Balada o Soghomonu Tehlirianovi - IV.

Dále jsem se obžalovaného ptal, zda u něj docházelo k záchvatům pravidelně či nepravidelně. Odpověděl, že velice nepravidelně. Někdy se prý i několik měsíců cítil celkem zdráv, načež prodělal několik záchvatů během několika týdnů. Při každém ze svých záchvatů přitom vždy nejdřívě ze všeho ucítil mrtvolný zápach a hned potom ztratil vědomí. Jeho přátelé, kteří byli svědky těchto záchvatů, vypověděli, že se vždy třásl po celém těle. Když přišel k sobě, cítil bolest v dolních i horních končetinách, chtělo se mu spát a měl velikou žízeň.

Během pobytu v Paříži prodělal celkme čtyři záchvaty, v Ženevě žádný a v Berlíně tolik, že si nepamatuje jejich přesný počet. Jednou se dokonce skácel přímo na ulici. Jeden z kolemjdoucích mu poskytl první pomoc a odvedl ho do jeho bytu. Paní Stellbaumová vypověděla, že vypadal jako opilý.

Na základě těchto indícií jsem došel k závěru, že obžalovaný je epileptik. Kromě toho je však i jeho celkový fyzický stav velice špatný. Obžalovaný má vodu na plicích a jeví známky rozjitřenosti a nervozity i tehdy, je-li relativně klidný. Reflexy obžalovaného jsou v pořádku s výjimkou reakce zorniček. V moči obžalovaného bylo zjištěno zvýšené množství albuminů. Tyto příznaky samozřejmě nemají vliv na svobodnou vůli obžalovaného, avšak umožňují nám konstatovat, že obžalovaný je po fyzické stránce nemocný člověk.

Když mi obžalovaný líčil hrozné událostí, jichž byl očitým svědkem, měl jsem vždy pocit, že vše, co říká, mu jde přímo ze srdce. Mohu zcela zodpovědně prohlásit, že obžalovaný utrpěl silný psychický šok, jehož následky jsou trvalé a kromě epileptických záchvatů se u něj projevují melancholickými náladami a emocionální rozjitřeností.

Než vyneseme konečný verdikt o stavu obžalovaného, musíme vžít v potaz všechny výše uvedené okolnosti. Přitom by nebylo správné soustředit se výhradně na šok z prožitých útrap. To, co se odehrálo v mysli obžalovaného, je mnohem složitější. Jeho dětství, jeho víra v základní lidské hodnoty, jeho důvěra ve spravedlnost – to vše bylo totálně zničeno. Kromě toho, jak již jsem řekl, trpí obžalovaný epilepsií, což má zásadní vliv na jeho pocity.

Avšak epipilepsie, která má svůj původ v emoční oblasti, se v tomto případě vyznačuje rovněž úmorností, v podobných případech vzácnou. Epilepsie ovlivňuje emoční stabilitu, vnímání reality, rozhodovací proces i schopnost uskutečnit své záměry.

Pokud se v mozku takto postiženého člověka uhnízdí nějaká utkvělá myšlenka, zaměří se takový člověk obvykle zcela na její uskutečnění a vše ostatní ponechává stranou. To je i případ zde přítomného obžalovaného, který v okamžiku, kdy zjistil, že se Talaat Paša zdržuje v Berlíně a kdy se mu při jednom z jeho záchvatů zjevila jeho matka s výčitkou, že nechává Talaata beztrestně běhat po ulici, už nedokázal pořádně myslet na nic jiného. Pokud jde o vidinu matky, pak podle všeho, co obžalovaný vypověděl, že nejednalo o sen ale o velice silnou zrakovou a sluchovou halucinaci, při které měl obžalovaný pocit, že před ním skutečně stojí jeho matka. Podobné halucinace jsou u nemocných epilepsií běžným jevem.

Vidíme tedy, že nemoc obžalovaného měla rozhodující vliv na jeho vnímání, myšlení i chování. Na druhé straně však, pokud bychom chtěli prohlásit, že v době činu nebyl obžalovaný svým pánem, tedy že neměl svobodnou vůli, museli bychom prokázat zcela jasnou a prokazatelnou souvislost mezi jeho chováním a jeho nemocí. A podle mého názoru zde taková souvislost není, přestože, jak již jsem řekl, bylo chování obžalovaného jeho nemocí silně ovlivněno. Nemoc podstatně změnila celou osobnost obžalovaného a měla rozhodující vliv na vzniku utkvělé představy, že obžalovaný musí zabít Talaata Pašu, kterého považoval za hlavního původce masakrů.

