Láska a pivo

2. kapitola \"Dětí mrtvol\"

„Kde zase vězí? Má už pět minut zpoždění. Tolik se na něj těším, a on nikde. Já ho nenávidím. A zároveň miluju. Nenávidím ty jeho pozdní příchody – i když se nikdy nezpozdí moc. Nenávidím tu jeho protivnou sebejistotu, kterou zároveň obdivuju. Jak může být neustále tak otřesně spokojený sám se sebou? Alespoň jednou kdyby přišel, že ho něco trápí! Jak ráda bych mu dělala utěšitelku. Jen abych cítila, že i on mě potřebuje. Ale jemu vždycky všechno vychází. Nikdy neudělá žádnou chybu – nebo si to alespoň nepřipouští.

Vidím ho přicházet a všechno je najednou hezčí. Usmívá se, a rozevírá náruč – ach, jen mne obejmi – víc, víc, těsněji!"

„Tak co budeme dneska dělat?" zeptal se tiše.

„Nevím," zavrněla, obličej schovaný na Jeho hrudi.

„Můžeme jít k tobě?" zeptal se ještě tišeji. Všichni víme, na co se ve skutečnosti ptal.

„Hmmm," protáhla smyslně, „ale rychle. Jestli ti uteču, máš smůlu." Dala se smíchem do běhu. Hravě ji dohonil. Chytil ji do náruče. „Tak ty jsi mi chtěla utéct?"

„No."

„A kam? Smím–li se zeptat?"

„K tobě," vydechla, a ještě těsněji se k němu přitulila.

Vždycky to vypadá jako hrozné sračky, když se začne psát o těchto věcech. Můžeš se o tom rozepsat jak chceš, vždycky to nakonec skončí v posteli. ONA byla šťastná, protože byla s Ním. ON byl spokojený, protože věděl, že si za pár minut bezvadně zašuká. Láska je mrtvá, literatura je mrtvá, poezie je mrtvá. Iluze umírají. Jen někteří z nás dokáží na malý okamžik uvěřit v sen. Sním – tedy jsem. Jen ve snech je život. Po procitnutí následuje jen pomalé umírání.

Přes Její rameno spatřil, jak se k nim valí dvě obrovská rozhoupaná ňadra. Menší nepříjemnost na obzoru.

„Ahoj!" Snažila se o veselý, přátelský tón Funkcionářka. V srdci ji při tom bodala žárlivost smíšená se závistí. Proč ona teď nespočívá v něčím laskavém náručí? Třeba právě v Jeho? Ano, proč? Nebyla přece tak škaredá – ne, byla docela hezká. Navíc ty dva obrovské přírodní dary – byly na její postavě natolik dominantní, že oči normálně orientované části mužské populace ihned ulpěly na nich, a jakmile se tak jednou stalo, již se nedokázaly odtrhnout. Mnoho kluků by dalo nevím co, kdyby ty obrovské kozy mohli vidět alespoň jednou „in natura". Kdyby si na ně mohli šáhnout. V erotických snech a představách také viděli jen ta ňadra, a nakládali s nimi ještě mnohem odvážněji.

Kozy byly středem pozornosti a předmětem touhy všech kluků, nikoliv Funkcionářka. Jako by k ní ani nepatřily. V ní nikdo neviděl normální holku. To také šlo dost těžko – nejen díky nevkusnému oblečení a líčení. Mozek vygumovaný politickými školeními a domácí výchovou. Naučené kecy na schůzích SSM. Nadřazený postoj ke všem okolo. Kdo by o to stál?

„Musím svého cíle dosáhnout za každou cenu. Získat něco na úkor ostatních přece není

nic neobvyklého. Dělají to všichni, proč bych to nemohla dělat já? Každý usiluje o nějaké to místo na slunci. Tak tomu bylo, je a bude. Je to zákon džungle a lidská společnost není nic jiného než obrovská džungle. „

