Jaké to asi je

Sama a tiše, přemýšlím ve svém úkrytu, ve svém pokoji, kde už mnohokrát snila jsem o vílách, dracích, životech jiných lidí a psala ... Dnes ale uvažuji o věci, která nás jednou potká všechny. Nemůžu říct, že SMRT mě neděsí a ten, kdo tvrdí, že je mu je ukradená, lže.

Smrt děsí každého, alespoň v skrytu, v té nejmenší části naší duše se jí bojíme. Už jsem jí párkrát stála tváří v tvář ... a nevím, asi mě neděsila smrt samotná, ani ten okamžik, ale vědomí, že tímhle okamžikem se všechno ztratí ... a čas by vás i vše co jste udělali smyl jako moře smyje stopy v písku ... tak jako vítr zavane stopy ve sněhu. Kolem vás sice bude spousta dalších stop, vaší rodiny, přátel ... ale vaše ... vaše stopy zmizí. Bála jsem se, že ztratím své pátele, rodinu a toho, koho bych měla milovat, ale nenašla jsem jej. Jaké to asi je? Když umíráme, bolí to nebo se prostě ztratíme ... v neznámu, spánku ... čemkoliv ... Ocitneme se někde? Nebo je to to poslední, co se stane? My lidé máme miliony otázek, ale když se ocitneme v situaci, kdy je můžeme mít zodpovězeny všechny ... nezeptáme se ... Je hezké, že lidé říkají, že když budou za celý život "dobří" půjdou do nebe ... ale existuje něco takového? Není to jen zástěrka, abychom se zbavili strachu z toho, co bude? Sama nevím, v co věřím, co se stane ... potom. Vím jen, že nechci umřít nepoznaná ... bez lásky. Boží cesty jsou ale nevyzpytatelné, kdo ví, kam nás vítr zavane ...