Poslání

Civilizace Antalů nikdy nepotřebovala pomoc mágů, a tak bylo těchto pár „hlupáků“ na samém okraji společnosti. Pak ale přišla ta nešťastná událost se zmizením ministra Tar-Oktána. Dlouho po něm nebylo ani vidu ani slechu, ale nakonec se ukázalo, že ho sežrala mantichora. To by se ale nic moc nestalo, protože tento ministr nebyl zrovna nejoblíbenější. Nic moc by se nestalo, kdyby pak ale nezmizeli další tři vesnice. S tím už se ale něco muselo dělat, a tak se Rada rozhodla pro povolání dlouho nevyužívaných Ochránců pořádku. Ti se vypravili ochraňovat pořádek přímo do středu problémů. Nikdo se ale nevrátil. Bohužel. Tím však trable zdaleka neskončily. Zlá stvoření se rozmnožila po celé zemi. Následovala zemětřesení a  tornáda. Osud se Antalům mstil za jejich zlé činy, pýchu a také za nenávist k čarodějům. Byl čas to napravit, a tak se z mágů postupně stali mocní muži. V každé domácnosti byl talisman jimi vyrobený a nakonec byl stvořen  hlavní „sulen“ (tak se tyto předměty jmenovaly) , skládající se ze tří, záhadně do sebe zapadajících částí. Ten byl umístěn do hlavního města Minrasu do svatyně boha Homera, patrona mágů. Suleny kolem sebe šířily dobro a štěstí, a tak se po dlouhá tisíciletí žilo Antalům dobře. Vždy měli velkou úrodu obilí a známí sedlák Tetan Okrouhlo si založil obrovský statek, který produkcí masa a zemědělských produktů předčil i ty největší královská zemědělská družstva.

Avšak na minulost se příliš brzo zapomnělo, stejně jako na písmo ve starých kronikách vypravujících o dávných těžkých časech. V žádném domě už nebyl magický sulen a jedna z částí toho hlavního se ztratila. Zlo se pomalu vracelo zpět do lesů a tradiční Okrouhlova firma zkrachovala. Lidé se ptali, čím to je. Ptali se vládce. Ten se zeptal mágů. Mágové nevěděli. Ti se pokoušeli to zjistit a zjistili. Naštěstí.

***

"Ahoj Merico, co bude k snídani?"
"Míchaná vajíčka a chleba s džemem. Jak ses vyspal, Owene?," ozval se vysoký ženský hlas.
"Nic moc, v poslední době mám moc práce, vždyť víš, pořád nemůžu přijít na správný konec svého románu a nakladatel po mě chce rukopis do 21.června.
 "Hmm, to je dobrota, ty vajíčka se ti obzvlášť povedly."
"Trochu jsem je přesolila."
"Ale jsou vynikající."
"Ty, Owe," řekla poněkud vyčítavě Merica: "Měl by sis vzít pořádný volno,
odjeli bychom aspoň na dva měsíce někam pryč z toho zaprášenýho města.
"Dobře, ale nejdřív musím dokončit tu knihu."
"Ale nemusíš!"
"Musím, protože, když ji dám nakladateli do 5dnů, dostanu slíbených tisíc liber a
můžeme letět až do Austrálie. Teď, když dovolíš, půjdu nahoru do pokoje
psát."
Owen vyšel z kuchyně, ale jen co za sebou zavřel dveře, už slyšel od
zdola Mericu: "Mám si na ples vzít velkou večerní, nebo minisukni?" "Ach jo,
tady nebudu mít chvilku klid, pudu na půdu, tam mě nikdo nenajde."
V podkroví už nebylo slyšet žádné hlasy a tak se mohl Owen Griffit ponořit
do světa spisovatele. Do svého románu obsadil jako hlavní postavu sám sebe, což je úchylka některých spisovatelů¯. Bylo to dost slabé dílo na téma paralelní světy.
"Tak se do toho dáme. Tady je ale vedro! Skončil jsem u projevu starosty

 na Kruhovém náměstí."  . Starosta řekl: "Tento muž se jmenuje Owe…"
"Co se to děje?", pomyslel si spisovatel. Svět, tedy spousta krámů

v podkroví se kolem něj rozmazává, … a pak …

Vír barev.

Blik.

Vír barev.

Blik.

"Co se to děje?", zopakoval si znova sám pro sebe teď už velmi zmateně.

Žlutá, modrá, puntíčky.

Najednou se však začala scenérie velmi pomalu rozjasňovat. "Musím
být uprostřed nějaké louky. Všude kolem tolik barev. Ne, louka ne."

Stál na jakémsi pódiu uprostřed obrovského náměstí. "Proboha! To snad nemůže být
pravda, ty stejné domy, ty davy lidí, a ten člověk vedle mě, to je přece
starosta Vobtáhlo, ten z mého příběhu. Přesně takhle jsem si ho
představoval, malý, podsaditý muž s brýlemi. A to prostranství je přece Palantské
 náměstí! Přesně stejné jak ho ve své knize popisuji. Byl jsem
snad vtažen do mého románu? Ne, to není možné! Spíš jsem prostřednictvím
nějaké okultní síly psal o věcech, které se dějí někde jinde a když jsem
se tedy v knize objevil já, jednoduše jsem se musel objevit i ve skutečné
zemi Allernu. Nebo je to obráceně, že když jsem tady v hlavním městě
Minrasu, tak je to zaznamenáváno v mé knize? No, to je jedno, nejdůležitější
je, že jsem tady a zajímalo by mě, co se to děje. Co to žvatlá ten
starosta?"

„Á“ prohlásil starosta, čímž prokázal značnou dávku inteligence, díky níž se vlastně stal starostou.
"Dámy a pánové. Tento muž se jmenuje Owen Griffit a byl vybrán a
teleportován k nám jako nejvhodnější bytost pro svůj úkol,"  řekl Vobtáhlo o poznání hlasitěji, neboť mluvil do mikrofonu.
"Huráááá, huráááá!!!", ozývaly se davy.
"Počkat, a jaký je vlastně můj úkol?"
"To vám hned povím," řekl starosta a vypověděl Owenovi vše o  a o tom,
že on se má stát velitelem armády, která má vytáhnout proti skřelfům, divokým zlým horským elfům, kteří objevili a ukryli Třetí část sulenu a chtějí zabránit Lidem, aby složili prastarý artefakt, který kdysi ochraňoval zemi před zlem.

Že on je ten Vyvolený.
"To jsem teda v háji!", pomyslel si Owen. "A kdy se vyráží?"
"Hned teď!"
"Cože?!"
"Teď!"
"A sakra, vždyť vůbec nejsem válečník."
"Ale naším věštcem jste byl určen jako velmi nadějný. Musíte hned teď
vyrazit."