ONA

-1/1 Hele, nemáš zítra čas? Potřeboval bych od Tebe tu kazetu.-

-1/1 Potřeboval bych to vedět co nejdřív , prosím napiš mi. Já bych měl čas tak po druhý, ale mám jen chvilku. -

Crrrr, crrr...

Crrrr, crrr...

Crrrr, crrr, crrrr...cvak... "halóó, máš teda zítra čas? Seš tam? Halóó! " ...cvak... tútútú...

-1/1 Já tu kazetu vážně potřebuju! Napiš! -

Všichni něco potřebují,

žádosti tu vytrubují.

Každý máme tajná přání,

každý máme svoje touhy,

v klidu počkejme si na NÍ,

nebudem již nikdy slouhy.

Nikdo nás již nespoutá

v malý klícce zlatavý

ONA pouta rozpoutá,

mizí pocit poutavý.

ONA...

Seděla v křesle a tupě zírala do zdi. Zkoumala šedivou omítku, odspoda provlhající zeď se začínající plísní, praskliny rozpínající se po celém povrchu zdi. Možná je nezkoumala, Jen se zahleděla přemýšlejíce o životě. O tom co bylo, o její prašivé současnosti, i o tom co bude. Nebo spíš, co by mohlo být, napadlo jí když její pohled zabloudil na žiletku, která se nanápadně povalovala na nočním stolku, jako kdyby její malá velikost odpovídala i jejímu významu, jako kdyby za nic nemohla. Dívala se na žiletku a v břiše se jí roztančilo tisíce motýlků.Měla pocit jako před nějakým velkým dobrodružstvím, před nějakou cestou....ale dyť to, co chtěla udělat asi bude dobroudružství. A cesta taky. Cesta mezi životy, putování od jedné existence k druhé. Nebo možná je to spíš konec té cesty. A potom není nic, jenom tma a nekonečno. Nikdo neví, co po NÍ následuje. Začala nabírat jistotu. Přišla na to, že ona je vlastně lepsí než oni. Byla akorát nepochopena, nedoceněna, nikdo si nevážil její odvahy, která se právě projevuje. Což není odvaha vydat se do něčeho neznámého? Slaná kapička jí stékala po tváři. No a co, nemusím si nic namlouvat, tak jsem zbabělá. A co. Nikdo neví co cítí, tak jak jí můžou soudit. I kdyby to byla zbabělost. Každej jsme někdy zbabělej. Slzy následovaly tu první v rychlém rychlém sledu. Pustila si Pink Floyd, usoudila, že vystihují její stav a pomalu se začala skvlékat. Kdyby se jí aspoň omluvil, kdyby jí to vysvětlil, kdyby se k ní chtěl vrátit, pochopila by ho a odpustila mu, ale on se chová uraženě, jako kdyby za to mohla ona. Ale ona s ním jen nemluví, čeká na tu omluvu.Aspoň to by mohl, když takhle zradil její lásku.A ona ho milovala....a stále miluje...dala mu všechno a on jí zradil. Co by bez něj dělala? Její život už nemá smysl. Pustila horkou vodu a lehla si do vany. Pečlivě se omyla mýdlem. Jen tak, ze zvyku že je ve vaně. Vypla vodu a zaposlouchala se do hudby. Ruka jí začala dělat vlnky na hladině. Temné tóny jen podporovaly její strach, ano, bála se, byla vyděšená. Potřebovala se uklidnit a soustředit. Zapálila si cigárko a pozorovala obláčky kouře jak vesele stoupají k zapářenému stropu. Nikdy doma nekouřila, ale teď už to je jedno. Cigaretu si přendala do levé ruky a do pravé vzala žiletku. Byla připravena. Odhodlaně zanořila plíšek do zápěstí. Bolestí vykřikla a upustila cigaretu do vody. Zaujatě pozorovala proud červené tekutiny, jak teče po ruce a mísí se s průsvitnou vodou. Odhodlaně to zopakovala ještě o kouek výš. A tentokrát i hloubš. Voda ve vaně se začala barvit do růžova. Zfanatizovaně přendala žiletku do druhé ruky a vší silou své zesláblé ruky řízla i do zatím nepoškozeného druhého zápěstí. Kape... řízla víc...teče...

Crrrr, crrr..."Dovolali jste se do hlasové schránky, po zaznění zvukového signálu zanechte vzkaz." "Promiň, přehnal jsem to. Myslel jsem, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět ani slyšet, tak jsem jen chtěl vyřídit tu kazetu. Možná mě vážně už nechceš vidět ani slyšet, ale chci abys věděla, že Tě stále miluju a to, co jsem udělal si ani nepamatuju, v takovým jsem yl stavu.Já chci jen Tebe. Moc mě to mrzí, mám Tě moc rád. Ozvi se prosím. lásko. "

Již se neozvala. Nemohla. Vana se zbarvila do ruda  ona již byla v JEJÍM náručí. Tenhle svět již se jí netýkal, nemusí se již trápit. Tvář měla zkroucenou do šťastného úsměvu. Je jí líp. U NÍ.