portrét mého dětství

Pokus o psychologisky zaměřený portrét mého dětství napsaný v roce 2000

I. díl

Narodil jsem se v prosinci roku 1976. Můj otec byl elektroúdržbář v místním vepříně, matka prodavačka v potravinách. Otec pracoval od rána od šesti a chodil domů až pozdě večer. Často musel do práce i v noci, protože měl pohotovost a musel v případě poruchy topení nebo podobných případech musel rychle odstranit závadu, aby prasata neuhynula. Také musel jezdit s nemocnými prasaty na nucený výsek pokud některé v noci nějak onemocnělo. Bral poměrně nízký plat, ale práce mu vyhovovala, protože se příliš nenadřel a ve své dílně si mohl vyrobit nebo opravit téměř cokoliv potřeboval a celý den se tam „zašíval“, jak říkala máma, před pořádnou prací a aby se nemusel starat o rodinu. Vydržel tam více než sedmnáct let. Občas se hádal se šéfem, ale protože byl hodně zkušený a obětavý a vepřín se bez něj prakticky neobešel, protože nikoho lepšího neměli, v práci neměl prakticky žádné větší problémy. Byl lidmi poměrně uznávaný pro svoji šikovnost a veselou povahu. Rád chodil do hospody a často tam šel rovnou z práce, třeba už ve tři, kdy mu končila oficiální pracovní doba a domů se vracel v deset hodin, kdy hospoda zavírala. Matka měla v práci vždycky velké problémy se svou nezodpovědností. Za svůj život určitě vystřídala minimálně dvanáct pracovních míst. Většinou pracovala jako vedoucí v potravinách. Někdy také v kantýnách v různých podnicích. Nedovedla vyjít s penězi, které vydělala a které jí dával otec a tak si často „půjčovala“ z kasy.  Když jí pak přišla kontrola na inventuru a ona měla v pokladně manko, dala výpověď a musela je pak splácet. A tak to šlo pořád dál. Také jednu dobu pracovala v místním podniku na montáž nábytku, ale to jí nebavilo. Ani nevím kdy, asi už když jsem byl ještě hodně malý, začala pít. Pila hodně, pila každý den a bez pití se nedokázala obejít. Navíc je určitě kombinovala s léky proti depresím, které jí předepisovali její známý lékaři. Často zvracela a bylo jí moc zle. Někdy i v práci. V noci nemohla spát a říkala, že jí nějak „hapruje“ srdce. Bydleli jsme v rodinném řadovém jednopatrovém domě na vesnici. Vždycky byl ve velmi špatném stavu, protože otec se o něj příliš nestaral a opravoval jedině to, co ho bavilo nebo co spadlo samo. Dům byl veliký a mohli jsme v něm pohodlně žít bez větších problémů, ale díky otci byli obyvatelné jen tři místnosti. Ložnice, kuchyně a obývací pokoj. V ložnici spával otec sám a máma říkala, že je tam zima a že otec chrápe a zůstávala spát raději s námi v obývacím pokoji. Spali jsme všichni tři na jedné posteli. Máma na kraji, sestra uprostřed a já u zdi. Když jsem byl už moc velký (nevím kolik mi bylo přesně, ale myslím, že asi tak jedenáct let) a začalo to být neúnosné, koupily mi válendu a přisunuli ji k čelu gauče. Máma nadále spala na gauči s mou sestrou (zůstalo to tak až do sestřiných 20-ti let) a já spal na válendě za jejích hlavami. Často jsem si před usnutím vyžadoval, že mě máma musí držet za ruku. Pokud nebyla nablízku, muselo zůstat v pokoji rozsvíceno, jinak jsem hrozně plakal a řádil, protože jsem se po tmě bál. Taky jsem se bál pokud máma a sestra usnuly dřív než já. Pak jsem se hrůzou ani nehýbal a schovával se i s hlavou pod peřinu. Bál jsem se všeho možného. Napřed jsem se bál různých pohádkových postav a skřítků. Pak jsem jednou v televizi viděl pohádku od Hanse Christiana Andersena - Sněhová královna. Ta pohádka byla hodně strašidelně zpracovaná. Sněhová královna měla černou tvář s bílýma očima a hlavně unesla Káje neznámo kam a jeho ubohá sestra Gertha jej musela jít hledat. Když jej konečně našla, byl to někdo jiný. Nepoznával ji a měl srdce z ledu. Nakonec to dopadlo dobře a Gertha Káje zachránila, ale já každý večer v hrůze čekal, kdy se okno nad mojí hlavou otevře a sněhová královna si mě odnese sebou a nikdo mě už nikdy nenajde. To mi bylo asi tak 7 a rodiče si asi začali dělat starosti o mé duševní zdraví. Když jsem trochu povyrostl, začal jsem se bát atomové bomby. Viděl jsem v televizi nějaký film o Hirošimě a Nagasaki a s hrůzou jsem naivně vyhlížel z okna a čekal, kdy nějaká přiletí a sežehne celý pokoj a z nás zbudou jen stíny na zdi. Kupodivu jsem opět volil jako ochranu před atomovými bombami peřinu přes hlavu a máminu ruku až do usnutí. Pak jsem jednou spatřil v novinách obrázek E.T.mimozemšťana. Ta fotka se pro mě stala opravdovým ztělesněním hrůzy. Byl to ten nejošklivější tvor, jakého jsem kdy do té doby viděl. Ten dlouhý tenký krk a ta plochá hlava s velkýma očima. Pořád jsem ho viděl před sebou. Bylo mi tak 10 a začal