Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTenhle barák na vodstřel…
15. 12. 2003
1
0
2895
Autor
Igor_Indruch
Opravdu jsem nevěděl, kam to zařadit...je to o některých zajímavých souvislostech týkajících se vyvraždění carské rodiny Romanovců. Je to jen taková skica - ještě jsem neměl čas to stylisticky učesat.
Čekali na mně v mé kanceláři – ve svých zablácených holínkách a kožených kabátech. Mauserovky za pasem.
„Máte dva dny na to, abyste si sbalil své věci a opustil dům.“
„Cože?“
„Slyšel jste dobře. Váš dům potřebujeme pro potřeby revoluce. Do dvou dnů se musíte vystěhovat.“ Tvářili se přitom, jako by jim už patřil celý svět.
Hned potom začali okolo domu stavět vysoký dřevěný plot – nebo spíš hradbu. Nebylo vidět dovnitř ani ven. U brány a na každém rohu po zuby ozbrojení kozáci…
Tu a tam někoho přivezli, aby už nikdy neodešel po svých. Mrtvé odváželi na káře pod rouškou noci. Nikdo nevěděl kam. Nikdo neměl odvahu se ptát. Později se po městě začalo šuškat, že prý v našem domě vězní samotného cara a jeho rodinu. 18. června pak bolševici oznámili, že car byl popraven a zbytek rodiny odvezen jinam. Lidé však říkali něco jiného. 25. června museli bolševici z Jekatěrinburgu odtáhnout. Přišli bílí a barák mi vrátili zpátky – na chvilku. Ještě jsem se nestačil znova nastěhovat, když přišli s tou novinou – prý to bylo skutečně u mě doma, kde byl car i s rodinou zavražděn. Přijeli vyšetřovatelé a skoro všechny pokoje zapečetili a začali jeden po druhém prohlížet. Ve sklepě prý našli ve zdi díry po kulkách. Pokud však byla carská rodina skutečně vyvražděna, kam se poděla těla? V baráku po nich nebyla nikde ani stopa. Několik místních prý vidělo kozáky motat se okolo vytěžených šachet za městem. Našla se tam spousta harampádí a také nějaké lidské kosti. Car a jeho rodina však nikoliv. Tak kde jsou?
V řijnu přijel do Jekatěrinburgu sám generál Gajda a do oka mu padl zrovna můj dům. Prý že to je ideální místo pro jeho hlavní stan.
„Co je to za blbost?“ bránil se vrchní vyšetřovatel Ivan Sergejev. „Provádíme zde vyšetřování.“ Ale pan generál si stál na svém. Zřejmě si říkal: „Car už je mrtvej, tak co? Jesliže dáme rudejm na frak, tak je stejně do jednoho postavíme ke zdi, tak jakýpak sáhodlouhý vyšetřování? A jako velitelství je tenhle barádk ideální.“ Ať už bílý nebo rudý, vojenský mozek je vždycky především zelený.
V roce 1919 byl vyšetřováním carovy smrti pověřen Nikolaj Andrejevič Sokolov. Pustil se do díla s neobyčejnou pílí, ale ani on těla nenašel. Já jsem se zatím snažil dům prodat, ale admirál Kolčak mi to zakázal. Oficiálně si ho však ode mne pronajal za 6000 rublů za účelem vyšetřování. Za měsíc však znova přítáhli rudí a kdo mohl zdrhal. Já to vzal přes Japonsko a do západní Evropy, abych nakonec zakotvil v Praze. Co nevidět zde nejspíš vypustím duši. Svou vlast již nikdy nespatřím. Mým kostem je souzeno spočinout v cizí zemi…
Nikolaj Ipatijev zemřel v Praze 22. dubna 1923 a byl pochován na … hřbitově. Jeho dům v Jekatěrinburgu byl nějaký čas neobydlen. V roce 1927 zde bylo zřízeno muzeum revoluce. To bylo zrušeno v roce 1932. Dům pak nějaký čas sloužil jako archiv místního výboru strany, později zde bylo nějaký čas muzeum ateismu. Tu a tam byla některé část jeho inventáře věnována nějakému prominentovi. Omítka ze zdi, u které byli Romanovci postříleni, byla prodána anglickému sběrateli. Každý rok 17. června někdo přinesl k prahu květiny.
