Jak Phuong vytáhl červeného kapra

Leguán se probudil pod osamělým kávovníkem a protřel si oči. Slunce již bylo vysoko nad obzorem. Vzal svůj ruksak, hůl a pomalým krokem vykročil směrem k domovu.

Jakmile dorazil, Čáp mu sdělil horkou novinu: „Phuonga bolí zub“. „No a co“?, řekl Leguán žmoulaje v ústech suchou žemli. „Za hodinu jdu na ryby a Phuong mi musí nést rybářské náčiní“, řekl Čáp nazlobeně. Leguán polknul žemli a dlouze se zamyslel. „Mám to, za hodinu s vámi půjdu na ryby a Phuonga vyléčím“, řekl více než tajemně Leguán.

Nastala hodina H a sluha Phuong, jehož tvář byla pokřivená prožívanou bolestí, si na záda za Leguánovy pomoci nahodil obrovský vak s rybářským náčiním a do ruky dostal piknikový koš plný různých pochutin, určených pro vznešené žaludky jeho pánů – známých to gurmánů. Na malém plácku před domem se velký brouk dral na povrch prasklinou v asfaltu Čáp si ho všimnul a bez milosti ho zašlápnul.

Dvouhodinová chůze pod ostrým sluncem byla pro Phuonga jistě náročná. Méně však pro Leguána a Čápa, kteří ve snaze o ochranu své bílé pokožky, nesli každý nad svou hlavou velký slunečník a zpříjemňovali si pochod lehkou konverzací o počasí.

Pracovní skupinka dorazila na místo. Od vody foukal lehký osvěžující větřík, který jim ochlazoval tváře. „Dáme se do toho“, řekl s nečekanou rozhodností Leguán a hmátl do černé lakované krabice a vytáhl kotouč s dvacítkou vlascem. Udělal na konci malou smyčku, kterou nasadil vzpírajícímu se Phuongovi kolem bolavého zubu. Odmotal velký kus vlasce a s jeho druhým koncem provlékl splávkem, olůvkem a přivázal na něj háček. Nasadil na háček návnadu – kousek masa a udici nahodil. Potom již všichni tři seděli na břehu a zvědavě pozorovali pruhovaný splávek pohupující se na vodní hladině.

Čáp si jako první povšimnul reakce splávku, vyskočil a zatáhl za vlasec, čímž rybu zaseknul.

„Bude to pořádnej macek! Jdi od nás dál Phuongu“!. Phuong poslechnul a šel pryč od vody. Ušel sotva patnáct metrů a vlasec se v jeho ústech začal napínat. „Nečum a jdi“, řval Leguán rozčíleně. Phuong šel a u břehu se objevila červená mrskající se ryba, která byla vzápětí vlascem vytažena na břeh. „Už nemusíš, vrať se“, zahalekal Čáp na Phuonga.

„Měl jsem pravdu, je to macek“, řekl Čáp, když přikládal k rybě metr. „Devadesátpět“, vykřikl nadšeně. „Máš pravdu, tak velkého červeného kapra jsem ještě neviděl“, řekl Leguán a uznale pokýval hlavou. Oba si toho v zápalu boje nevšimli, ale Phuongův bolavý zub držel jako skála. Jako první si to uvědomil Čáp, poté co uvolnil rybě háček z huby. „Phuongu“, řekl Čáp slavnostním hlasem: „Tvůj zub nechce ven, a proto ti zůstane“. Phuong ještě naposled,  zoufale zacloumal za vlasec, ve snaze uvolnit zub dříve, než bude muset vlasec odevzdat majiteli. Nic naplat zub zůstal na svém místě. „Přestaň si čistit zuby a zub ti sám a bezbolestně vypadne“, zněla Leguánova hloupá rada, o to hloupější, protože Leguán nevěděl, že Phuong si stejně zuby nikdy nečistil. „Udělali jsme co jsme mohli“, řekl smutnému Phuogovi Čáp, když mu nakládal na záda těžký vak i s úlovkem. Leguán se v předtuše budoucího gastronomického požitku mlsně olíznul a pravil: „Už se těším jak si dám toho kapra na smetaně“. Cesta domů vedla kolem obydlí starého chlupatého muže – široko-daleko jediného kováře. Čápa napadlo, že by kovář mohl Phuongovi vytrhnout kleštěmi zub, a proto zazvonili. Na zvonku stálo: Carcharias. A pod zvonkem byla mosazná tabulka s nápisem: Modelingová agentura Andrea.

