Balada o Soghomonu Tehlirianovi - III.

Další otázkou, která se nabízí, je, proč vlastně k masakrům došlo a proč se jejich terčem stali právě Arméni. Také na tuto otázku se zde pokusím ve stručnosti odpovědět.

Takzvaná arménská otázka nevznikla sama od sebe, ale je výsledkem evropské politiky. Arménský lid je obětí konfliktu zájmů Britů a Rusů. Rivalita těchto dvou mocností vyvrcholila na východě Krymskou válkou a vedla k Berlínské konferenci 1878.

V šachové partii Londýna a Petrohradu se Arméni stali pěšáky, posunovanými po šachovnici dle potřeby a ve vhodný čas obětovanými.  Humanitární otázky a ochrana křesťanské menšiny byly jen dalšími trumfy v politické hře.

Když byl sultán Abdul Hamid pod tlakem Ruska, Francie a Velké Británie přinucen vyhlásit reformy týkající se práv Arménů a dalších křesťanských menšin, prohlásil lord Salisbury, že Velká Británie považuje arménskou otázku za vyřešenou. Princ Lobanov zase sultána informoval, že Rusko nebude na prosazování reforam přehnaně bazírovat. Sultán promptně reagoval vyhlášením pogromů na Armény. V roce 1894 bylo v Sasunu povražděno přes tisíc Arménů. Velká Británie, Francie a Rusko se zmohly pouze na formální protest. Abdul Hamid tedy pogromy zopakoval a v letech 1895-1896 nechal povraždit přes 100 000 Arménů.

Přestože je zde 61. článek berlínské smlouvy, kterou podepsalo šest evropských mocností, přestože se Velká Británe zavázala kyperskou smlouvou z roku 1878 dohlížet na prosazování reforem v Turecku, přestože práva Arménů zaručili svým podpisem panovníci Turecka, Anglie, Francie a Ruska, žádná z mocností nikdy nepohnula ani prstem aby zabránila vraždění či alespoň pohnala vrahy k zodpovědnosti.

Práva Arménů sloužila evropským mocnostem vždy jen jako záminka pro prosazování svých vlastních zájmů v Turecku. To byl také jeden z důvodů, proč Mladí Turci dospěli k přesvědčení, že Arméni jsou pro Turecko hrozbou.

Pokud jde o Německo, tak to razilo v arménské otázce vždy politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí svrchovaného státu – tj. Turecka. Jelikož bylo Turecko v poslední válce naším spojencem, bývá Německo často označováno za spoluviníka masakrů – a to i přes to, že celá řada německých vojáků i diplomatů se snažila ve prospěch Arménů intervenovat a v několika případech to byli právě Němci, kdo zabránil plánovaným masakrům.

Dalším důvodem masakrů bylo národně osvobozenecké hnutí v rámci Osmanské říše. Abdul Hamid se prý nechal slyšet: „Západní mocnosti tak dlouho poštívali Bulhary, až jsme přišli o Bulharsko. Nyní chtějí udělat to samé s Armény, aby nás připravili o Anatoliji. Takhle nás chtějí kousek po kousku připravit o naše území.“

Arménská otázka se na mezinárodním fóru dostala znovu na přetřes těsně před válkou – v roce 1913. Turecká vláda tehdy souhlasila s reformami, které Arméni považovali za uspokojivé. Já byl v roce 1913 v Konstantinopoli, a viděl jsem, jako jsou Mladí Turci vzteky bez sebe nad tím, že Evropa zase mluví o reformách pro Armény. Slyšel jsem je říkat: „Jestli budou Arméni trvat na svých reformách, tak uvidí něco, vedle čeho budou Hamidovy pogromy vypadat jako dětská hra.“ Při tom až do té doby táhli Mladí Turci a Arméni za jeden provaz a navzájem si pomáhali při volbách. Političtí vůdcové obou skupin se k sobě chovali přátelsky až do 24. dubna 1915, kdy byl v Konstantinopoli náhle pozatýkáno 235 Arménů a deportováno na východ. Zatýkání pokračovalo i v dalších dnech. V podstatě každý Armén, který v Konstantinopoli něco znamenal, byl deportován. Arméni tím byli zcela zaskočeni. Poslanec Varkes, který se do té doby přátelil s Talaatem, se šel ministra vnitra zeptat, co to všechno znamená. Talaat odvětil: „Dokud jsme byli slabí, vaši lidé si nedali pokoj a neustále se domáhali nějakých reforem ve svůj prospěch. Teď se však karty obrátili a my vám uštědříme takovou lekci, že si na nějaké reformy nevzpomenete dřív jak za padesát let.“ Vartkes, zaskočen, se ještě zeptal: „Znamená to snad, že chcete pokračovat v tom, co začal Abdul Hamid?“ „Ano,“ odvětil Talaat.

