Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jméno, obraz, duše II.

15. 12. 2003

1490

Autor

Bakchus

Ale jméno překrývá třepotavý a nestálý let naší duše podobně jako vrstva jemného prášku vyživující motýlí křídla. Když hovoříme o panu N. N., slečně T. T., nemáme před sebou všechna data, která by se mohla vázat k jejich empirickému a živému protějšku. Vzpomeňme si na Petra, jemuž kdysi Ježíš řekl : „Ty jsi Petr – to je skála – a na té postavím církev svou“ A nemohl jakožto Bohočlověk nevědět, že to bude právě Petr, který jej po getsemanské noci třikrát zapře. Dokonalejší příklad ironie snad v dějinách lidstva nelze nalézt. Ano, lze si představit člověka, který přímo nahlíží do našich srdcí. Většina z nás byla ovšem ochuzena o takové nadání. Hledáme si proto za ně nějakou náhražku – namísto empatického ostrovtipu stavíme soudy společnosti. A jména věcí či bytostí se nadále lepí jako barevné štítky, na nichž zrak snadno uhodne jejich povahu, na tváře jejich nositelů. Jsme hrdiny a padouchy podle jmen – podle těch krásných zkratek, s nimiž lze bez velkých rozpaků hovořit o nejhlubší skutečnosti lidských záměrů – každý si nás může vzít do úst – a překroutit naši vnitřní podobu snadněji než se komolí slova. Jak by bylo možné se na kohokoli obrátit, na cokoli pomyslet kdybychom neznali ten rozkošný dietetický účinek našich slov. Redukce – to je naše heslo. Pod zástavou věty kráčíme vstříc míněnému - kráčíme naproti myšlence. A každá myšlenka je jistou negací. Zapomínáme a činíme tak vědomě, neboť v zapomínání a opomíjejících účincích každé výpovědi spočívají možnosti něco říci. Tak se vlastně často zadíváme na krásný lesk milenčiných očí – a myšlenky ihned konstruují větný popis, záznam jejich nepopsatelného výrazu. Snažíme se vyslovit nevyslovitelné. A opakujeme vděčné věty klasiků, kteří pociťovali tuhý odpor materiálu lidských vět – žádný sochař se prý nesetkal s tvrdší žulou – jakoby se v jejich díle mohla ukrýt nějaká neznámá a podivuhodná pravda. Přitom nejsem odpůrcem dlouhých řečí – právě naopak – dlouhá a moudrá řeč někdy obsáhne v jakési spřízněnosti s dlouhým a významuplným mlčením ono nevyslovitelné. Je to chvění výrazu – sublimující dým čarovných vět – ono neslyšné vanutí slova, které proteplí naši existenci, které zastaví umírání pomíjivých forem – nejkrásnější hra pod naším sluncem. Dotýkáme se svých představ, bereme si myšlenky s něžným erotickým zápalem navzájem z úst – probouzíme v sobě radost z té řečové agonistiky, když se líbáme či hrdlíme v šepotavé nebo zvučné znělosti lidského hlasu. A přece jsem také pocítil nezměrnou touhu říci mnohem, mnohem více, než by dokázaly signatury řeči – bylo to právě ve chvíli, kdy jsem ve Tvých očích spatřil lásku – paprsky světla, odraz mé Tváře hluboko v modravých hlubinách, líbezný barevný tón azurové hladiny – to vše pronikalo do mého srdce – a nebyla to již má mysl, která se podílela se svým logickým a vylučovacím protektorátem na vládě v oblasti mých probuzených smyslů – tahle mentorská vládkyně mého nitra se musela stáhnout do ústraní svých studených pojmů, byla nucena přenechat dočasné vítězství mému snění a té modré hladině. Když jsem si ale po čase snažil urovnat nějaké myšlenky, zjistil jsem, že se v tomto bodě nemohu ve své mysli o nic opřít – zůstával jsem v ohromné nejistotě – a na pár okamžiků jsem dokonce zaznamenal jakousi nepříjemnou a bolestnou závrať – zmateně jsem přecházel po svém pokoji a jediné na co jsem se mohl při pozorné introspekci bezpečně spolehnout, bylo neurčité myšlenkové svědění, neznámý a temný van, čišící ze záhadných hlubin mého vědomí – psychologové by možná nazvali můj pocit běžnou úzkostí, ale já jsem věděl, že moje úzkost pramení z něčeho příliš niterného, soukromého, než aby mohla být předmětem abstraktního medicínského popisu – veškeré vnější diagnózy mého vnitřního rozpoložení tak musely být nutně falešné. Mé neštěstí totiž spočívalo dílem v mém štěstí. A konečně jsem se dostával blíže k pochopení kabalistické Holderlinově větě, podle níž je těžké snášet neštěstí, ale ještě těžší štěstí. Ano, štěstí může být podobně jako pravda k nesnesení. Snad by bylo lépe uniformovat své pocity – dávat jim onu známou a přívětivou podobu společenských manýrů, v opačném případě zůstanou nepochopeny a izolovány v příliš citlivé mysli. Láska je podle mě produktem dvojího světa – její neviditelnou část neseme v sobě samých, ta druhá leží odkrytě v naší řeči – je všem na očích stejně jako barvy šatů, do nichž se oblékáme.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Jméno, obraz, duše II.

Autor

Bakchus

Sdílení