Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZnamení Ryb - dokončení
Autor
pbadraj
" Dneska snad neusnu", pomyslel si, když se už dvě hodiny převaloval na posteli a ne a ne usnout. V protějším rohu pokoje tiše odfukovala dcera a syn měl asi nějaký divoký sen, protože něco mumlal ze spaní. V tom se ho dotkla ruka ženušky. " Taky nespíš?" zeptal se jí. " Spala jsem, ale to tvoje převalování mě vzbudilo" odpověděla. "Proč nespíš ty?" zeptala se. "Nedá mi spát ten střep, co jsem ho dneska vyhrabal. I když si připustím tu myšlenku, že ten džbánek byl moje dílo, nejde mi do hlavy ten letopočet. Copak nějaký obyčejný hrnčíř škrábe na své výrobky datum? Nejspíš byl rád, že se uměl podepsat, ale ten letopočet je nesmysl". Ženuška si přitáhla deku k bradě a usínajícím hlasem odpověděla "Nech to uležet, časem si vzpomeneš". Otočila se na bok a okamžitě usla.
Ještě párkrát se zavrtěl, oči se mu zavřely a usnul. Probudilo ho slunce, které se dralo svými paprsky do pokoje, vůně kávy a křik dětí od potoka. Vstal, oblékl se, ustlal a přesunul se do kuchyně. " Ááá, naše noční sůva se probrala. Přeji krásné odpoledne. To tě tak zmohlo to kopání?" vítala ho ženuška. Jenom něco zavrčel, dal jí pusu a vrhl se na kávu, která stála na stole. Za chůze spořádal krajíc chleba se sádlem a šel zabetonovat sloupek na branku. Zabral se tak do práce, že si ani jednou nevzpoměl na myšlenky, které mu nedaly usnout. Trhlo s ním, když za ním ženuška promluvila. Vůbec si nevšiml, že už nějakou chvilku za ním stojí a pozoruje ho. " Nezapoměl jsi na dnešní večer?" zeptala se tiše. " A co se bude dít?" nechápavě se zeptal. " Celkem nic, jen máme výročí svatby" s překvapením a lítostí v hlase odpověděla. "Aha. Promiň. Nějak mi to vypadlo. Bude stačit, když si uděláme večer oheň v krbu a otevřem si víno?" Mlčky přikývla a odešla pokračovat v práci na horoskopu, kterou před chvílí přerušila, když se šla podívat na toho svého pracanta.
Večer nachystal se synem dřevo, ženuška s dcerou připravily špekáčky a všichni zasedli ke krbu na zahradě, kde vesele praskal oheň. Zpívali spolu, vyprávěli si různé příběhy a vtipy a večer jim příjemně ubíhal. Kolem jedenácté večer zahnali ratolesti spát a spolu ještě nějakou dobu seděli u krbu a vzpomínali, co se všechno stalo za tu dobu, co jsou spolu. Na chvíli se odmlčeli a každý se věnoval svým myšlenkám, když v tom si uvědomil, že už dlouho nepřiložil na oheň. V krbu žhnulo posledních pár uhlíků a tak se zvedl, aby přiložil. Položil na uhlíky trochu drobného klestí a přidal ještě pár pořádných polen. Oheň znovu vzplál a tom mu zase proběhla hlavou vzdálená vzpomínka. Nebyla však vůbec příjemná.
Už kdysi takhle stál u ohně a díval se, jak někdo přikládá, ale ten oheň byl nějaký větší .....
Proboha! To byla přece hranice! A na ní stála přivázána ke kůlu nějaká dívka a plameny již olizovaly její tělo! V praskání plamenů zaslechl její vzlyky a také svůj hlas, jak něco čte. " Léta páně tisícího šestistého šedesátého pátého roku, dvacátého pátého dne měsíce druhého, nechť je odevzdáno tělo Jaromíry, řečené Rybka, ohni a duše její poručena bohu. ..." Vítr na okamžik odvál z hranice dým a on spatřil, jak se na něj dívka, těsně před svou smrtí, upřeně a prosebně zahleděla. Jak spatřil tuto mučenou tvář, zatmělo se mu před očima.
Náhle s ním někdo zacloumal a strhl ho stranou. Těžce otvíral oči a uviděl, jak jeho žena na něj lije vodu z konve. Podíval se na ni a celý se zachvěl. Ta podoba! Dívka na hranici, v jeho mrákotné vzpomínce, a tady jeho žena ..... stejná postava, stejná tvář.
Již tak měl nervy napjaté k prasknutí, ale tohle ho vykolejilo tak, že se zhroutil na zem.
Pomalu přicházel k sobě a byla mu zima. Až teď si uvědomil, že na něj žena lila vodu, ale nechápal proč. Probral se natolik, že se mohl postavit a v tom si všiml, že má ohořelou bundu a ryfle. Podíval se znovu na svou ženu. Stála vedle něho, v rukou křečovitě svírala konev, ve tváři vyděšený výraz, v očích slzy. Znovu mu proběhla hlavou vzpomínka na dívku na hranici. Otočil se k ženě a objal ji kolem ramen. " Já, víš,zase jsem si vzpoměl na minulost a bylo to ....". Dala mu ruku na ústa a umlčela ho. " Nic neříkej a poslouchej. Vím to už dávno, že mě kdysi upálili, ale až dnes se mi vybavila tvář toho, co stál kousek od mé hranice a četl rozsudek. Hrůzou jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, že jsi to byl TY! Zase jsem cítila ten oheň na svém těle - neměla jsem tento pocit poprvé - a ten pach páleného oblečení, kůže a vlasů. Tentokrát to však bylo nějak moc živé a to mě probralo. Vidím tě, jak klečíš celý stuhlý před krbem a hoříš! Proto ta voda."
Seděli pak, poté co se převlékl, spolu do rozbřesku u krbu a probírali všechny události od doby, kdy se v tomto životě sešli až do tohoto víkendu na chatě. Teď, když o sobě navzájem věděli, jaká je poutala minulost, snáze chápali i některé věci a problémy tohoto společného života.