Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHenry Rollins/ Blues černýho kafe
Autor
Pure
Avízo na Rollinse mi dal dneska odpoledne filthpig. Zvedl jsem zadek, zašel do knihkupectví, zeptal se, co mají od Rollinse. Řekli, že už nic, že vyprodali. Ale Viewegha máte, ne? Prodavačka, známá, se na mě podívala: Jsi zas vtipnej. Zajdi si na na Hradby, tam to bude. Zajímá to někoho? Ne. Šel jsem tam, zaplatil 168 a po cestě koupil džus. Louskat jsem to začal už po cestě. Krátký, rychlý, jasný příběhy typu: \" Dnes jsem dostal dopis od jedné holky. Píše mi, jak za mnou na koncertě přišla a povídala si se mnou a jak jsem se k ní choval moc hezky. Říká, že byla vážně zklamaná. Doufala, že budu spíš hroznej hajzl. Zklamal jsem ji. Až ji příště uvidím, tak ji nakopu prdel, aby se jí zlepšila nálada.\" Tohle bude gut. Zůstanu doma a ušetřím si ranní třasy. ... Otázkou, koho zajímá můj subjektivní dojem. A jestli, ne jestli, ale zcela určitě ne..vím váš dojem z téhle knihy. Asi jo. Vem vás čert.
Kniha
Nemusíte znát životní reálie hardcorového fronmena Henryho Rollinse, žijícího v N.Y. a trávícího život vymetáním pódií a civěním do stropu po koncertech, aby jste z jeho textů záhy pochopili, že tenhle týpek má leccos odkrouceno.
Jeho krátké, rychlopalné texty, doplněné prózami Blues vyčerpání, Blues černýho kafe, přerývané těžkými vzdechy básní jsou opozitem k vzdorovitě klipovitému a kašírovanému obrazu společnosti, jak jej nabízejí tývý, beletrie či barevný časáky.
Klipovité ano. Sladce vzdorovité? Nenechte se vysmát. Kašírka? Ani náhodou.
Texty drnčí upřímně. Evropanovi mohou sice některé motivy přijít snadno neuvěřitelné, extrémní a už vůbec ne zábavné, jako například časté střílení do hlavy, ale po Bowling for Columbia jsem ochoten téhle speciálně americké choutce uvěřit.
Rollins vykresluje interpersonální vztahy z úhlu odosobněného, jedovatého skeptika, který se snaží nezaplést se do bezbřehé sítě zatěžujících vztahů s lidmi, s kterými si nemá co říct. Odměnou za toto snažení je bezútěšný smutek a pocit odcizení.
Vybírá si témata, která bez obalu ukazují podstatu lidských potřeb. Sex, manipulace, potřeba násilí, potřeba vymlátit na někom vinu za svou nedostatečnost.
Na druhou stranu je mezi texty cítit odstup od napsaného. Vášně, vyblité na papír, se dotýkají lidských obsesí, na druhou stranu texty jasně říkají: je to jen hra.
Píše o lidech, které potkal, o nezvyklých situacích, o smutku, o beznaději, o únavě a třeba o jediný radosti, která zbyde, když jste v docela drsným zápřehu, o kafi.
Je to chytrá hra zkušeného šoumena, který ví, že normální člověk si knížku přečte, zasměje se a dá spokojeně pivko. A kterému je zhola jedno, že magor se po přečtení utvrdí v pocitu, že svět je nespravedlivý a zkurvený a jde strašit svým ochablým ohambím důchodkyně do parku.
Knížka oplývá razantními historkami. Například o chlápkovi, který leží na ženě a zatímco spolu souloží, ona hovoří s bývalým milencem po telefonu, aby zvýšila nejspíš sexuální naléhavost okamžiku, případně donutila ex-boyfrienda k návštěvě, což se později stane, případně návštěva syna otcem po letech, kdy otec synka v autě donutí k felaci. Texty jsou podle mě mezním obrazem, vypovídajícím, jak daleko se lidská hmota dosunula ve svém strachu nebýt osamocen, mít něco ze života za každou cenu a ublížit, aby mi nebylo ublíženo.
Pocitu nebýt osamocen ostatně také věnuje jednu ze silných pasáží knihy.
Ocituji:
Někdy mám pocit, že jsem z jiné planety. Vsadím se, že takový pocit má spousta lidí. Jako že je nikdy nikdo nebude znát a že nikdy nezapadnou do tohoto uřvaného, strašidelného a nesmyslného festivalu. Pokoušejí se něco zachytit a ono jim to nějak vyklouzne nebo v horším případě to dřepí mimo dosah. Snadno se začnete cítit vykořeněný, nezakořeněný. Časem jsem si zvykl cítit se jako vetřelec, kamkoli přijdu, není to žádná tragédie. Vzpomínám, jak jsem chodil do práce. Každý den jsem si dával hamburgra v jednom podniku. Lidi na mě vždycky zírali, koukali na mou plešatou hlavu. Nejdřív jsem z toho býval přejetej a štvalo mě to, ale časem jsem mohl být v místnosti plné zírajících lidí a bylo mi to docela jedno. Vypěstujete si od lidí zvláštní odstup, který se vám už nikdy nepodaří úplně zrušit, ať se děje, co se děje. Jak jste jednou byli venku, tak už tam částečně vždycky zůstanete. A to je dobře. Když je necháte, tak budou plýtvat vaším časem a znechutí vás tak, že z vás nic nezbyde. Vždycky když vás postrčí ven, dostanete za oplátku víc sebe.
Říkám si, že je to dobrý obchod, když vidím, kolik lidí vlastně netuší, kým vlastně jsou. Celý večer čekají u telefonu a doufají, že někdo zavolá. Chodí s lidmi, na kterých jim nezáleží nebo které ani nemají rádi, protože nesnesou pomyšlení na to, být sám. protože pomyšlení, že jsou sami, jim říká, že jsou propadák, že lidé, kteří jsou sami, jsou vždycky osamělí a zoufalí.
Slýchávám tolik historek o lidech, kteří museli celý večer lhát, protože byli někde s někým, koho neměli rádi a museli to nějak zamaskovat. to je ten sajrajt, ze kterýho máte nervová zhroucení a rakovinu. vždycky to ve mě vyvolá stejný pocit. Lidi jsou povětšinou ztráta času.
Čím víc času máte na sebe, tím líp.
Co potěší, jsou krátké jednověté pointy na konci některých příběhů :-)
Po přečtení můžete namítnout, že tohle tu už taky bylo: Cave, Welsch, Bukowski. A co. Jen houšť.
Na druhou stranu jsou zde k dispozici dokonalá story o nevěrných mutantkách od bezmála národních umjelců.
Kniha ve vázaném vydání, r.v. 2001, vydavatelství MAŤA, 140 stran, 168 Kč, přeložila Kamila Lederová, doslov Vojtěch Lindaur, v originále Black Coffee Blues
Autor
(opsal jsem vlastnoručně z doslovu)
(jen pro ten dnešní den.. tralala)
Henry Rollins, vlastním jménem Henry Garfield, narozen 13. února 1961 ve Washingtonu dýsí. Básník, spisovatel, zpěvák, workalholik, omalovánka. Hrál s hardcore kapelou Black Flag, kterou vyměnil za Rollings Band po drobných ústrcích ze strany americké polucie.
Více na http://21361.com/site/main.html