jsem se bát i ve dne. Pokaždé, když jsem šel do kuchyně, nahlédl jsem opatrně za dveře, jestli tam náhodou nestojí. Bál jsem se tak moc, že jsem často raději utekl někam mezi lidi a nikdy, pokud to situace dovolovala, nezůstával sám. Stále jsem prohlížel všechna místa, na kterých by na mě mohl číhat. Pod postelí, na chodbě, na záchodě, dokonce i za rohem. Taky v lese nebo v koupelně pod vanou. Viděl jsem ho prostě všude. I skrze dveře. Ale nejhorší ze všeho byla tma. V té se mohl skrývat kdekoli. Hlavně pod postelí. Tiskl jsem se k mámině a sestřině hlavě a udržoval si dostatečný odstup od nechráněného okraje postele. Ležel jsem otočený zády do uličky mezi mou postelí stěnou a neodvažoval se pohnout. Nechtěl jsem se dívat, kdy to přijde a ta strašlivá, dlouhá ruka se vysune z pod postele a šáhne na mě. Nebo se dokonce vysune ven ta svraštělá hlava s velkýma očima a bude mě tiše pozorovat. Nebo přijde z druhé strany pokoje. Hra světel z pouliční lucerny stojící za oknem vytvářela na zdi roztodivné obrazce a ve všech těch stínech jsem viděl jeho postavu. Napínal jsem oči i uši a kdykoli jsem měl dojem, že slyším jeho kroky nebo ve tmě cítím jeho pohled schoulil jsem se na posteli jak nejvíc to šlo a čekal jsem, kdy to přijde. Vůbec jsem nevěděl co. Byla to čistá xenofobie, děsivá hrůza a panika. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Ani jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem se bál jen toho okamžiku, kdy nabudu jistoty, že je tady a že se mě dotkne. V naprosté hrůze jsem v posteli zaujímal ty nejšílenější polohy. Ležel jsem na boku, zády k okraji postele a hlavou co nejblíže k sestře a matce. Nohy jsem skrčil, jak nejvíc to šlo a v žádném případě mi nesměl z pod peřiny vykukovat ani malíček. Hlava a ruce museli být také mimo dosah a nechával jsem si jen malý otvor určený  k dýchání a pozorování okolí. Trávil jsem v této strnulé poloze celé hodiny než se mi podařilo usnout. Ráno, hned jak jsem otevřel oči, spěchal jsem pryč z postele a nahlížel pod ni, jestli se E.T. v noci pod ni přece jen neschoval. Pak jsem zkontroloval dveře v koupelně a taky chodbu. Rodiče si mého podivného chování příliš nevšímali. Když jsem se svěřil mámě, že se pořád bojím, třeba v noci, když usne dřív než já nebo když jsem sám, zeptala se čeho. Řekl jsem, že toho mimozemšťana z obrázku v novinách a obrázek s E.T. a s chlapcem Elliotem jsem jí ukázal. Muselo mi být tak osm nebo dokonce devět let, protože jsem už uměl číst. Když se několikrát přesvědčila, že můj panický strach mi brání usnout a zůstávat kdekoliv sám nebo potmě a trvalo to už nějakou dobu, zkusila se mnou jít na ten film do kina, abych viděl, že E.T. je ve skutečnosti hrozně hodný a milý. Film se mi líbil a na konci, když se Elliot a E.T. loučili, jsem dokonce plakal, tak jako ostatní, ale přesto, že jsem pak věděl, že máma měla pravdu, byl pro mě E.T. stále něco  nepochopitelného, cizího a strašidelného. Říkal jsem si, ať si klidně kamarádí s Ellioty, ale za mnou ať radši nechodí, protože já se ho strašně bojím. Rodiče se mnou zašli k dětské psychiatričce. Vyptávala se mně na všechno možné. Taky padla otázka, zda, kdybych si mohl vybrat, zda bych chtěl být kluk nebo zda bych chtěl být holka. Bez váhání jsem tenkrát odpověděl, že holka. Když se mě doktorka zeptala proč, vysvětlil jsem jí, že holky mají přece mnohem lehčí život. A taky že nemusí na vojnu. A všechno jim projde. Například já když něco provedu sestře, dostanu za to. Když něco provede ona mě a já jí to vrátím, zase za to dostanu a když něco udělá a svede to na mě, taky za to dostanu já. A taky ve škole mě všichni kluci bijí, ale holky, těch si nevšímají. A paní učitelky holkám ve škole nadržují. A s holkama si taky mnohem víc rozumím, ale kluci se mi kvůli tomu smějí, že s nimi kamarádím. Ale kdybych byl holka, nic by na tom nebylo. To je přece jednoduché. A taky jsem doktorce řekl, že si se sestrou hrajeme s panenkami, protože ona si na nic jiného nechce hrát a já nesmím chodit ven za ostatními dětmi, protože se o mě máma bojí. „A jak si ještě se sestrou hrajete ?“ chtěla vědět doktorka. „No, tak třeba vykramaříme mámě skříň s oblečením a hrajeme si, že jsme dvě kamarádky. Namalujeme se a oblečeme si šaty a staráme se o panenky. Nebo si třeba otevřeme obchod a já jsem prodavačka a ona je zákaznice. Nebo si jen tak povídáme jako kamarádky.“ Taková hra se doktorce moc nezamlouvala. Nevím, co přesně řekla rodičům, ale máma se na mě zlobila, proč jsem té psychiatričce vyprávěl takové věci, že teď se to se mnou potáhne. Asi si všichni mysleli, že jsem nějaký dětský transvestita.