Myslela to vážně? Těžko říci. Co ale mohlo vyrůst v rodině, které vládla Soudružka – matka Funkcionářky. Soudružka zastávala nějakou záhadnou, ale dobře placenou funkci na OV KSČ. Svým podřízeným vládla železnou rukou a stejnou politiku zastávala i doma. Její manžel byl obyčejný dělník a primitiv, který se však díky manželčině profesi měl jako prase v žitě. A vypasené prase též připomínal. V rodině měl vlastně jedinou funkci – uspokojovat pohlavní žádost své ženy. Pravda, ideálu krásy se nepodobal ani vzdáleně, ale ona měla také nějakých pár desítek kilo navíc. A kromě toho na sobě ráda cítila pořádnou váhu. Vyžadovala styk dvakrát týdně s vojenskou pravidelností. Do Funkcionářčina pokoje občas přes tenké panelové zdi doléhaly přidušené chroptivé zvuky. Funkcionářka si vždy představovala, co se v ložnici jejích rodičů právě děje, a třásla se při té představě odporem. Zatoužila po něžných polibcích a hlazení, ale v tom okamžiku ji na mysli vytanuly ty oplzlé pohledy, které ji provázely na každém kroku, a ona najednou viděla sama sebe, jak je drcena šílenou váhou jakési funící, chlupaté gorily, která ji nutí k nepříčetnému chropotu. Nenáviděla ty své dva obrovské, věčně se třesoucí kusy masa. Nenáviděla celý tento svět, ve kterém je všechno jaksi nedodělané. Člověk je neustále nucen dělat něco, co nechce, a to, co by chtěl, je mu odpíráno.

Ale její matka ji učila nové filosofii:„Když budeš mít neustále na zřeteli čeho chceš dosáhnout, dosáhneš v životě všeho. Úplně všeho." Zdůrazňovala významně, a jaksi tajuplně, a Funkcionářka v tom dovětku pokaždé slyšela to noční chroptění.

Kráčela však zdařile v matčiných šlépějích. Zatím „jen" jako předsedkyně celoškolského výboru SSM. Zhoubný systém příkazů, nařízení, výkazů, přiblblých metodik, školení a schůzí už ji začal zpracovávat. Viděla sama sebe skrz ty výkazy o svazácké činnosti – jak je sama aktivní, kolik práce dělá pro ostatní, a jak to nikdo nejen, že neuznává, ale dokonce ji nemají rádi. Přítomnost se pro ni stávala čímsi nepodstatným – něčím, co je třeba přetrpět, co ji ale pomůže „něčím být". A pak si dopřeje všechno to, co si dnes musí odpírat. A stále silnějším motorem se pro ni stávala nenávist. Nebylo těžké nenávidět takové lidi jako byl třeba Prášek, z jehož celkového vzezření – tj. z jeho dlouhých vlasů, z jeho oblečení, z jeho gest, jeho smíchu, jeho očí – ze všeho bylo jasně vidět, že Prášek si dopřává všechno to, co ona si odpírá. Sice si namlouvá, že si to odpírá vědomě a dobrovolně, neboť tím opovrhuje, ale sama cítí, že se tak jen pokouší oklamat sama sebe. Ví, že je jí to odpíráno. Tak i Funkcionářka viděla, že Prášek si vůbec neláme hlavu s tím, co bude zítra, že žije pro dnešek. Protože ví to, co ona sama sice tuší, ale nechce si přiznat – že člověk má žít pokud žije, a má žít dvakrát tolik, dokud je mladý. Že otravovat život druhým z jakéhokoliv důvodu je na hovno, a otravovat jim ho pro nějakou vzdálenou, mlhavou a pochybou vizi je dvojnásob na hovno.

A Prášek to opravdu věděl. Neboť mu to říkala zkušenost, kterou měl možnost neustále znova a znova si ověřovat. Jeho otec byl vojákem z povolání, a Práškem o něm říkal, že má mozek tak zelený, že kdyby se rozředil acetonem, stačilo by to na maskovací nátěry pro vozový park celé československé armády, a možná by něco zbylo i pro ostatní vojska Varšavské smlouvy. Jak to, že ta zeleň nenakazila i Práška? Patrně proto, že jeho otec byl více v kasárnách, na cvičeních a různých politických jednáních než doma. Jeho krátké a sporadické návštěvy, které byly pro Práška od malička jen nepříjemným zážitkem, působily jako jakési anti–sérum.

ON ležel Funkcionářce také pěkně v žaludku. Choval se k ní sice naoko slušně, ale při

tom tak jednoznačně přezíravě, že jí to přivádělo k šílenství. Přesto se nyní přemohla, a jakoby ledabyle se zeptala:

„Tak co, jdete na brigádu?" ON i Ona ji obdařili pohledy tak útrpnými a plnými posměšné shovívavosti, že by se raději na místě propadla, než něco takového snášet.