Nepochybuji rovněž o tom, že v okamžiku spáchání činu se obžalovaný nacházel ve stavu značné emociální rozjitřenosti. Na druhé straně, když se pozorně podíváme, jakým způsobem obžalovaný svůj čin provedl, vidíme, že jednal poměrně chladně a s rozvahou. Nejprve svou oběť předběhl po druhé straně chodníku a pohledem se přesvědčil, zda jeho cíl je skutečně Talaat. Potom přešel ulici, přiblížil se k oběti ze zadu, pečlivě zamířil a usmrtil Talaata Pašu jediným výstřelem do týla. To vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o dokonale promyšlený čin. Nemohu tedy jinak než konstatovat, že podle mého názoru si obžalovaný byl plně vědom svého konání i důsledků svého činu a je za něj tedy před zákonem plně zodpovědný.

Dr. Hugo Liepmann, profesor psychiatrie na Berlínské univerzitě, soudní znalec): Já svůj posudek opírám jednak o to, co jsme zde slyšeli dnes, a jednak o tři důkladná odborná vyšetření, která jsem u něj provedl minulý týden ve věznici.

Nejprve bych však chtěl prohlásit, že na mne obžalovaný udělal dojem neobyčejně upřímného člověka. V jeho projevu není nic strojeného či předstíraného. Právě naopak – obžalovaný je ve všech svých projevech velice rezervovaný a zdrženlivý. Také jsem u něj zpozoroval určitou rezignovanost – ať se s ním a kolem něj děje cokoliv, on o to nejeví žádný zájem. Naprosto postrádá chuť do života. Tyto své pocity a nálady však nedává nijak okázeale najevo ale spíše je skrývá a z mé strany bylo zapotřebí jistého úsílí než jsem se k nim dobral.

Na druhé straně je jasné, že zde nemáme co dělat se skutkem nějakého maniaka či šílence. Zrovna tak je jasné, že čin nebyl spáchán v nějakém pomateném stavu mysli nebo během záchvatu epilepsie. Abych pravdu řekl, já osobně si vůbec nemyslím, že by hlavním problémem obžalovaného byla epipepsie. Z toho důvodu rovněž nepokládám epilepsii za hlavní faktor ovlivňující vědomí a podvědomí obžalovaného. Ne. Podle mého názoru zde máme co dělat s něčím, o čem toho, bohužel, zatím příliš mnoho nevíme – a sice s patologií lidské mysli. Má diagnóza bude tedy poněkud jiná, než diagnóza mého váženého kolegy dr. Störmera, se kterou si dovoluji nesouhlasit.

Podle mne se zde uplatňují fenomény: za prvé se jedná o těžký psychický otřes a následné trvalé trauma – navíc u člověka se zřejmou predispozicí, za druhé se zde uplatňuje to, čemu říkáme kompulsivní čili nutkavá potřeba.

Je-li jedinec, těšící se skvělému duševnímu zdraví, vystaven silnému psychickému otřesu, pak tento šok, bez ohledu na to, jak silný byl impuls, po nějakém čase odezní a člověk se dostane do normálu. Někomu to trvá týden, jinému měsíce, ale vždy se to nakonec dá do pořádku. Avšak lidi s křehčí duševní podstatou může taková traumatizující zkušenost zcela a trvale změnit. U těch nejtěžších případů čas takové rány nejen nezhojí, ale právě naopak – narůstají v mysli postiženého a jejich vliv na jeho vnímání a chování se stupňuje.

Není řídkým jevem, že narůstající trauma nakonec vyústí v nutkavou potřebu. Tato potřeba vznikne hluboko v nevědomí jako řešení – většinou zástupné a falešné – problému postiženého. Postupem času vystoupí na povrch a začne se zmocňovat celé mysli, až si člověka zcela zotročí a podřídí. Ovládne celou jeho osobnost. Člověk na ni musí neustále myslet a nakonec se neubrání a udělá to, co se po něm žádá. Necítí se totiž dobře – cítí bolest, žal, má pocity úzkosti, je neklidný – a nutkavá potřeba mu slibuje, že když ji uspokojí, to vše pomine a on zase nalezne klid a mír.