Mladí Turci skutečně udělali to, čím vyhrožovali. Talaat byl při hlavním iniciátorem i organizátorem masakrů. Mohu to doložit dokumenty s jeho podpisem.

Advokát Werthauer: Předtím jste prohlásil, že k vyhlazení Arménů přispěly politické čachry Ruska a Velké Británie. Můžete nám to blíže objasnit?

Lepsius: Diplomatické manévrování těchto dvou mocností vzbudilo v Mladých Turcích obavu, že tyto státy usilují o odtržení Arménie do Turecka.

Advokát Werthauer: Obecně se má ale za to, že hlavním důvodem masakrů byla náboženská nesnášenlivost – Turci byli a jsou převážně muslimové, zatímco Arméni byli a jsou převážně křesťané. Vzájemná nenávist Arménů a Turků má pak své kořeny hluboko v historii.

Lepsius: I to je samozřejmě jeden z důvodů. Pravda však také je, že v mnoha oblastech spolu Arméni a Turci žili po mnoho let v míru a harmonii. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy Enver Paša začal prosazovat myšlenku výhradně islámského a výhradně tureckého státu.

Advokát Niemayer: Svou roli určitě sehrálo i to, že všechny ostatní porobené národy se od Osmanské říše postupně odtrhly a Arméni tak zůstali jediní křesťané pod tureckou nadvládou. Turci nejspíš dostali strach, že by mohli přijít i o Arménii a tak se rozhodli Armény vyhladit.

Lepsius: Přesně tak. Hrabě Metternich, který byl v roce 1918 německým velvyslancem v Konstantinopoli, napsal ve své zprávě z 30. června: „Arménská otázka je vyřešena. Mladí Turci už se nemohou dočkat, až se začnou bouřit Řekové, aby mohli být pod záminkou vzpoury vyhlazeni stejným způsobem.“

Soudní líčení pokračuje.

Předsedající: Když jste tak cestoval z místa na místo, byl jste v kontaktu s nějakými lidmi?

Obžalovaný: Ano. Především s příbuznými.

Předsedající: Mluvil jste s nimi o masakru?

Obžalovaný: Ano. Mluvil jsem o tom hodně.

Předsedající: Dozvěděl jste se, kdo je zodpovědný za zvěrstva roku 1915?

Obžalovaný: Ano. Později se o tom psalo v novinách, když jsem pobýval v Konstantinopoli.

Předsedající: A předtím jste o tom nevěděl?

Obžalovaný: Ne, neměl jsem nejmenší tušení.

Předsedající: A kdy jste dospěl k závěru, že Talaat Paša je autorem masakrů?

Obžalovaný: V Konstantinopoli. Z toho, co psali v novinách, jsem usoudil, že hlavním viníkem je Talaat Paša.

Předsedající: Když jste byl v Konstantinopoli, měl jste nějaké zprávy o tom, kde se Talaat Paša nachází?

Obžalovaný: Ne. Podle mě se někde skrýval.

Předsedající: Pomýšlel jste už tehdy na pomstu na tom, kdo měl podle vás na svědomí smrt vašich blízkých?

Obžalovaný: Ne.

Obhájce von Gordon: Chtěl bych se obžalovaného zeptat, zda je mu známo, že Talaat Paša byl válečným soudem v Konstantinopoli shledán vinným z organizování masakrů a odsouzen k smrti?