V roce 1974 byl dům prohlášen za národní historickou památku – v té době však byl již v naprosto desolátním stavu. V roce 1977 pak bylo na politbyro rozhodnuto o jeho demolici. Dohledem nad ní byl pověřen tehdejší první tajemník strany pro oblast Sverdlovsk (někdejší Jekatěrinburg) Boris Jelcin. Dům byl stržen v noci 27. na 28. června 1977.
V roce 1976, tedy rok před zbouráním Ipatijevova domu, projížděl přes Sverdlovsk jistý Gueli Rjabov a čistě ze zvědavosti se zašel podívat i na dům. Genius loci mu vnukl myšlenku – najíst ostatky carské rodiny. Okamžitě se pustil do díla. Vyhledal etnografa Alexandra Avdonina, který pocházel ze Sverdlovska a jako malý kluk znal osobně několik lidí, kteří se na povraždění Romanovců podíleli. Rjabov Avdonina přesvědčil, aby se do pátrání pustil spolu s ním.
Rjabov byl člen strany a pracovník ministerstva, takže se bez větších potíží dostal i k tajným archívním materiálům. Také se jim podařilo vypátrat Alexandra Jurovského – syna velitele popravčí čety Jakova Jurovského. Alexandr jim předal dosud nepublikovanou zprávu svého otce o vraždě i o tom, co následovalo. Ve zprávě se píše mimo jiné o tom, že 19. června 1918 – dva dny po popravě – uvízl vůz z těly v bahně, a tak Jurovský rozhodl, že těla pohřbí přímo na místě a hrob zamaskují tak, že na něj naházejí dříví. Rovněž v knize Nikolaje Sokolova je zmínka o uvíznutí v bahně. Sokolov se dokonce na ono místo osobně vypravil a nechal se tam vyfotografovat, ale těla nenašel – nenapadlo ho podívat se pod dřeva.
Avdonin a Rjabov se na místo vypravili v roce 1979 a po té, co odebrali a prozkoumali několik vzorků půdy, našli místo s vysokým obsahem zbytků dřeva. Začali kopat a brzy – v hlubce přibližně 0,8 m – nalezli lidské kosti. Rychle vyňali z zhrobu tři lebky a když v jedné z nich našli díru po kulce, rychle je uložili zase zpátky a hrob zamaskovali, aby ho nikdo nenašel. Deset let pak drželi svůj objev v tajnosti z obavy, že by se tehdejšímu komunistickému režimu nemusel příliš hodit.
Teprve v roce 1989 – v době Gorbačovovy Pěrestrojky – se Rjabov rozhodl (přes Avdoninovy námitky) objev zveřejnit. V článcích, které vyšly v moskevských novinách a časopise „Rodina“ však pro jistotu udal falešnou polohu splečného hrobu. Ukázalo se, že to bylo rozumné opatření, protože o několik dní později přijely na místo, udané v článcích, bagry, naložily zeminu na nákladní automobily a odvezly neznámo kam. Oficiálně však ani Gorbačov ani nikdo jiný z tehdejší sovětské vlády neprojevil o nález zájem.
Avdonin, který se na Rjabova zlobil pro jeho uspěchanost, s ním ukončil spolupráci. Oba muži pak nezávisle na sobě hledali způsob, jak ostatky odborně vyzvednout a identifikovat.
Úspěšnější byl Rjabov, který v roce 1991 získal souhlas Borise Jelcina i potřebné finanční prostředky.
11, června 1991 zahájil početný tým odborníků práce, při kterých bylo nalezeno okolo 1000 kostí a kostních úlomků, avšak pouze 9 lebek.
