Démon (pokračování III.)

X TAMARA „Kdo jsi? Já děsím se tvé řeči. Peklo či ráj tě posílá? Co chceš?" DÉMON „Ach, jak jsi spanilá!" TAMARA „Kdo jsi? - Bezpečí? Nebezpečí?" DÉMON „Jsem ten, kdo v pozdních hodinách přicházel tajně na tvůj práh a kdo ti šeptal celé noci tesklivá slova lásky vroucí a kdo se zjevoval ti v snách. Kdo naději i víru maří, kdo věčně s nebesy se sváří a ničí dílo přírody. Kdo nevzbuzuje v nikom touhu, bič rabů, nevolníků, slouhů, car poznání a svobody. Má moc, má léna nezměrná jsou, však dnes, dnes klečím před tvou krásou, své plaché, tiché vyznání, slzy své první zemské trýzně, svůj osud tobě do dlaní pokládám. Nehleď na mě přísně. Jenom ty, jen ty mohla bys mě navrátit nebi dobrým slovem, jen v ornátu tvé něžné přízně mohl bych vykoupit svůj hřích, obrozen u bran ráje bych stál jako anděl v nimbu novém. Vyslyš mě, splň, oč prosím skrytě. Jsem otrok tvůj a miluji tě. Co jsem tě prvně spatřil, dítě, nesmrtelnost mě netěší, je pro mne kletbou nejtěžší. Závidím lidem. Žijí krátce, mohou však z lásky radovat se. Ne, nechci jinak žít než ty. Spěchám ti, spěchám v ústrety, mé srdce bezkrevné zas bije, má stará jizva bezděky se otevřela a jak zmije uštkl mě smutek odvěký. Moc, věčnost, která nemá břehy, vše nicotné je bez tvé něhy, vše jsou jen slova ubohá, jen vesmírný chrám bez boha." TAMARA „Odejdi, duchu zlopověstný, nevěřím, nedám na sliby... Kde jste, kde jste, mé modlitby? Ó bože, těžkou zkoušku snést mi dopomoz ještě naposled. Pokušiteli, což ti líto není, že zhubí mě tvůj jed? Miluje mě? Proč? Prozraď mi to!" DÉMON „Proč, krásko? Sám ti nepovím. Nadějí novou unášený s včerejškem, s věncem trnovým i neřestnými rozkošemi rozloučil jsem se, vzdal se jich. Ráj, peklo - vše je v očích tvých. Vládneš mým snům, v své moci máš mě, nezdejší láskou mám tě rád vášnivě, nekonečně, strašně - jak ty nemůžeš milovat. Tvůj obraz od stvoření světa plul v nadoblačnu přede mnou, tvou tvář z paprsků spředenou v představách vídám dlouhá leta. Tvé sladké jméno šepotají věky mé roztoužené rty. Poznal jsem ráj, ale i v ráji ke štěstí chybělas mi ty. Ó kdybys pochopila, drahá, co je to bloudit mlžnou dálí, znát všechny stesky, všechna blaha, vymýšlet zločin dokonalý a konat dobro bez pochvaly, sám sebe obviňovat z křivd, sám se sebou se věčně přít. Jak únavné je po čase hledat smír v marném zápase a marně prahnout po spáse. Hned nechtít nic, hned na všem lpět, vše chápat, znát, mít rozum bžitký, vše zatracovat bez výčitky a nenávidět celý svět. Od těch dob, kdy ráj zřekl se mě a kdy mě stihlo prokletí, nikdy mě ani matka země nezahřála v svém objetí. Patří mi modrý prostor bez dna, vídám, jak jedou k svatbě hvězdná spřežení celá ve zlatě, však vlasatice, přelíbezná už bratra nepoznává, nezná a nemává mi dojatě. Snad ti, co nesou stejnou kletbu, mě poznají a přijmou snad? K těm tvářím ztuhlým v hněvném šklebu já zase neměl chuť se znát. Ty jejich oči! - Nevím ani, kam zmateného úděsem mě nesla křídla. Druzi dávní zavrhli