Obžalovaný: Ano. Byl jsem v Konstantinopoli i tehdy, když byl popraven Kemal – další z organizátorů. Tehdy jsem se dozvěděl, že Talaat a Enver byli rovněž odsouzeni k smrti, ale podařilo se jim uprchnout ze země.

Obhájce von Gordon: Kolik Arménů žilo v roce 1915 v Erzinze?

Obžalovaný: Okolo dvaceti tisíc?

Obhájce von Gordon: A všichni tito lidé byli v červnu 1915 vyvedeni z města a zabiti?

Obžalovaný: Ano. Kromě mě a několika dalších, o kterých jsem mluvil, nepřežil nikdo.

Obhájce Niemayer: Já bych se chtěl obžalovaného zeptat, zda je mu známo, že v roce 1908 se turečtí Arméni spojili s Mladými Turky – především s Enverem a Talaatem – a společně svrhli sultána Hamida?

Obžalovaný: V roce 1908 jsem ještě příliš mladý na to, abych těmto věcem rozuměl. Později jsem se však dozvěděl, že Arméni opravdu podporovali Mladé Turky, ale už v roce 1909 byli zrazeni, když Mladí Turci povraždili v Adaně 40 000 Arménů.

Předsedající: Dobrá. Nyní nechť je přednesena obžaloba.

Úředník: Student strojního inženýrství, Soghomon Tehlirian, narozen 2. dubna 1897 v Pakariji v Turecku, národnosti Arménské, vyznání evangelického, který se naposledy zdržoval v čp. 37 Hardenbergstrasse v Charlottenburgu u paní Dittmanové, a které je od 16. března 1921 umístěn v městském vězení, je obviněn:

že úmyslně a po předchozí přípravě zastřelil v Charlottenburgu dne 15. března 1921 někdejšího Velkého Vezíra Talaata Pašu. Podle článku 211 trestního zákona se tak dopustil trestného činu vraždy. Na základě předložených důkazů soud trvá na pokračování vazby.

Předsedající(k tlumočníkovi): Prosím, přeložte obžalovanému, že je obviněn z úkladné vraždy.

(Obžalovaný zachoval mlčení)

Předsedající: Kdybyste se měl k obvinění vyjádřit – označil byste jej za pravdivé či nepravdivé.

Obžalovaný:Nepravdivé.

Předsedající:Ale dříve, před zahájením tohoto soudu, jste měl jiný názor. Přiznal jste, že jste svůj čin plánoval?

Obžalovaný: Kdy jsem to řekl?

Předsedající: Dobrá, dnes to tedy odmítáte připustit. Zaměřme se tedy nyní na dobu od vašeho příjezdu do Paříže… no, ale při různých příležitostech jste se vyjádřil v tom smyslu, že jste Talaata plánoval zabít.

Obhájce von Gordon: Mohl byste se prosím obžalovaného zeptat, proč se necítí vinen?

Obžalovaný: Protože mé svědomí je čisté.

Předsedající: Vaše svědomí je čisté?

Obžalovaný:Ano. Zabil jsem sice člověka, ale přesto nejsem vrah.

Předsedající:Říkáte, že vaše svědomí je čisté. Nemáte žádné výčitky? Ale řekněte po pravdě – chtěl nebo nechtěl jste zabít Talaata Pašu?

Obžalovaný: Nerozumím zcela vaší otázce. Každopádně už jsem ho zabil a tak to je.

Předsedající: Já chci abyste mi řekl, zda jste svůj čin připravoval, zda jste měl nějaký plán?

Obžalovaný: Neměl jsem žádný plán.

Předsedající: Kdy vás tedy poprvé napadlo Talaata Pašu zabít?

Obžalovaný: Asi dva týdny před tím jsem si cítil velice špatně. Před očima se mi pořád míhaly scény z onoho hrozného dne. Pak jsem měl sen, nebo možná vidinu – přišel jsem k tělu své matky. Maminka náhle vstala a promluvila: Ty víš, že Talaat je tady a nic s tím neděláš. Už nejsi můj syn.“

Předsedající: Co jste dělal pak?

Obžalovaný: Tehdy jsem se rozhodl Talaata zabít.