Už ve školce jsem měl s ostatními dětmi problémy. Přišel jsem do školky jako poslední, až o dva roky později než ostatní. Všichni už se tam znali a se mnou si nikdo nechtěl hrát. Kluci mě byli a pořád mi dělali nějaké naschvály, tak jsem se jim radši vyhýbal. Už tenkrát jsem se poprvé zamiloval do jedné z holčiček, co se mnou ve školce chodili do stejné skupiny. Po obědě se chodilo spát a při odpoledním klidu lehávala vedle mě na lehátku. Dělal jsem, že spím, ale po očku jsem jí tajně pozoroval. Byla to blondýnka s modrýma očima a kulaťoučkou tvářičkou. Jmenovala se Zuzanka. Odpolední klid jsem nesnášel, protože jsem musel ležet a nehýbat se a spát se mi většinou vůbec nechtělo, ale pokud byla Zuzanka nablízku, byl odpolední klid snesitelný. Taky jsem měl svoji oblíbenou učitelku. Byla hrozně hodná, ale já byl dost rozmazlený a pořád jsem zlobil. Ona se mnou ale měla trpělivost a byla jiná než ostatní učitelky. Měl jsem ji moc rád. Jmenovala se Hana. Občas mě objímala a chovala v náručí. Líbilo se mi to.