Nyní se vám pokusím dokázat, že Soghomon Tehlirian byl v zajetí právě takové nutkavé potřeby a současně nebyl schopen zbavit se mučivých vzpomínek na útrapy, kterými prošel.

Dále bych chtěl zdůraznit, že neštěstí, které jej a jeho rodinu postihlo, mu také zcela změnilo život – kromě toho, že přišel o své blízké, přišel také o rodný dům a musel odejít z rodného města. A nezapomínejme na to, že v té době mu bylo teprve sedmnáct let!

Ztráta prostředí, na které byl zvyklý, ztráta rodinného zázemí, ztráta základních životních jistot – to vše se rovněž promítlo do jeho psychického stavu. V průběhu následujících šesti let, kdy se jen bezcílně potloukal sem tam po Evropě v marné snaze uniknout trýznivým nočním můrám, se jeho stav ještě zhoršil.

Je nepochybné, že obžalovaný celou tu dobu trpěl vážnou psychickou poruchou, která ovlivňovala jak jeho mysl tak jeho smysly. Kromě toho zde však byla již i ona nutkavá potřeba, jejíž přítomnost a podstatu si však on sám v té době ještě neuvědomoval. Zatím se mu jen znova a znova vybavovaly výjevy z onoho osudného dne roku 1915. Bezezbytku věřím tomu, že na ně dokázal zapomenout jen na chvíli, byl-li mezi přáteli. Jakmile se však ocitl o samotě, vrátily se znova s ještě větší intenzitou – viděl okolo sebe mrtvá těla a cítil mrtvolný zápach, jako by tam znova byl a všechno to prožíval znova.

Na druhé straně vůbec nepovažuji za nutné zabývat se otázkou jak věrné či skutečné byly jeho halucinace. Z pozorování podobných případů víme, že halucinace či vidiny mají v podobných případech různou formu či podobu, přičemž jejich věrnost či intenzita nemá na stav pacienta v podstatě žádný vliv. Co je důležité je skutečnost, jaký význam přisuzuje halucinacím sám postižený ve své zmučené mysli. Vidiny mohou být klidně i velice nejasné a nezřetelné a přesto mohou mít na pacienta zdrcující účinek.

Jaký byl tedy účinek halucinací na obžalovaného? Tak především to byly zde zmíněné záchvaty epileptické povahy. Řekl jsem záměrně epileptické povahy, protože já osobně nepomažuji obžalovaného za epileptika – alespoň ne za epileptika v doslovném lékařském významu. Jeho záchvaty tak můžeme označovat za epileptické pouze v širším či přeneseném významu. U obžalovaného totiž nebyly nikdy pozorovaný takové příznaky epilepsie jako je křečovité sevření úst, při kterém dochází k pokousání jazyka či rtů, nedocházelo u něj k inkontinenci ani nekrvácel.

Podle mého názoru se tedy nejednalo o epilepsii ale spíše o nervové zhroucení. Záchvaty nebyl způsobeny fyzickými impulsy v mozku nýbrž nezvladatelným stresem. Tento stres byl u něj vyvoláván neustále se vracejícími vzpomínkami na masakry a jeho marnou snahou nějak se s nimi vypořádat, najít nějaké řešení, které by mu umožnilo přijmout realitu a dosáhnout klidu mysli. Jak řešení nepřicházelo, jeho neklid a vnitřní napětí vzrůstaly až po takřka kritickou mez. Podle mého soudu nebyl Tehlirian v době svého příjezdu do Berlína dalek toho zcela a natrvalo pozbýt zdravého rozumu. Místo toho se však stalo něco jiného – jednoho dne poznal obžalovaný na ulici Talaata Pašu. Toto náhodné setkání u něj sehrálo roli katalyzátoru. Řešení problému se zrodilo z čista jasna, jakoby v náhlém záblesku inspirace – zde je muž, zodpovědný za mé útrapy. Odstraním muže – odstraním útrapy. Nutkavá potřeba vystoupila na povrch a vzala na sebe podobu Tehlerianovy matky, která mu vyčítá, že jako její syn nechává běhat jejího vraha po světě.