mě, ráj ztratil jsem a nechce mě už ani zem. Tak vprostřed rozvichřených vln se zmítá ztroskotaný člun, bez kormidla a plachet žene se do dálavy zamlžené. Tak někdy časně zrána tane bouřkové mračno potrhané jak cár černého praporu na azurovém obzoru, a hnáno vichrem zběsile po nebi letí bez cíle. Lidem jsem vládl jenom krátce. Zasil jsem do nich sémě zlé, přiměl je kráse vysmívat se, vyučil je v svém řemesle, k hříchu a zradě sváděl je, poslední jiskru naděje, soucitu, víry, odvahy v nich zhasil můj duch neblahý. Snad dal jsem si až příliš práce s farizeji a zloději. Pak ukryl jsem se v průrvách hor a bloudil jako meteor v půlnočních mlhách nad úvaly. Když nocí jezdec chvátal z dáli, já lstivou bludičkou se stal a zaved koně na kraj skal a poutník marně v smrtném děsu o pomoc prosil a kůň ržál a krev se lila po útesu. Ty škodolibé, chmurné hrátky mě těšily však jen čas krátký. S uragánem pak meč jsem zkřížil, sršely jiskry, prach se vířil, když v plášti mračen, v plášti blesků jsem prudce vzlétal nad soutěsku a vrhal jsem se do vřavy běsnících živlů, hromů v cvalu. Přehlušit chtěl jsem výkřik žalu, kterým má paměť churaví. A vše, co vytrpěli lidé, hoře, co bylo i co přijde, dřina, hlad - můžeš věřit mně, vše nicotné je proti muce, ve které zmíralo mé srdce v jediné krátké vteřině. Co lidé se strastmi a sny? Ti mají život dočasný. Člověk, ten stále doufat smí, že přijde spravedlivý soud, který, ač smrtelný hřích trestá, vždy může hřích i prominout. Mne čeká nekonečná cesta, já věčně jsem jak na pranýři a smutek můj smrt neusmíří. Můj smutek úskočný jak had plamenem spaluje mě dneska, zítra z něj čišet bude chlad a jako mramorová deska mauzolea cit zoufalý i mrtvou touhu zavalí." TAMARA ¨"Proč mne sis vybral k obžalobě a k steskům? Řeči úlisné nevěřím. Škodíš všem..." DÉMON „I tobě?" TAMARA „Mlč! Uslyší nás!" DÉMON „Sami jsme." TAMARA „A bůh?" DÉMON „Ten v neůbi je a nedbá o naše liché trampoty." TAMARA „A trest? A peklo? Věčná kletba?" DÉMON „Co peklo - když v něm budeš ty!" TAMARA „Ať kdokoli jsi, noční hoste, třebas mě vedeš do zkázy, v tvých teskných slovech tajně prosté srdce mé radost nachází. Jestli však zrada v tobě klíčí a chceš jen šalbou těšit mě, nechtěj mi vládnout ješitně. Řekni, což jiné ženy též tě neokouzlily doposud? Jsou krásné, krásnější jsou ještě než já a mnohý po nich touží a mnohému zabránil stud zcuchat jim na panenském loži dychtivou rukou kadeře. Prosím tě, prosím v důvěře, ušetři mě, pro lásku boží. Na srdce divný strach mi pad. Ty probudil jsi ve mně ženu, vše víš a porozumíš všemu a vyhovíš mým prosbám rád. Přísahej, že se pokušení a všech zlých úmyslů chceš vzdát! Nebo už přísaha nic není a tvůj slib váhu nemá snad?" DÉMON „Přísahám při prvním dnu světa, přísahám při dnu posledním, při hanbě, jež mstí zločin leta, při pravdě, jež se bije s ním, při touze po vysněné metě, při hrůze, kterou nese pád, při dnu, kdy prvně viděl jsem tě, dnu, kdy ti musím sbohem dát. Na raby své a na otroky, při jejich trpkém