Taky jsem už v té době měl problémy s jídlem. Spoustu jídel, které nám dávali ve školce jsem nesnášel. Říkal jsem, že už nechci jogurt, ale oni ho do mě cpali násilím a já se ho snažil vyzvracet. Taky jsem nesnášel omáčku ze zelených fazolí. To byla pro mě vždycky pohroma. Nevěděl jsem, jak se mám přesile učitelek ubránit. Ať jsem vyváděl sebevíc, vždycky do mě nakonec tu omáčku nějak nacpali. Nadavoval jsem se a někdy se mi podařilo pozvracet i ředitelku, kterou jsem obzvlášť nesnášel. Máma mě nakonec ze školky vzala a šel jsem až do předškolního zařízení asi rok poté. Tam se mi líbilo víc. Musel jsem tam sice každý den brzy ráno dojíždět autobusem, ale byla tam jedna hodná paní kuchařka, které jsem rád pomáhal a povídal si s ní. Taky děti už tam byly trochu snášenlivější i když jsem se pořád musel bát, že s nimi opět přijdu do konfliktu a podlehnu přesile, vedené mým úhlavním nepřítelem Markem. Byl tam také pevnější program a řád než ve školce a celkově mě to tam víc bavilo.

Příchod do školy pro mě byl obtížný. Byl jsem velmi neklidné dítě a učení mě nudilo. Už v první třídě měli skoro všichni na pololetním vysvědčení jedničku, jenom já a pár nejhorších dvojku. Nebyl jsem hloupý. Jenom jsem neměl rád systém, který ve škole vládl. Vždycky jsem měl problémy s autoritami a autority vždycky mívali problémy se mnou. Už v první třídě jsem se pořád rval. Byla to podle mě jen nutná sebeobrana, protože Marek se mě snažil zotročit jako ostatní kluky ze třídy a já se nechtěl nechat, ale učitelka to viděla jinak. Když si moje máma přišla do školy stěžovat, že mě děti bijí, řekla jí na to, že kolem mě nikdo nemůže projít, aniž bych ho nějak nepokoušel.

Od té chvíle se celý můj život až do maturity odvíjel obdobně. Nerad jsem se učil. Nerad jsem poslouchal. Konflikty se spolužáky jsem řešil rvačkami a konflikty s učiteli a rodiči hádkami. Jediné, co mě vždycky ze všeho vytáhlo bylo moje nadání. Přesto, že jsem školu flákal jak se dalo, vždycky jsem nakonec nějak prolezl a co víc, nikdy jsem neměl ani dvojku z chování ani pětku na vysvědčení. Pokud to šlo, do školy jsem nechodil nebo se alespoň neučil. Doma jsem zasimuloval, že je mi špatně nebo jsem nemocný a máma mě nechala doma a já mohl ležet v posteli a číst si knížky a až mi jako bylo lépe, vstal jsem a pracoval na svých výtvorech ze stavebnice Merkur nebo slepoval papírové modely z technického časopisu ABC. Někdy jsem lepil i modely letadel z umělé hmoty, když mi máma nějaký koupila. Ale jedna z mých nejoblíbenějších hraček byl mikroskop. Stále jsem pod ním něco pozoroval a překresloval to do svého sešitu. Taky jsem rád poslouchal máminy desky. Učil jsem se ty písničky nazpaměť a pak si je zpíval. Měla hlavně Karla Gotta, Žbirku a Olympic. Ale taky spoustu dalších. Četl jsem si knížky, poslouchal muziku a vymýšlel různé konstrukce a přístroje ze stavebnic. To byla ta příjemnější část dětství. Ta horší část byla opilá máma a otec vracející se večer z hospody, sprostá slova, kterými se navzájem častovali, babička, která mezi nimi rozbroje podněcovala. A taky spousta slz a chudoba.