Zvonek zde byl čistě formální záležitostí, protože kovář neměl v celém domě ani jedny dveře.

„Nesnáším soukromí“, říkával a všichni mu to věřili. Vstoupili, kovář stál právě u výhně a bušil těžkým perlíkem do kusu rozžhaveného kovu. „Dobré poledne vinšuju“, zařval do toho lomozu Čáp. „Klobouk strč do zadku a zatáhni za kladku“, zněla ještě hlasitější kovářova odpověď, následovaná kaskádou dunivého smíchu. Tlustý, chlupatý kovář byl oblečen pouze do dlouhé kožené zástěry, která ale nebyla schopna ukrýt velký, tlustý, chlupatý zadek. V kovárně bylo horko jako v pekle a kovář zosobňoval chlupatého ďábla.

„Na čem to pracuješ“, zeptal se ze zdvořilosti Leguán. „Copak nevidíš, že pracuji na nadživotní soše raka“, zařval kovář a ukázal svou extrémně chlupatou rukou na obrovské pokroucené pláty železa v rohu kovárny. „Vidím“, přitakal Leguán s ostychem v hlase.

„Potřebuji, aby jsi sluhovi vyrval zub“, řekl Čáp a postrčil vyděšeného Phuonga směrem ke kovadlině. „Dobře, já tomu tvýmu rákosníkovi vytrhnu zub, ale ty mi dáš tu rybu, co nese na zádech“, řekl si o odměnu kovář a dodal: „Samozřejmě , že ji potřebuji pro umělecké účely“.

Přes Leguánovy protesty, daroval Čáp kováři červeného kapra. Kovář nelenil a vzal ze stěny ty největší kleště a nevybíravým způsobem otevřel Phuongovi ústa. „Kterej to je?, šikmoočko“?, zeptal se jen pro formu sluhy. Phuong označil prstem zub a kovář nasadil široké kleště, které byly tak široké, že mu vytrhl i dva okolní zuby. „A je to venku“, pochvaloval si kovář a v ruce držel kleště se třemi zuby. Leguán s Čápem na něj zírali jak na zjevení.

I Phuong zapomněl řvát a z úst mu vytékal slabý pramínek krve. „Jdi si tu hubu umejt, sto metrů vodsaď, dvě úhlové minuty od stezky, je léčivá studánka“, zařval na ztuhlého Phuonga kovář a hodil zuby do výhně. „A tu červenou rybu nech tady“! „Nashledanou“, řekli Čáp a Leguán a urychleně opustili kovárnu. Opravdu, po sto metrech narazili na studánku a Phuong si zde vypláchnul svá krvavá ústa. U studánky rostla Komule Davidova – motýlí keř. Efektní růžové klasy tvořené z trubkovitých, čtyřcípých kvítků, vydávaly silnou vůni a klátily se vlivem mírného vánku. „Už mám hlad“, protrhl mlčení Leguán. „Já taky“, řekl Čáp. Vydali se k domovu. Doma čáp vyndal z gigantického mrazáku dva polotovary zatavené v plastu. Byly označeny pouze číslem, takže netušil co se skrývá uvnitř. Propíchnul nožem obal a vložil je do mikrovlnky. Po necelých pěti minutách zavoněla kuchyní kachna na žampiónech.

Leguán si pochvaloval vypečenou kůrčičku  kachny a Phuong jim nasypal na talíř čerstvě vyloupaný hrášek. Poslední hlty piva ukončily toto gurmánské zastavení.