Předsedající: Když jste pobýval v Paříži či v Ženevě, nebo když jste přijel do Berlína – už jste pomýšlel na zabití Talaata?

Obžalovaný: V žádném případě.

Předsedající: Věděl jste či tušil, že se Talaat zdržuje v Berlíně?

Obžalovaný: Neměl jsem nejmenší tušení.

Předsedající: Celý rok 1920 jste strávil v Paříži?

Obžalovaný:Ano.

Předsedající:Co jste tam dělal? Učil se francouzsky?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: A dál? Studoval jste nějaký obor?

Obžalovaný: Ne. Nic jiného jsem nedělal.

Předsedající: Ale měl jste v úmyslu přihlásit se na techniku v Berlíně?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: A proč jste jel do Ženevy? Abyste se snáze dostal do Německa?

Obžalovaný:Ne. Prostě jsem chtěl navštívit Ženevu. Alespoň jednou v životě.

Předsedající: Byl jste v Paříží ve styku s nějakými svými krajany?

Obžalovaný: V Paříži jsem šel na švýcarskou ambasádu požádat o vstupní vízum. Tam jsem potkal jednoho Arména a zeptal se ho, co potřebuji, abych získal švýcarské vízum. On mi řekl, že má v Ženevě dům a právě odjíždí do Arménie. Nejlepší prý bude, když budu jeho dům vydávat za svůj. Napsal mi dopis pro jeho správcovou a já pak bez probémů získal švýcarské vízum. V Ženevě jsem pobyl jen pár dní a pak jel do Berlína. Přijel jsem tam v prosinci 1920.

Předsedající: Jaké kroky jste podnikl k tomu, abyste se dostal do Německa?

Obžalovaný: Ve Švýcarsku jsem si zažádal vízum.

Předsedající: Ale nejprve jste dostal vízum pouze pro krátkodobý pobyt, ne?

Obžalovaný: Ano. Mělo platnost pouze osm dní.

Předsedající: Když jste přijel do Berlína, kde jste se ubytoval?

Obhájce Niemeyer: Rád bych nyní obžalovanému položil několik otázek: Víte vůbec, jaké máte nyní státní občanství? Věděl jste, jaké bylo vaše státní občanství 15. března tohoto roku? Věděl jste, jaké bylo státní občanství Talaata Paši? Věděl jste o tom, že od února 1921 bylo Turecko ve válce s Arménskou republikou? Věděl jste, že nejzuřivější boje se odehrávaly právě v době mezi 1. březnem a 1.dubnem 1921?

Obžalovaný: Ano, věděl jsem to.

Předsedající: Odkud jste to věděl?

Obžalovaný: Z novin.

 

Bylo to trochu jinak. Po ruské listopadové revoluci 1917 se nejprve začalo rozpadat někdejší carské impérium. V zimě 1918 se představitelé zakavkazských národů domluvili na vytvoření Zakavkazské federace, kterou tvořili Arméni, Gruzínci i muslimové (především Turci). Uzavření brest-litevského míru však nahrálo mimo jíné Turecku, které začalo okamžitě znova obsazovat Západní Arménii, vlivem čehož se Transkavkazská federace rozpadla ani ne tři měsíce od svého vzniku. 26. května pak byla vyhlášena nezávislost Gruzie a posléze Musavatská republika Azerbajdžán, která si pro sebe zabrala také značnou část území osídlenou převážně Armény – především oblast Náhorního Karabachu, dále Zangezur a Nachičevan.

Turci zatím pronikali hlouběji a hlouběji do Arménie. Zmocnili se města Kars a blížili se k Jerevanu. Arménům hrozilo totální vyhlazení. V narychlo vyhlášené mobilizaci se postavilo postavit armádu o síle 40 000 mužů, jejíž převážnou část tvořili dobrovolníci bez řádného vojenského výcviku. Dašnaci (vedoucí politická strana Arménů) chtěli Jerevan zpočátku evakuovat, ale vojenský sněm nakonec odhlasoval obranu. K prvnímu velkému střetnutí došlo 28. května 1918 u Sardaparatu a skončilo vítězstvím Arménů. Turci byli nuceni ustoupit. Ještě téhož dne byla vyhlášena nezávislá republika Arménie. Byl to však stát s rozvrácenou ekonomikou, plný uprchlíků z Turecka, kteří neměli ani střechu nad hlavou. Stále trvala hrozba Turecké agrese a navíc se přibyly územní spory s Gruzií. Dalším ohniskem napětí byl Karabach, jehož arménské obyvatelstvo usilovalo o připojení k Arménii.