„Víš, nezlob se, dneska nějak nemáme čas. Pro dnešek nás omluv."

Odcházela z bojiště s pocitem absolutní porážky.

„Serou na mě. Naprosto nepokrytě na mě serou. Jsem jim leda pro smích." Těžko říci, co u ní v té chvíli převládalo – zda čirý vztek, uražená ješitnost, závist či ženská žárlivost. Každopádně se jí chtělo brečet.

„Copak to opravdu nedokážu? Copak nedokážu, aby mě brali vážně? Musím najít nějaký způsob, jak to dokázat, jak jim nahnat strach, jak si vynutit úctu. A já ho najdu. Já jim to ještě spočítám."

Ať už chceme nebo nechceme, připlete se nám v životě do cesty spousta blbců. Nejednou jsme to i my sami. Packáme si svůj vlastní život, packáme životy ostatních lidí. Pozorujeme okolní svět z perspektivy vlastní malosti. Čím ušlápnutější charakter, tím větší sny. Někdy nastane rozpínání. Člověka se zmocní velikášství, a vše končí katastrofou. Soukromou (to, že si člověk docela jednoduše a po zásluze nabije hubu), či většího rázu. denodenně se kolem nás hemží tisíce maličkých Napoleonů, Stalinů, Hitlerů, Mao c’ Tungů a Pinochetů. A my s nimi mluvíme a třeba i sdílíme společnou domácnost nic zlého netuše.

Po souloži bývá smutno (post coitum omne animal triste) – praví jedno staré, pro změnu latinské přísloví. Právě na to On teď myslel. Ležel na zádech, zatímco Ona mu položila hlavu na prsa a zlehka přejížděla dlaněmi po jeho těle.

„Je to zvláštní. Cítím její teplo a její tělo jakoby prolínalo do mého. Je mi hezky. Líbí se mi to s ní – přece, něco tu nehraje.

Ona mě miluje – to na ní člověk vidí. Já ji mám také rád. Ale je to láska? Nevím. Pokaždé, když jsem s ní, mám pocit, jako bych se dopouštěl malého podvodu. Jako bych ji šidil. Proč? Že ji nemiluju tak jako Ona mě? Ale za to já přece nemůžu. Láska – co to vůbec je? Pouhé slovo?

Existuje vůbec něco takového? Vidím někde něco, co by se tomu jen vzdáleně podobalo? Tomu, co opěvuje tolik básníků? Ne, všude vidím jen jakousi karikaturu tohoto tolik oslavovaného citu. Každý z těch dvou se snaží nějakým způsobem na toho druhého vyzrát. Možná zpočátku oba věří tomu bludu o vzájemné nezištné lásce a porozumění, ale později, po několika letech nebo i měsících, či dnech se všechen ten hnus projeví naplno. Hlavně v manželství. Já si alespoň nic nenalhávám a jí – jí je dobře tak, jak je. Má svou iluzi, a já se snažím, aby ji to tak vydrželo. Takže je vlastně všechno v pořádku."

Teď tedy oba leželi v posteli, znaveni milováním. To „poprvé" už pro ně byla dávná minulost. Bylo to před rokem. Tenkrát měla Ona ještě trochu strach a On nejprve hmatem zjišťoval, zda je všechno na jejím těl tam, kde to má být. Traduje se, že poprvé je to něco svátečního, něco, na co se vzpomíná celý život. On si říkal, že jeho případ to ale není. Je fakt, že to bylo jiné než kdykoliv potom, ale to jen proto, že co se týče souhry jejich těl i délky celého aktu to nestálo za nic. Těch trapných deset minut, než se jim konečně podařilo najít tu správnou polohu, aby do ní vůbec mohl vniknout. A sotva se mu to podařilo, musel ven, protože už to na něj přišlo – div že se neudělal do ní. Když chtěl ještě jednou, bránila se, že jí to bolí. Ty ostatní soulože sice pak opravdu splývaly v jednolitou řadu, ale to vždy až několik dní potom. Jinak se těšil vždy na každou zvlášť a v okamžiku vyvrcholení si říkal, že to bylo zase o něco lepší než minule.

