Na čí jsem straně?

… Teď vypadá tak klidně – až teď. Leží na zemi pod rouškou tmy, skoro bez známek života.

Já stojím tu jako socha z mramoru a vedle mne sedí jeho, skoro k smrti zbitý pes. Asi by bylo načase vzbudit se, jenže tohle není sen! Já to udělal. Smutné psí oči se vlévají do mých – alespoň trocha úlevy. Ale co dál? Surově zbil jsem člověka! Zbil jsem člověka kvůli psu. Jak nepravděpodobné a zároveň skutečné. To si opravdu více cením života psa? Ale on toho psa málem zabil. Bezelstného, věrného psa téměř zabil jeho krutý a zákeřný pán! A já stále necítím lítost – ne, jsem vlastně rád, že jsem to udělal. Stále tu leží ve stínu, zkrvavenou tvář od klacku, který měl zlomit psí hřbet.

Poslední pohled do smutných psích očí – to je pro mne zproštění obžaloby. Odcházím s pocitem vykořeněnosti. Co bude dál? To nevím já, a zajisté ani ten pes, belhající se vedle mne …