Pád do propasti

Padám pomalu do propasti,

padám do mmoře strasti.

Bolest s bolestí,

nečest s neřestí.

Asi jsem masochista,

protože koukat se na to, jak se chystá.

Když jej líbá na jeho ústa,

myslím, že zešílím došista.

Jen smrt snad by byla vysvobozením,

tahdy bych věděla, že asi už nesním.

Realita je tak krutá,

až si myslím, že jsem vážně dutá.

Snad jednou vážně pochopí,

že není to konečný.

I když zemřu, nepřestanu doufat,

že zas nastane slunovrat.

Že tvý oči ty mý zas najdou,

třeba ty její zas odejdou,

tak jak přišli nečekaně,

nelituju, kašlu na ně ...

Kéž by zase odešla a

ta bolest ukrutná bolest mě přešla.

Nejradši vyškrábala bych jí oči,

ale vím, že to se nepřetočí.

Že nebyla by cesta zpět a

že mě zas hroutil by se svět.

Ztratila bych tě a už

nebylo by cesty zpět.

Nevím, poprvé jsem poznala,

co opravdová láska znamená.

I to, jak je bolestná, že

s nikým soucit nemá.

Nevím, třeba se ani neskrává,

alespoň ta láska má.

Tvrdila, že je kamarádka, ale

jak zdá se, vzala to dost zkrátka.

Sbírám zbytky mojí hrdosti,

moje pýcha, ta je na trosky.

Mysl zmatená je vším tím kole mě,

kde nečekala jsem, našla jsem přítele.

Co svět světem stojí,

příběh Romea a Jůlie se prý s životem mým pojí.

Pokud ano, nevím jak,

vždyť můj Romeo ten mě snad ani nechce znát.

I když, možná je to jako v tomto příběhu,

však žel roli Jůlie si jedna "šťetule" zahraje.

Nevím, ani nemůžu je soudit, i

přesto vím, že moje srdce, už navždy bude se jen bouřit.

Snad osud přichystá nám dvěma lepší konec,

aby joko v pohádce odzvonil nám zvonek.

Co už na tom, jestli to bude zvon pohřební,

dozajista řekl by sám sobě, jen kvůli ní nesmutni.

Nevím jak nenávidět bych jej mohla?

I když ublížil, je to pro mé srdce věc zcela nová.

Zmateně procházím se sem a tam,

nevím, čím si pomoct mám.

Jednoduchá bylo by, vykřičet do světa

"Bolesti a smrti, tys můj poeta"

Ale zabít své tělo tak jednoduché není,

ačkoliv duše mrtva jest, tělo to vše změní.

Nevím, jaký konec tenhle příběj má.

A možná ani já sama, nechci jej znát.

Už navždy jej budu milovat.

Navždy s jeho očima budu usínat.

Copak on vážně nevidí,

co moje oči povědí?

Co moje srdce vypovídá všem, přd ním

i celým osudem.

Proč díval se na mě s tím smutným pohledem,

možná šel ruku v ruce s osudem

nebo snad zchvátila jej lítost?

To by nebylo učinění za dost.

Jen bych více trpěla,

vždyť jen v něm, potkala jsem anděla.

Doufajíc jen v skrytu duše,

že jednou potkám lásku, suše.

Přišel on a znenadání,

celý svět mě možná chrání.

Ale ten, koho považuji za lásku

je už jen na obrázku ...

Nosím jeho fotku pořád,

opravdu nikdy nepřestanu doufat.

Tak už jen nasadit zdánlivě bezbolestný úsměv

a zemřít hrdě i když s bolestí.