsem maximálně šťastná, tak moc šťastná, jak to jen jde, vlastně se mi zdá, že to ani víc nejde… Štěstí je sice něco hodně pomíjivého, ale já mám pocit, že u mě neodezní, že se budu vjeho opojení vznášet až do smrti. Už od té doby, co jsem vyšla zprosklených dveří šedé budovy uprostřed parku, se mi zdá, že po chodníku tančím, křepčím, téměř se až nadnáším vpiruetách nad dlažbou města, jsem plná euforie znečekaného, zněčeho neuvěřitelného, co se pro mě stalo skutkem.
Vyhlédnu si kavárnu na hlavní třídě, usednu do proutěného křesla a mávnu na obsluhujícího muže.