Jenomže v červnu 1918 bylo v Ipatijevově domě vězněno celkem 11 lidí – car Mikuláš II, carevna Alexandra, jejich čtyři dcery Olga (22 let) , Taťjána (21 let), Marie ( 19 let) a Anastázie (17 let), carevič Alexej (13 let), dvorní lékař Botkin, dvorní dáma Anna Demidovová, kuchař Charitonov a komorník Krupp. V noci na 17. června, krátce po půlnoci, k nim přišel Jakov Jurovský s ozbrojeným doprovodem a vyzval je, aby jej v zájmu vlastního bezpečí následovali do sklepa, neboť k městu se blíží bílá vojska a schyluje se k veliké bitvě. Všichni bez námitek uposlechli. Ve sklepě byli všichni zamčeni do jediné malé místnosti. Jurovský se vzdálil s tím, že jde připravit jejich převoz na bezpečnější místo. Po čase carevna požádala jednoho ze strážných, zda by nemohli dostat nějaké židle, na které by se mohli posadit. Dostali pouze dvě. Na jednu usedla carevna, na druhou nemocný Alexej. Náhle vstoupil Jurovský se deseti ozbrojenými muži, kteří si stoupli do řady proti carské rodině. Jurovsky vytáhl kus papíru a začal číst:
„Mikuláši Alexandroviči, vaši přátelé se vás marně pokusili osvobodit. Jelikož jste pro na naši vlast hrozbou, budete zastřeleni.“
„Cože?“ stačil ještě překvapeně vyhrknout car, než mu kulka, vypálená z Jurovského Naganu, roztříštila lebku. V témže okamžiku spustili palbu rovněž členové popravčí čety. Když střelba utichla, některé z obětí byly dosud naživu. Vojáci se na ně tedy vrhli a začali je dobíjet bajonety a pažbami pušek. Mrtvoly pak vynesli ven, naložili na vůz a svrhli do nedaleké šachty. Předtím je svlékli, při čemž ji padly do rukou klenoty, které měli členové carské rodiny ukryty v šatech. Místo mělo zůstat utajeno, avšak již druhý den někteří z popravčích v opilosti jeho polohu vyžvanili. Jurovský byl proto nucen po dvou dnech těla vyzvednout a odvézt jinam. Před tím se je pokusili spálit, ale neúspěšně.
V červnu 1992 prozkoumal nalezené ostatky tým forensních specialistů z USA, vedený Williamem Maplesem a o rok později ruským odborníkem na testování DNA Pavlem Ivanovem a britským forensním specialistou Peterem Gillem. Na základě testů DNA bylo devět nalezených koster identifikováno s přesností 98,5%. Rovněž bylo potrvzeno, že chybějí těla careviče Alexeje a princezny Anastázie. Byly snad tyto dvě nejmladší děti bolševiky přece jen ušetřeny? Těžko. Jejich těla spíš byla ponechána na původním místě. Nebo byla přece jen zpopelněna (jelikož se jednalo o těla nejmenší, je možné, že v jejich případě byli vrazi úspěšnější). Také je možné, že bolševici, kteří chtěli zpočátku celou vraždu ututlat, věnovali zvýšenou péči likvidaci těl dětí, dobře si vědomi toho, že právě jejich vražda bude případnou veřejností přijímána nejhůř.
Někdo však nemá klid ani po smrti. Někomu 98,5% stačí, někomu ne. Pravoslavná církev křicí – i malá pochybnost je pořád pochybnost. My musíme mít absolutní jistotu, že se jedná skutečně o cara a jeho rodinu. Proč? Chceme je prohlásit za svaté. Pokud bychom v takovém případě uctívali ostatky někoho jiného, byla by to svatokrádež! Tak vida – car Mikuláš, neschopný absolutistický panovník, osobně zodpovědný za smrt tisíců a utrpení milionů, bude světcem. Pravda – byl brutálně a bez řádného soudu zavražděn. Ale podobný osud stihl před ním i po něm milióny dalších – v většině případu přitom lidí zcela nevinných či dokonce bojujích do posledního okamžiku na straně dobra. Kdypak se oni dočkají svého svatořečení?
Tím však spory nekončí – mají být pohřbeni v Jekatěrinburgu, v Moskvě, hlavním městě Ruska, nebo v Petrohradě, v carské rodinné hrobce? Mají být komorník, lékař, dvorní dáma a kuchař, kteří jim zachovali věrnost až do smrti, pochováni společně s nim nebo zvlášť?
Konečně, u příležitosti 80. výročí vraždy, se koná okázalý pohřeb v kostele svatého Petra a Pavla v Petrohradě. Prezident Boris Jelcin, který nejprve svou účast odmítl, nakonec přece jen přišel a pronesl svůj projev. Pak byly do hrobky spuštěny rakve s ostatky – nejprve lékař, komorník, dvorní dáma a kuchař, pak děti a nakonec car s carevnou. Nechť odpočívají v pokoji.