Starý deník

Pondělí 10.04.2000

Dnes mě přeložili z JIP39D na psychiatrickou kliniku II, odd.32C. Psychoterapie, krizové centrum. Už je to přesně týden, od chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem mrtvý. Nestalo se. Přežil jsem a mám to teď v něčem těžší a v něčem zase lehčí než dřív. Rodiče jsem konečně dokázal odsoudit za jejich lhostejnost, bezcitnost a falešnou nebo spíše sobeckou lásku. Už také vím, že jsem se nespletl v May, ale spíše v sobě. A že jsem si nedělal iluze jen o ní, ale i o sobě. Nejsem zdaleka tak svatý, jak si o mně všichni mysleli. Oprava - jak jsem si myslel o sobě i já. Musím se konečně podívat pravdě zpříma do očí. Jsem asi daleko sobečtější, než jsem si o sobě myslel. Nebo spíš než jsem si připouštěl. Zaplatil jsem za to nejen bolestí fyzickou, ale také dalšími výčitkami svědomí, které teď budu mít po celý zbytek života.

Středa 12.04.2000

Včera jsem se na chvíli úplně zhroutil. Byl jsem v obchodě, kde pracuje moje máma a chvíli jsem si s ní povídal, ale potom jsem najednou pocítil něco, co jsem nedokázal tak úplně zařadit mezi obvyklé pocity, které zažívám. Bylo to něco jako bezmoc a nenávist a lítost a slabost a pohrdání zároveň . Začal jsem se dusit a nemohl jsem dýchal a cítil jsem se slabý a vyčerpaný. Utekl jsem zpět do nemocnice. Nějakou dobu jsem ležel v pokoji na posteli, neschopen pohybu a snažil se popadnout dech. Pak mi ale došlo, že je to záležitost psychická. Probral jsem se a šel zavolat své psycholožce. Pomohlo mi to. Moje psycholožka Adriana je asi jedním z mých nejbližších lidí. Mám ji moc rád a mrzí mě, že jsem ji zklamal. Byla ze mě moc smutná a musel jsem jí slíbit, že takovou hloupost už neudělám. Slíbil jsem jí to, i když jsem pochyboval o tom, zda budu schopen tento slib splnit za všech okolností. Občas se cítím tak špatně, že mi je všechno ostatní lhostejné a nejsem schopen vnímat nic jiného než bolest. Asi jsem příliš slabý. Přitom mám ale často pocit, že toho vydržím mnohem víc, než ostatní. Možná je to tím, že osud na mě naložil víc než unesu. Ne, ve skutečnosti nevěřím na osud a vím, že všechno, co se mi děje nebo dělo jsem si alespoň z části zavinil sám svou nerozhodností a strachem.

Přesto vidím svou budoucnost celkem růžově. Zažil jsem toho za svůj krátký život poměrně mnoho. Tolik, že by mi to mohlo usnadnit vyrovnat se se všemi dalšími událostmi budoucími. Nikdy jsem nebyl pesimista, jen jsem si nějak neuměl najít své místo v životě a správně určit jakou pozici v něm mají zaujímat ostatní. Čím více různých lidí v poslední době poznávám, tím více jim začínám rozumět. Někdy se mě někteří z nich snaží mást a přesvědčit mě, že lidem nerozumím vůbec, ale dříve nebo později se prakticky vždy ukáže, že jsem správně předvídal nejen myšlení, ale i chování lidí v některých situacích.

Tak třeba moji rodiče. Když jsem se jich po tom, co jsem se pokusil ukončit svůj život, zeptal, proč se mi nepokusili nějak pomoci, když věděli, jak moc zle na tom jsem, zjistil jsem, že jsou opravdu stejně slabí jako já a tak se mi raději ani pomáhat nesnaží. Vždycky, když jsem se řídil jejich radami, tak to nakonec dopadlo tak, že jsem dopadl ještě hůře, než kdybych to udělal po svém. Budu se muset více spoléhat na sebe a své instinkty, protože mi často ukazují cestu, která je v daný moment nejschůdnější, nezávisle na mých emocích, které v té chvíli cítím.

Myslím, že se z toho nakonec opravdu nějak dostanu, jen se obávám, aby to netrvalo příliš dlouho a nezničilo zatím celý můj dosavadní život a vše, čeho jsem dosáhl. I když myslím, že téměř vše z toho je nějakým způsobem nahraditelné. Vlastně jsem zatím nedosáhl v životě spokojenosti. Důležité ale je, že vím, jak jí mohu dosáhnout.

Čtvrtek 13.04.2000

Včera mě byla navštívit moje kamarádka z Kroměříže. Studuje psychologii a píše diplomovou práci na téma sebevraždy. Udělala se mnou něco jako interview na tohle téma. Řekl jsem jí prakticky všechno. Chtěl jsem se asi trochu vyzpovídat a možná že to třeba někomu jinému pomůže, když bude vědět, co mě k tomu vedlo a proč se cítím tak špatně v tomhle světě. Třeba někoho svým příběhem alespoň vyděsím. Třeba pak už nebude mít odvahu udělat stejnou hloupost jako já. Vrátím se tedy asi o tři roky v čase abych našel kořeny svého bolestného šílenství, kterému se tady v blázinci říká neuróza. Tvrdí mi, že jsem normální, svéprávný jedinec. A to je má bolest z toho všeho, co jsem si způsobil větší. Sladká nevědomost. Kéž by se mi jí dostalo.

Neděle 30.4.2000

Opět mi v půl desáté večer zavolala moje bývalá přítelkyně May. Byl jsem z toho velmi rozrušený a řekl jsem jí, že je dobře, že si už nevoláme, protože snadněji zapomenu. Řekla, že tedy raději půjde. Nechtěl jsem, aby šla. Lhal jsem, že ji rád slyším a mrzelo mě, že jsem jí přiznal, že jsem raději, když mi nevolá. Řekl jsem jí také, že jsem na ni dnes myslel. Rozloučili jsme se snad po pouhých dvou minutách. Popřála mi k svátku. Že prý úplně zapomněla. Ne, že by mě to až tolik vadilo. Byl bych raději, kdyby na mě zapomněla. Byl bych raději, kdyby mi dala už jednou pro vždy pokoj. Musím přiznat, že ji stále stejně silně miluji i když to nechápu. Poté, co zavěsila jsem se mohl málem zbláznit touhou a marností. Zhroutil jsem se a křičel a spílal svému osudu. Jsem hloupej.