O tom, že se jednalo skutečně o nutkavou potřebu svědčí jak způsob provedení činu – zdánlivě chladnokrevně a plánovitě – tak chování obžalovaného bezprostředně po činu i po jeho zatčení.

Když jsem se obžalovaného ptal, zda se cítí být oprávněn být vykonavatelem spravedlnosti či zda nemá jako křesťan problémy s tím, že se dopustil smrtelného hříchů, ukázalo se, že tyto a podobné otázky vůbec nebere v úvahu. Jsou pro něj vedlejší. Jeho matka po něm něco chtěla – něco, co jí nemohl odmítnout. Jeho svědomí je tedy čisté. Všechny ostatní otázky jsou bezpředmětné.

Můj závěr tedy zní, že obžalovaný se svého dopustil pod silným psychickým tlakem. Původcem tohoto tlaku bylo přestálé utrpení a psychický tlak byl takové intenzity a povahy, že do značné míry ovlivnil svobodné rozhodování obžalovaného. Není zde dále pochyb o tom, že Soghomon Tehlirian je psychicky narušený člověk, který jednal pod vlivem nutkavé potřeby.

Bohužel, náše současné trestní právo zatím koncepci nutkavé potřeby nezahrnuje. Musíme se zde tedy snažit posoudit, zda obžalovaný je či není trestně odpovědný za svůj čin na základě toho, zda si byl vědom svého jednání a jeho následků a zda svůj čin plánoval. Já sám jsem pevně přesvědčen, že obžalovaný trestně odpovědný není. Přestože se myšlenkou na zabití Talaata obíral již nějaký čas před činem a dokonce se přestěhoval do bezprostřední blízkosti své budoucí oběti, nedá se zde hovořit o nějakém chladnokrevném plánování a přípravách. To, že se Tehlirian přestěhoval do Talaatova sousedství nemusí totiž nutně souviset s přípravou vraždy. Nutkavá potřeba prostě nutila obžalovaného zdržovat nablízku tomu, kdo byl tak těsně spojen s jeho utrpením, aniž by sám obžalovaný za tím vědomě spatřoval něco víc. A pokud jde o schopnost posoudit čin a jeho následky – já sám jsem měl několikrát možnost se přesvědčit, že kdykoliv došla řeč na Talaata či masakry, dostal se obžalovaný velice rychle do takové stavu, že rozhodně nebyl schopen zvažovat důsledky svého činu. Kdykoliv obžalovaný v době před vraždou pomyslel na svou oběť, jeho mysl okamžitě zachvátila pouze jediná myšlenka: Zabít. Na to, zda se to smí a co s ním bude, pokud něco takového udělá, prostě nemyslel – nutkavá potřeba mu to nedovolila. Obžalovaný následky svého činu zvážit nemohl, protože je nezvažoval. Prvořadé bylo vyhovět nutkavé potřebě a vše ostatní bylo vedlejší.

Profesor Dr. Edmund Forster (psychiatr, profesor berlínské univerzity, přenosta neurologické kliniky): V postatě souhlasím s názorem dr. Lipmanna, který je uznávanou autoritou ve svém oboru. Jeho výpověď bych však rád doplnil.

