Henry Rollins/ Solipsista

Antony de Mello ve své knize Motlitba žáby prosí čtenáře, aby četli každý den jen jeden příběh, aby každý den upili jen jednu kapku z vzácného nápoje jeho všeobjímající moudrosti. Bléé.

V případě Solipsisty od kanadského autora Henryho Rollinse bych však podobný postup upřímně doporučil. Na rozdíl od de Mella v Solipsistovi nenajdete nic jako instantní moudra, usměrňující každodenní život do kolejí vzájemné výhodnosti, ale pouze neředěnou dávku hnusu a drsné introspekce.

Při čtení téhle knihy vám možná mimoděk připadne na mysl, jakého utrpení se dostalo agentovi FBI v Mlčení jehňátek, který ze záznamu poslouchá nekonečné vyprávění Benjamina Raspaila, z doby, než mu Hannibal Lecter ufiknul hlavu a nacpal do sklenky od okurek.

Pokud si tedy dopřejete jen pár stránek a ne půl knihy na jeden zátah, dá se to skousnout. Přinejmenším se vyhnete situaci, kdy vás servírka za výraz ve vašem obličeji odmění nefalšovaným opovržením poté, co jí potřetí na otázku, je-li něco v nepořádku, neodpovíte zhola nic.

Rollins se podle mne vyslovil už knihou Blues černýho kafe (r.v. 1992, č. Maťa 1998).

Krátké, rychlopalné, přímočaré texty z Blues v Solipsistovi poněkud nabujely a Rollins se v nich vyslovuje k vlastním nedostatkům, odcizení, potřebě a ztrátě energie v daleko zhutněnější formě. Ponor je hlubší, propírání strunami mnohostruného nástroje jménem Rollins je důkladnější a melodie, vycházející z útrob toho stroje je temná a křehká.

Jenže. Nudí. Až na několik celkem vtipných povídek, kde autor těží z komických situací ve vztazích mezi pohlavími je knížka dokonale prosloupena jednosměrným literárním módem, oscilujícího kolem vratké podstaty jednoho Já.

Já nenávidím.

Já se bojím ztrácet.

Já se bojím přijímat.

Jsem zvyklý si nasadit masku s vyceněnými zuby, aby si ze mě nikdo neukous.

Plus štěkoty na politické, společenské a kulturní přešlapy, viděné z úhlu zasvěceného pozorovatele.

É, vem si algenku, kamaráde a zkus vytáhnout nohy z téhle přetopené místnosti.

Jako šoumen by jsi měl vědět, že jediným neodpustitelným hříchem na čtenářích je přestat vyprávět příběh.

A ty tady.. už huhleš moc dlouho a pořád dokola. A z příběhu zbývá jen málo... a nám se zdálo, že věčnost překoná.

(Díky Karle, ty musíš)

Ale po kapkách to jde. Texty v hlavě jako podivný skrečující zvuk v jinak monotónní šedi dne, v rádiových výkřicích, v kakofonii reklam a šustotu vyžehlených těl na ulici.

Každý den jedna báseň. Každý den kapku Rollinse.