U Ní tomu bylo jinak. Pro ni to „poprvé" skutečně byla vzpomínka, a to vzpomínka

neopakovatelná. Poprvé, a vlastně až dosud jedinkrát ho viděla nejistého, rozechvělého očekáváním. Pokaždé pak při tom vzpomínala se zavřenýma očima na to jejich první sblížení, a představovala si Ho jako tenkrát – sice poněkud neobratného, ale nemajícího v tom okamžiku proti ní jedinou výhodu.

ON šel od Ní. Obloha byla temně modrá, jen matně se proti ní rýsovaly holé, černé větve stromů, kterými kýval studený vítr. ON kráčel zvolna. Pohlavní styk z něj na chvíli vyčerpal všechnu sílu. Pivo by to spravilo. Ale samotnému se mu do hospody nechtělo. Snad bude doma v lednici nějaký ten lahváč. I jeho mozek si dopřával odpočinku. Spočíval na hladině duševního klidu, a zpracovával vjemy, které do něj vysílaly smyslové orgány. Vytvářel mezi nimi jen ty nejjednodušší asociace:

„Cesta – prach, boty – prach. Boty – prach, cesta – prach.

Prach – boty, prach – cesta. Prach – cesta, prach – boty.

Auta – lidi, lidi – domy, domy – město.

Město – ulice, ulice – hluk, hluk – auta.

Oči, uši, ústa, nos, prsty.

Oči – nebe, mraky, ptáci, stromy, lidi, auta, domy,

popelnice, psi, děti, hřiště, škola.

Nebe – večer, mraky – déšť.

Ptáci – vrány, vrány – zima."

„Tak co, jaký byl pich?" vytrhl jej z jeho podivného transu hlas, z jehož veselého, srdečného tónu bylo zřejmě, že poněkud vulgární výrok, kterým se uvedl za vulgární jeho majitel vůbec nepovažuje, nýbrž že je to běžný styl jeho vyjadřování. ON vzhlédl, a uviděl Práška, přátelsky se na něj šklebícího z pod dlouhé ofiny.

„Koukám, že tě to nějak vyždímalo, nezajdem na jedno?"

ON chvíli váhal. Na pivo měl ohromnou chuť, to ano, ale na Práška si zrovna dvakrát nepotrpěl. Ne, že by ho neměl rád – to dost dobře nešlo. Prášek si dokázal získat srdce každého, kdo ho jen trochu blíže poznal. (Pokud o to ovšem Prášek stál – v takových případech jako byla Funkcionářka dokázal být Prášek nekompromisně jedovatý.) Byl duší celé třídy. Především miláčkem všech holek, které na něj nedaly dopustit. ON se však v Práškově přítomnosti cítil vždy poněkud nesvůj. Po pravdě řečeno, On se cítil dobře jen v takové společnosti, kde měl nad ostatními převahu. Sám si to však neuvědomoval. Kdykoliv však byl s Práškem, byl nejistý a tápal. ON si tolik zakládal na tom, jakým působí dojmem, vážil každé své slovo, aby se nezesměšnil nějakým neuváženým výrokem. Prášek se o něco takového očividně vůbec nestaral. Žvanil a žvanil, mlel páté přes deváté, bavil kdekoho včetně sebe, avšak jakmile se hovor stočil na vážnější kolej, dokázal udeřit hřebík na hlavičku stejně přirozeně a ledabyle, jako sypal z rukávu všelijaké fóry a sprosťárny.

Asi nejlépe Práška charakterizovala profesorka ruštiny, když o něm jednou prohlásila:"Vy jste ale přírodní člověk." Těžko říci, co tím přesně myslela, ale Práškovi osobně se to ohromně zalíbilo a často to pak sám používal: "To víte, já jsem takový přírodní člověk." Tato profesorka byla jednou z mála kantorů, kteří Práška chápali. Zpočátku byla na jeho věčné uštěpačné poznámky, glosy a grimasy stejně alergická jako většina ostatních profesorů, neboť i ona to nejdřív chápala pouze jako provokaci, bezduchou recesi a snahu být středem pozornosti za každou cenu.