Posloucháme-li o útrapách obžalovaného, nikterak nás neudivuje, že toužil Talaata zabít. První otázkou, kterou si v této souvislosti musíme zodpovědět, je: „Jednal by každý normální člověk na jeho místě stejně?“ Samozřejmě, že ne. Je sice normální, že normální člověk, který projde podobnou životní zkušeností jako obžalovaný, touží po pomstě. Něco jiného však je si v duchu říkat: „Talaata bych zabil, jo, kdyby mi přišel pod ruku, neváhal bych ani okamžik.“ Něco jiného však je takovou myšlenku obrátit ve skutek. Tady v Berlíně žije mnoho Arménů, které postihl stejný osud, jako obžalovaného. Nejednomu z nich bylo docela jistě známo, že zde žije Talaat Paša. Přesto to byl pouze zde přítomný Soghomon Tehlirian, který Talaata zabil a nikdo jiný. Na druhé straně však tento čin není sám o sobě důkazem toho, že obžalovaný jednal v důsledku pomatení mysli. Další otázkou je: „Je-li člověk vystaven podobným hrůzám jako obžalovaný, musí se u něj nutně projevit nějaký psychická porucha?“ I na tuto otázku je odpověď něgativní. Byl jsem schopen se o tom přesvědčit osobně během války. Je skutečně k neuvěření, jakým nepředstavitelným útrapám dokáže zdravý a silný člověk čelit, aniž by to na jeho psychice zanechalo vážnější následky. Byť se to zdá neuvěřitelné, tak naše pozorovaní nevykazují žádný statistický významný nárůst počtu psychicky nemocných pacientů v době války. Avšak u lidí, kteří měli již před válkou nějaký lékařský záznam, se v době války začaly vyskytovat jejich potíže častěji, přidaly se potíže nové a vážnější.

Pokud jde o obžalovaného, je mimo vší pochybnost, že se jedná o člověka duševně vyšinutého. Zrovna je jisté, že prožíté útrapy u něj vyvolaly sklon k extrémnímu a zkratovitému jednání. Souhlasím také s názorem, že v případě obžalovaného se nejedná o skutečnou epilepsii ale o tzv. epilepsii mentální, vyvolanou stresem.

Rovněž můžeme předpokládat, že obžalovaný má k duševnímu onemocnění vrozenou predispozici, která se u něj projevila následkem hrůz a utrpení, kterým byl vystaven, a postupem času u něj mučivé vzpomínky způsobily závažnou změnu osobnosti.

Obžalovaný byl připraven o svá základní práva. Jeho nejbližší příbuzní byli povražděni a vrahové zůstali nepotrestáni. Během našeho sezen při různých příležitostech několikrát poznamenal, že život pro něj nemá žádnou cenu. Snažil jsem se mu oponovat: „Jste přece mladý, život máte před sebou – můžete se oženit, založit rodinu, vyniknout v nějaké profesi.“ „Proč bych se měl ženit?“ odvětil mi. Soghomon Tehlirian nemá víru v budoucnost, nemá víru ve spravedlnost. Svůj čin nespáchal z touhu po osobní satisfakci, nešlo mu o mstu v tom smyslu, jak ji běžně chápeme. Jeho chorá mysl ho však v jednom kuse nutila vyhovět imaginárnímu přání jeho zavražděné matky. Zdravá část jeho já se tomuto imperativu snažila zpočátku odolat, protože pro něj jako pro věřícího křesťama byla vražda něčím naprosto nepředstavitelným. Nutkavá myšlenka však postupně ovládla celou jeho mysl, až nezbyl nikdo, kdo by se jí dokázal bránit. Pokud se dnes zeptáte obžalovaného, co soudí o svém činu, odpoví vám pokaždé stejně. „Já nejsem žádná vrah. Maminka si to přála, tak jsem to udělal.“

Zbývá tedy vyřešit následující problém: „Můžeme obžalovaného zprostit viny na základě článku 51 trestního zákona?“ Víte, v tomto případě nelze podle mého názoru odpovědět jednoznačně „ano“ či „ne“.

Každý fanatik, jednající pod vlivem nějaké dominantní ideje, je svým způsobem duševně chorým člověkem. Zvažujeme-li trestní odpovědnost člověka ze své jednání, pak se nemůžeme omezit pouze na otázku, zda je či není duševně chorý, ale spíše na to, do jaké míry.

