Serenáda k tichému večeru 5.července 1997

Sám sním a rozmlouvám s mrtvými antickými bohy, spit vínem a křikem hvězd. V tom prostém citu, v pohár s vínem padla zvěst, řeklas: "Jdi mi s tou tvou romantikou k šípku...!" Tak postůj přece nech se tichem svést! Vždyť jsme milenci novodobí. Jak bez duší vprostřed cest. Máš ráda slané tyčky a vykopávky prehistorické, recitály folkařů a černou kávu, komedie romantické a davy v právu. Způsobilas skandál na pohřbu mé tety vzdálené, když místo pozůstalých objala si náhrobky kamenné. Poznal jsem tě na Petříně, pokud vím. Dodnes o tvém loveckém duchu sním, jak podalas mi dalekohled a řekla: "Pal!" a když zůstal jsem viset ve víru tvých očí, už ses smála po schodišti, co se dolů točí. Ach prosím, nech mě sníti dál. V podvečer 4.července jsi mi řekla: "Pojď jdem pouštět draky!" A všichni fízlové pak taky posílaly hromy blesky na všechny strany světové. Popletla jsi mi verše tvými vlasy. Pak myšlenky jsme pásly v parku. Proč nejsem rytíř Lancelot a ty Johanka z Arku? Vlastnil bych meč a brnění stříbrné, bránil bych svým tělem tělo tvé a snad bylo by mi přáno padnout za tvou krásu. Na hrob nesla bys mi náruč chrisantém a slzy prošly by se po tvém těle, jako víra v mou nebeskou spásu. Vyprávělas cosi o naději. A já tonul ve tvých očích jako malý kluk před stromečkem vánočním. Nevěříš? Tak poslouchej jak bijou zvony tu naši mši půlnoční. Konec víry, konec zítřků - nejsem rytíř z pohádek. Jsem potulný básník v tryčku, jsem potulný beránek. Tak pousměj se. Já budu rád, pro kejklíře na nároží, co pro tvou lásku tiše pad.

---