údělu, na duchy, na meč andělů, s kterými potýkám se roky. Přísahám při pekle i ráji i při tvé cudné nevině, na slzy, co ti v řasách tají, úsměv, co určen není mně, na mírný dech tvůj plný vůně, na vlasy jako z hedvábí, na lásku, kterou srdce stůně, na všechny tvoje půvaby, že zřekl jsem se pomsty lstivé, že nebudu už chystat past na nikoho, že lží jak dříve nikomu rozum nechci mást, smířím se s nebem, modlit k Pánu se ve dne v noci nepřestanu a život dobru zasvětím. Kajícnou slzou s dojetím na čele prostém všeho vzdoru uhasím odlesk meteorů, nechám svět v klidu, nechám sporů a k tobě navždy odletím. Tvou krásu poznat může mnohý, tvou duši znám však opravdu jen já. Jsi kaplička mé touhy, vládkyně všech mých pokladů. Tamaro, věř, dovedu v zlobě i v lásce silný být jak car. Já věčnost k nohám kladu tobě - tvá něha však je větší dar. Vezmu tě s sebou v hvězdné kraje, jsem jejich volný rodný syn. Vzkřiknu : To moje nevěsta je! - a cařicí tě prohlásím. Bez účasti a utrpení budeš se dívat zpovzdáli na svět, kde věčná krása není a štěstí nikdy neznali. Kde jej jen zločin, trest a běda, kde nikdo ničím není jist, kde je i láska krotká, bledá a krotká je i nenávist. Krátké je lidské milování, ač plné žáru zamlada. To vše je ale pouhé zdání. Dny jdou a vášeň vychládá. Znáš snad lék proti odloučení? Kdo za vábničkou nových krás neprchá z nudy každodenní vydán svým touhám napospas? Ne, paní má, já nedopustím, aby tě stejný osud stih, aby tvůj květ zvad vprostřed pustin v zajetí tupců řevnivých, zákeřných přátel, intrikánů, dřiny a zjalovělých plánů a snů v slzavém údolí, jímž bloudí živé mrtvoly. Bez lásky život je tak prázdný. Nesmíš modlitbou od boha i od lidí vzdálena za zdmi zhasnout jak mniška ubohá. Ne, to je málo pro Tamaru! Tebe zanese jinam proud, ty musíš hořet v jiném žáru a v jiných vášních utonout. Zkus, krásko, navždy rozloučit se se světem, s žalem zoufalým a já otevřu šperkovnice a poznání ti odhalím. A k úsluhám ti pluky gnómů a duchů budou za pár chvil a přivedu do tvého domu na stovky lehkonohých víl. Třpytivou hvězdu Orientu o zlatý věnec oloupím, posbírám rosu z nočních květů a celičkou tě pokropím, ovinu tvoje štíhlé boky pásmičkou červánkových stuh a čistým dechem jarní louky provoním kolem všechen vzduch, budu tě vzývat, dobro konat, budu ti zpívat přesladce v nádheře tyrkysových komnat jantarového paláce. Klesnu až na dno oceálnu, nad mračna vzlétnu na křídlech, dám ti vše, rabem tvým se stanu - jenom mě miluj!" XI Démon vdech polibek horkých, lačných rtů na ústa panny. Ta se zdráhá, poblouzněna však slovy blaha podléhá jeho šepotu. Zbavil ji vůle. Oděn v třpyt vznášel se nad ní. Oči ve tmě mu jako smrtonosný břit kinžálu plály nepříčetně. Zvítězil! Mohl hrdý být! Polibky jako odvar blínu otrávily krev Tamařinu, půlnoční ticho v klínu stínů rozjitřil výkřik na vteřinu a všechno, všechno bylo v něm. Láska i prosba úpěnlivá jásot, v němž výčitka se skrývá, pláč pro mládí, úlevný sten i rozloučení s životem.

---