Záhada

Nad hlavou visí

obraz dívky s rozpuštěnými vlasy –

kreslím popelavý tón její tváře –

a touha přitom spaluje mé tělo –

přiblížím se k ní a dotknu se lehounce ruky,

položené na čele – s jedinou táhle se vinoucí vráskou –

jako úzká řeka jejímž korytem jsou hebké přehyby pleti –

ztrácím se na dunách jejího úsměvu,

přelévajících se v té měsíční krajině jako horké stíny,

mířící do neznámých končin –

tolikrát jsem v paměti putoval po značených trasách,

ale signatury mizely před mými zraky jako obláčky páry,

s jejichž tvarem se potýkala geometrie mého tázavého pohledu,

a nikdy neuspěla v té křivolaké spleti tangent –

marné byly všechny derivace –