Naším problémem tedy je, kde nakreslit onu pomyslnou dělící čáru, od které budeme takového člověka považovat za trestně nepostižitelného. Je samozřejmé, že to, kudy má být tato čára vedena, je věcí názoru. Článek 51 vyžaduje úplnou absenci svobodné vůle. V našem případě ovšem není tak jednoduché definovat, co je to svobodná vůle. Obžalovaný zjevně nejednal pod vlivem nějaké iluze či v náhlém afektu, já osobně však nepochybuji ani v nejmenším o tom, že svoboda jeho rozhodování byla omezena zásadním způsobem. Jsem o tom přesvědčen natolik, že pokud bych se opravdu měl vyjádřit přesně v regulích článku 51, odvětil bych s největší pravděpodobností: ano, svobodná vůle obžalovaného byla v době spáchání činu zcela vytěsněna. Pokud byste se mne ptali, zda mám v tomto ohledu nějakou závažnou pochybnosti, byl bych poněkud na vážkách – nemám žádné pochybnosti o duševním zdraví obžalovaného. Pochybnosti mám pouze ohledně toho, jak svou diagnózu převést do strohé mluvy zákona. To ostatně ani není moje práce. Mým úkolem zde bylo co nejpřesněji vysvětlit závěry mého vyšetření obžalovaného. Je úkolem vážené poroty, aby na základě mých lékařských závěrů vyvodila pro obžalovaného příslušné právní důsledky.

Bruno Hake (neurolog): Jelikož mí vážení kolegové byli ve svých výpovědích opravdu důkladní, nemusím zde opakovat již řečené a mohu rovnou přejít ke svému závěru. Podle mého názoru trpí obžalovaný mentální epilepsií následkem těžkého psychického otřesu, a jako takový není schopen dostatečně korigovat své jednání a konání. Nechť je tedy zaznamenáno, že na otázku, zda byl obžalovaný v době svého činu zcela prost své svobodné vůle proto odpovídám kladně.

Bylo by to skoro až legrační, nebýt to tak hrozné. Soghomon Tehlirian si totiž trošičku zalhal – zatajil soudu skutečnost, že před tím, než přicestoval do Berlína, pobýval nějaký čas také v Bostonu v USA, o čemž později napsal ve své autogiografii:

„Také zde, v USA, se naši lidé živě zajímali o události v Arménii. Všichni zdejší Arméni byli zdrceni zprávou, že turečtí řezníci unikli spravedlnosti. Ještě na počátku světové války, když se světem začaly šířit zvěsti o masakrech, se představitelé západních mocností nechali slyšet, že představitelé turecké vlády budou pohnání k zodpovědnosti. Válka skončila, spojenci z ní vyšli vítězně – a přesto ti, kteří měli Arménský holocaust na svědomí, zůstali nepotrestáni.

V americké arménské komunitě sílilo přesvědčení, že Arméni sami musí vzít celou záležitost do svých rukou a učinit, co je třeba. K tomu je zapotřebí dodat, že podobně smýšleli Arméni po celém světě – všichni byli rozhořčení chováním spojenců. Celý jeden národ byl brutálně, systematicky a bez slitování vyvražďován, a západní mocnosti se nezmohly na víc než na formální projevy nesouhlasu. Arménská revoluční federace se proto rozhodla přikročit od slov k činům a vykonat nad válečnými zločinci spravedlnost. Vše bylo důkladně projednáno na devátém světovém kongresu ARF na jaře 1919. Já jsem si zde, v Americe, uvědomil, že to, co se stalo mou osobní posedlostí, bylo zde transformováno v reálný a uskutečnitelný projekt, na kterém pracuje tým lidí pod vedením Armena Cara.“

Na devátém kongersu ARF byl také sestaven seznam 101 válečných zločinců, který byl předán mezinárodnímu tribunálu. Kromě toho se však ARF rozhodla nespoléhat se na mezinárondní právo a vzít spravedlnost do vlastních rukou. Federace konec konců přijala atentáty jako možný způsob boje za práva Arménu již při svém založení 1892. Tehdy bylo odsouhlaseno, že v despotických režimech, kde krutí státní úředníci, zneužívající svou moc, nejenže nejsou státem nijak postihováni, ale jsou jím naopak chráněni neboť tyto režimy takové jedince ve skutečnosti samy produkují, je fyzická likvidace takového tyrana přijatelným způsobem ochrany proti státnímu teroru.

