Povídka o jednom muži

Povídka o jednom muži „Budu slavným? Možná. Snad. Chtěl bych být spisovatelem nebo hudebníkem, sám nevím. Možná ze mě bude dobrý kouzelník. Není pozdě začít v tomto věku? Ale zas nejsem tak starý, bude mi teprve dvacetpět let. Jsem nešťastný.“, přemýšlí nad sebou student. „Najdi si nějakou lásku“, povídá hlas. „Lásku? Kdo vůbec jsi?“ „Zkus hádat.“ „Opravdu nevím, ale možná by ze mě byl dobrý potápěč, plaval bych si v moři, objevoval nové světy. Možná.“ „Najdi si nějakou lásku.“ „Nemluv mi o ženských, jsou s nimi jenom samé problémy, a vůbec která by mě chtěla?“ „Která? Třeba Andula nebo Bětka. Oběma se líbíš.“ „Andula? Tu vůbec nemám rád, je taková všední. A Bětka? Jo, tu jsem měl moc rád, ale myslíš, že by mě chtěla i teď?“ „No vidíš, to víš že by tě chtěla.“ „Ale i ta Bětka je taková divná, vlastně se mi vůbec nelíbí.“ „A která se ti líbí, snad Tonka z hájovny?“ „No, Tonka je pěkné děvče, ale ta už má Jiřího.“ „To máš pravdu a nezdá se ti, že si poněkud vymýšlíš? Jsi zbabělý takhle utíkat před ženskými.“ „Já že jsem zbabělec? To tedy nejsem. Uvidíš. Zítra půjdu za Bětkou a zeptám se jí, jestli by se mnou nešla v neděli na procházku, třeba pod tu velikou lípu u cesty.“ „Tak to jsem zvědav. Cha, chá.“ „Nesměj se mi. Možná bych ale měl dát přednost malování. A když se má pořádně malovat, tak nechat všechny ženské ženskými.“ „Jsi divný. Myslíš si, že budeš šťastný, když budeš pořád jenom malovat nebo psát knihy?“ „Možná.“ „A co děti? Ty bys je nechtěl mít?“ „Snad.“ „Děti, malí capartíci ti budou běhat po světnici a brát sušenky ze stolu. Potom přijdeš z práce a světnice bude provoněná dobrým jídlem, které ti uvaří tvá žena. Všude bude čisto a děti ti skočí na klín, a ty jim povíš něco hezkého. Kdybys viděl ty dětské oči, ty jsou snad nejhezčí ze všeho.“ „Je to těžké, asi zůstanu sám.“ „A nikdo si na mě ani nevzpomene, jsi snad chtěl říct? Jenomže za to potom můžeš dát vinu jen a jen sobě.“ „Já vím.“ „Moc přemýšlíš a málo konáš, jsi čím dál tím starší a ještě jsi nic neučinil. Koukej Bětka, už má malé děti, myslel jsi si snad, že na tebe bude čekat až do smrti? Jsi pořád sám a jíš povětšinou suchý ztvrdlý chléb, uklizeno nemáš a vrstvy prachu se neustále zvyšují. Je ti tak dobře?“ „Není, ale s tím už se nedá nic dělat. Jsem stár.“ „Máš pravdu, teď už s tím mnoho nenaděláš, ale mohl jsi, mohl.“ „Ano, byl jsem hloupý, ale ještě mám jednu možnost.“ „A jakoupak, smím-li se zeptat?“ „Budu filozofem.“, odvětil stařec a umřel.

---