Sblížil je Dostojevský, kterého Prášek miloval. Měli tak s profesorkou společnou lásku. Hodina věnovaná tomuto autorovi ruštinářce utkvěla v paměti jako něco neskutečného, co

se jí za celou dobu její předchozí praxe ještě nestalo. Prášek s ní diskutoval o Dostojevském a jeho díle s takovým zápalem a při tom tak fundovaně a na úrovni, že tím strhnul celou třídu. Profesorka náhle zjistila, že Prášek není jen recesista, kverulant za každou cenu a protekční dítě, ale že má také něco v hlavě. Když se pak zpětně zamyslela nad jeho dřívějšími výroky, musela uznat, že i když šlo skutečně jen a vtípky a dvojsmyslné narážky, nikdy nepřekračovaly rámec vkusu a slušnosti. Od té doby se jim začal i sama smát, a překvapeně pozorovala, jak tím roste její autorita ve třídě. Nakonec s Práška a ruštinářky stali spojenci. Díky tomuto spojenectví přestaly být hodiny ruštiny jen biflováním nenáviděného jazyka, ale staly se hodinami, na kterých se pro ty, kteří o to měli zájem odkrývalo to nejlepší z vynikajícího kulturního odkazu velkého, ale nešťastného národa.

To přivítal s neskonalou vděčností obzvláště Romantik, který před tím nekriticky zavrhoval vše, co přicházelo z východu. Takto díky Práškovi objevil nejen Dostojevského, Čechova, Puškina či Lermontova, ale také Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavu.

ON nakonec Práškovo pozvání přijal. Seděli spolu nyní v pivnici „Šotek" a zkoumali kvalitu přerovské desítky.

„Ještě jsi mi vlastně neodpověděl."

„Co?"

„No jak sis zašukal. Měl jsi rande, nebo se pletu?"

„No jo," pomyslel si On s despektem. „To jsem si moh myslet, že si podrží toto téma." Nechtělo se mu ani trochu odpovídat. Ale nechtěl ani, aby si Prášek myslel, že se nějak stydí, nebo co. Proto odpověděl:

„Ale jo, šlo to. Lepší než drátem do oka. A co ty . Už si ho tam ty svojí šoupnul?"

„Ještě nebyla ta pravá chvíle." Odpověděl Prášek, jakoby se nechumelilo.

To Ho zaskočilo. Očekával, že se Prášek bude chvástat a zasype ho podrobnostmi kdovíjaký není kanec, a on si zatím docela klidně přizná, že prostě zatím ještě vůbec nic. Chtě nechtě musel Práškovi přiznat bod. Ale zároveň ho to potěšilo. „Tak vida, hraje si na kdovíjakého borce, a zatím bude sám nejspíš ještě panic." Pomyslel si se zadostiučením.

„Jak to, táhnete to spolu přece už taký nejmíň rok. Nejsi ty ještě panic?" Kul železo dokud bylo žhavé.

„Jsem, no a co?" opět naprosto nevzrušeně odtušil Prášek. „V životě se ještě určitě našukám, že mě to možná pak už ani nebude bavit. A jinak jak říkám, prostě nebyla ještě ta pravá chvíle."

„Hm, hm," usmál se On, „čemu říkáš »ta pravá chvíle«"

„No, jak bych ti to...no je to prostě na spadnutí, ale nějak tomu furt něco brání."

„No jo, to známe, nechce ti dát, v tom to je."

„Ale tak bych to neviděl. Myslím si, že kdybych na tom trval, tak to dostanu, ale rozumíš, já tomu nepřikládám zas tak velký význam. A pak, nechci nic lámat přes koleno. Času dost. Nemám chuť se zařadit mezi ty mamlasy, co se na holku vyserou, když se od nich nenechá hned napoprvé přefiknout. A naopak se cítí ohromně silní a skvělí, když se jim to podaří. Takhle skvělou holku bych už asi těžko někde našel a tak bych nerad něco zbytečně posral. Rozumíš? Ta pravá chvíle, jak já tomu říkám, to bude, až to prostě najednou přijde úplně samo. Tak si to aspoň představuju, že to bude nejhezčí."

Dva nula! ON se rozmrzele kousal do rtu. Už se zdálo, že sám pro sebe Práška usvědčí, že není nic než jen nevymáchaná huba, primitiv a omezenec, který si pořád jen na něco hraje. Zatím mu Prášek opět naprosto nenuceně dokázal, že je na 100% svůj a za nic co dělá

a co si myslí se nestydí. Naopak Ho začal otravovat pocit, že ten pokrytec, který tu hraje divadlo nejen před ostatními ale i sám před sebou je On sám. Raději se rychle napil, aby ten nepříjemný pocit spláchnul.

---