Když byl schválen projekt Nemesis, absolvovali dobrovolníci jako Tehlirian krátký výcvik, načež jim byla poskytnuta všemožná podpora. Soghomon Tehlirian nebyl rozhodně žádný osamělý střelec. Dávno před tím, než dorazil do Berlína, tam působili např. Shanan Natali, Hrach Papazian, Libarid Nazariants, Vahan Zakarian a další, kteří měli za úkol zjistit bydliště Talaata Paši, vysledovat jeho zvyky, zajistit okolí a připravit atentát. Součástí akce byla také příprava obhajoby atentátníka v případě jeho dopadení. Tehlirianův úkol byl v podstatě jednoduchý – ve stanovený čas vzít zbraň, vyjít na ulici, dohonit Pašu, namířit a stisknout kohoutek. O nic víc se nemusel starat. To nejtěžší ho čekalo až po výstřelu – musel se nechat zbít rozhořčený davem (to sice nebylo v plánu, nicméně se s tím dalo počítat), musel absolvovat výslechy, psychiatrická vyšetření a soudní proces. Chtěl-li si zachovat život, musel to uhrát na hlavu, protože na nic jiného se nemohl spoléhat.

Předsedající: Nadešel čas, aby si porota, po té, co si vyslechne závěrečné řeči obhajoby i obžaloby, promyslela svou odpověď na následující otázky:

1.        Je obžalovaný Soghomon Tehlirian vinen tím, že 15. března 1921 na Charlottenburgstrasse zastřelil Talaata Pašu?

Tato otázka se týká zabití bez předchozího úmyslu. Druhá otázka se týká úkladnosti činu. Odpověď na druhou otázku je relevantní pouze v případě kladné odpovědi na otázku první:

2.        Dopustil se obžalovaný svým činem úkladné vraždy?

Pokud by odpověď na první otázku byla kladná a na druhou záporná, je třeba zodpovědět třetí otázku:

3.        Existují v tomto případě takové polehčující okolnosti, které by obžalovaného zbavovaly trestní odpovědnosti za jeho čin?

Pokud zde nejsou další otázky, dávám slovo obžalobě.

Státní žalobce: Vážená poroto – případ, který dnes máme rozhodnout, se těší neobyčejné pozornosti jak u nás tak v zahraničí. Neděje se tak ale pro jeho právní aspekty, nýbrž kvůli okolnostem, které jej provázejí.  Z hlediska jeho psychologických příčin nás tento incident zavádí zpět k událostem Světové války. Tento případ má své kořeny v krvavých a barbarských událostem, které se odehrály v Malé Asii. Naší cause dodává na zajímavosti také osobnost oběti. Z anonymního davu bezvýznamných lidí se vynořila ruka, aby srazila k zemi člověka, který v období světového konfliktu času třímal otěže vlády ve své zemi. Byl věrný přítel a spojenec Německa, který nám stál po boku v dobrém i ve zlém.

Važení porotci, není v žádném případě přípustné, abychom na základě toho, co jsme zde vyslechli o útrapách obžalovaného, nechali viníka trestného činu svobodně odejít. Není pochyb o tom, že zde byl spáchán trestný čin a naší povinností je držet se litery našeho trestního zákona.

Z právního hlediska se proto jedná o zcela jasný a jednoznačný případ – dne 15. března 1921 zastřelil obžalovaný na Charlottenburgerstrasse Talaata Pašu. Výstřel byl proveden klidně a s pečlivým zacílením. Smrt nastala prakticky okamžitě a o vražedných úmyslech obžalovaného není pochyb. Obžalovaný vraždil úmyslně. Cožpak i zde opakovaně nevypovídal, že svého činu nikterak nelituje – ba naopak, cítí z něj vnitřní uspokojení? Úkladná vražda je podle německého trestníh zákona hrdelním zločinem, ať už byla spáchána z jakýchkoliv pohnutek. Byl zmařen lidský život a viník musí být po zásluze potrestán. Zákon v žádném případě nezohledňuje skutečnost, zda byla oběť německým státním příslušníkem či nikoliv. Podle článku 3 trestního zákona je tento zákon uplatňován na veškeré přečiny spáchané na území Německa.

Vážení porotci, obžalovaný se bezprostředně po činu hájil slovy: „Nejsem Němec, tohle také nebyl Němec. Německa se to netýká.“ Toto prohlášení nemá před zákonem žádnou váhu. Jak již jsem řekl, nezáleží na tom, jaké národnosti či státního občanství jsou pachatel a oběť trestného činu. Zločin byl spáchán na území Německa a tudíž zcela podléhá našemu právnímu řádu.

