Květinky - konec

Pozdě v noci jsem odložil knížku, pohlédl střešním oknem na měsíc, zhasnul lampičku, rozloučil se s dnešním dnem a ulehl do měkkých voňavých peřin. Již jsem se nikdy neprobudil. Přiletěli v noci, možná jeden, možná dva, co já vím, kolik jich bylo potřeba, a shodili svůj náklad. A já jsem zmizel. Tiše a bez sebemenšího náznaku pro okolí, bez černobílého parte přitlučeného na kostelní dveře.

Proč? Proč se to stalo, když jsem to nechtěl? Nestačil jsem se ani pořádně rozloučit. Neřekl jsem sbohem otci ani matce, strýci ani tetě, ani nikomu ze svých přátel. Proč zrovna já, co za nic nemohl? Proč to neudělali někde jinde, tam, kde si to zasloužili? Tam kde žili praví viníci. Ale ne. To by bylo špatné. Oni také spali tu noc, ženy vedle svých mužů, a vedle nich kolébky s dětmi. Všichni tiší, odpočívající. Příštího dne se probudí a budou plakat – nade mnou, nad mými sousedy, nad námi. Budou nás chtít uctít. A uctí nás velikou smuteční hranicí. Proč je tak vzdálena, že na ni nedohlédnu? Tak daleko plápolají její ohně, pod cizím nebem. Nepřeji si ji vidět.

Už nikdy se nedozvím, jak končí má rozečtená kniha. Skončila dobře, nebo špatně? Lidé to vědí, ale není nikdo, kdo by mi to mohl říct. Vedle té knihy ležely poznámky. Chtěl jsem napsat črtu o letní zahradě, ale už ji nenapíšu. Ty poznámky někam zmizely. Vypařily se. Třeba, třeba jsem mohl být dobrým autorem črt. Napsal bych jich tucty: o potůčku běžícím skrze louku, o horském lese, o ledových čepičkách Himalájí, popsal bych svého souseda, popsal bych svůj rodný dům. Nic takového však nenapíšu. A také už neuvidím A., jak kreslí. Viděl jsem dost těch obrázků: byly takové zvláštní. Každý v sobě měl kousek autora. Takový jedinečný, který dělal její obrazy opravdu krásnými. Třeba by někdy mohla vystavovat v nějaké galerii: lidé by se tam chodili kochat z krásy a ona by tam jen tak stála, procházela se mezi návštěvníky a odpovídala na jejich všetečné otázky. Nikdy se to nestane. Naproti přes ulici bydlela Magda. Každé ráno cvičila při otevřeném okně na flétnu. Zítra ráno se ale okno neotevře.

Rostlo jich tu tolik, květinek. A stačila jedna jediná noha, aby je všechny zašlápla. Neuvědomoval si, co dělá, prostě jen šel z továrny domů přes rozkvetlou louku. Není za ty květinky odpovědný. Neviděl je vyrůstat, neviděl, jak otevírají své květy ani jak se na nich tvoří semínka nového života. Viděl záplavu barev, do které musel šlápnout, aby se dostal ke své milující ženě a dítěti v kolébce. Tam za loukou. On za nic nemůže. Za zdupanou trávu je odpovědná továrna, co neodklonila cestičku od louky. Proč ji nevedla přes les? A pomohlo by to? Ne. Stromy šumí stejně jako stébla trávy, když jimi zmítá vítr.

Tolik jsem toho chtěl udělat. Zajít k A. a říci, že nádherně kreslí, i když ona to už dávno ví. Chtěl jsem napsat črtu, pohladit si svého psa, pozdravit ráno paní v pekárně a usmát se na vycházející slunce. O víkendu jsem se chystal jet do města. Vzal bych s sebou fotoaparát a vyfotil si kostel nebo třeba kašnu. Prošel bych se zase pod zelenými stromy v parku.

Nic jsem nevěděl. Prostě jsem zhasnul lampičku a ponořil se do peřin. Už jsem se nikdy neprobudil, tak jako všichni z okolí.