Jelikož tedy není pochyb o tom, že zde byl spáchán zločin, ani neexistuje žádná pochybnost o tom, kdo jej spáchal, neboť obžalovaný se svého činu dopustil za bílého dne před celou řadou svědků, zbývá nám tedy vyřešit otázku, zda se z hlediska našeho práva jednalo o úkladnou vraždu či nikoliv. Zákon, jak jistě víte, rozlišuje mezi vraždou a zabitím. Trestem za vraždu je u nás vždy trest nejvyšší – tedy smrt. Ve druhém případě – jedná-li se například o zabití v afektu – je trestní postih méně přísný.

Pro pořádek zde ještě vysvětlím, co zákon považuje za úkladnou vraždu: O úkladnou vraždu se jedná tehdy, je-li čin spáchán z jasným úmyslem zabít, je-li spáchán po předchozí přípravě, chladnokrevně a s rozmyslem, přičemž viník jedná na základě jasného motivu a je si vědom důsledků svého jednání.

Má první otázka tedy zní: „Hodí se tato definice na náš případ?“ Samozřejmě, abychom tuto otázku zodpověděli, musíme si nejprve zodpovědět jinou: „Co vedlo obžalovaného k tomu, že se dopustil vraždy?“

Já osobně jsem zcela přesvědčen o tom, že zde máme co do činění s zřejmým politickým atentátem. Motivem obžalovaného byla politická nesnášenlivost a touha po pomstě.

Obhajoba zde před vámi vykreslil strašlivý obraz hrůz, které se udály během války v Turecku. Ano, není pochyb o tom, že arménský lid postihla jedna z největších tragédií, jaké lidstvo pamatuje. Není rovněž pochyb o tom, že obžalovaný a jeho rodiny byly těmito událostmi krutě postiženi. Rovněž nehodlám zpochybňovat skutečnost, že prožité útrapy zásadním způsobem poznamenaly samu osobnost obžalovaného. Obhajoba se však zapomněla zmínit o tom, že tou novou vlastností, která se následkem nezměrného utrpení začala u obžalovaného projevovat, byla zaslepená pomstichtivost.

Za hlavního viníka arménské tragédie považoval obžalovaný Talaata Pašu. Nedíval se na něj pouze jako na ministra vnitra – viděl v něm rovněž autora a organizátora zde vylíčených excesů.

Vážení porotci, tyto motivy bohatě stačí k tomu, aby byl Tehlirianův čin posouzen z hlediska našeho trestního práva.

Přesto považuji za správné zamyslet se nad otázkou, zda byl Talaat Pašu skutečně osobně zodpovědný za ony neblahé události v Turecku. Opět však zdůrazňuji, že podle německého trestního zákona není vůbec důležitá ani Talaatova zodpovědnost za masakry ani názor obžalovaného v této věci. My zde nesoudíme Talaata Pašu ale vraždu člověka.

Z úst obžalovaného i řadu svědku obhajoby opakovaně zaznělo, že jak obžalovaný tak ostatn Arméni považují Talaata Pašu za hlavního viníka neštěstí, které je postihlo.

Jejich názor však rozhodně není názor nestranný a nezaujatý. Ujišťuji vás, že kdyby to obžaloba považovala za nutné, opatřila by si minimálně jednou tolik svědků, kteří by zde turecké události vykreslili ve zcela jiném světle. Já osobně jsem měl možnost hovořit s celou řadou Němců, kteří v té době v Turecku pobývali a byli očitými svědky událostí, o kterých zde byla řeč. Podle jejich názoru nic nenaznačuje tomu, že turecká vláda plánovala vyhlazení celé arménské populace. Arméni měli být evakuováni z krizových oblastí v rámci bezpečnostního válečného opatření. Turecká vláda měla spolehlivé informace o tom, že Arméni provozují podvratnou činnost v zájmu nepřátelských mocností a chystají ozbrojený převrat za účelem odtržení Arménie od Turecka. Pokud jde o vlastní průběh evakuace, nemůžeme jej hodnotit podle evropských měřítek. Mnohé z toho, co civilizovaný Evropan považuje za zrůdné a nepřípustné, je v Malé Asii naprosto běžné…