V září 1918 pomohla turecká armáda Azerbajdžáncům povraždit v Baku přibližně 30 000 Arménů. Arménské vesnice a osady v okolí Baku byly strovnány se zemí.

V roce 1919 byla Arménie oficiálně uznána na mezinárodním fóru a pod záštitou amerického prezidenta Woodrow Wilsona byly vytyčeny její hranice, které víceméně odpovídaly historickému území Arménů. Takto nakreslená Arménie však nikdy nezačala existovat.

V Turecku se po pádu Mladých Turků dostal k moci Mustafa Kemal (dříve také člen Ittihadu – odmítal však panturkismus), který začal udržovat přátelské styky s bolševickým Ruskem. Lenin v tom viděl příležitost vyvézt revoluci na východ a začal Kemala všemožně podporovat. V Arménii mezitím došlo k rozkolu mezi Dašnaky a arménskými bolševiky.

V srpnu 1920 byla smlouvou ze Sévres strvzena suverenita Arménie v jejích historických hranicích. Smlouvu podepsalo i kemalovské Turecko. Ještě téhož roku však Turecko napadlo Arménii společně s Ruskem. Bolševická propaganda nyní mluvila o Turcích jako o „socialistech“, kteří přišli společně s Rudou armádu svrhnout buržoazní dašnaky. Po té, co Rusové anektovali Azerbajdžána a Karabach, vydali se k Jerevanu. Dezorientovaná arménská armáda ustupovala v podstatě bez boje. V Karsu a Surmali pak Turci vyvraždili celou arménskou populaci. 29. listopadu 1920 byla Arménie připojena k Sovětskému svazu.

 

V roce 1921, tedy v době atentátu na Talaala, byl Soghomon Tehlirian opět člověkem bez vlasti – tedy pokud se nechtěl cítit občanem Sovětského svazu.

V soudním procesu pak došlo k prošetření duševního zdraví obžalovaného.

Dr. Stormer, soudní znalec obžaloby  v oblasti psychiatrie: Pánové, na žádost pana státního žalobce jsem vyšetřil zde přítomného Soghomona Tehliriana.

Došel jsem k závěru, že obžalovaný je epileptik a jeho zdravotní stav měl rozhodující vliv na čin, který obžalovaný spáchal.

Obžalovaný se narodil v Erzinze, v rodině obchodníka. V jeho dětství se z lékařského hlediska nevyskytlo nic neobvyklého. Obžalovaný netrpěl žádnými psychickými poruchami až do roku 1915, kdy se stal svědkem masakrů. Velice emotivně mi vylíčil okolnosti, za jakých zahynuli jeho rodiče a sourozenci. Obzvláště traumatizující je pro něj především vzpomínka na okamžik, kdy nějaký Turek rozťal sekerou hlavu jeho bratra.

Sám obžalovaný utrpěl při masakru četná zranění – především na hlavě a dále na rukou a nohou. Prožité útrapy psychické i fyzické mu způsobily trvalý psychický otřes, který se později projevoval náhlými mdlobami a epileptickými záchvaty. Obžalovaný zůstal minimálně dva dny ležet pod hromadou mrtvol. Byl vlastně až mrtvolný zápach, který ho přivedl k vědomí. Zápach se mu vryl do paměti tak silně, že i dnes, kdykoliv se obžalovanému připomenou hrůzy roku 1915, má pocit, jakoby ten zápach znova cítil a byl obklopen mrtvými.

Po té, co unikl vraždění, strávil obžalovaný nějaký čas skrýváním v kurdských osadách. K prvnímu epileptickému záchvatu u něj došlo někdy v roce 1916. V roce 1917 se obžalovaný vrátil do Erzingy, kde našel svůj rodný dům v rozvalinách. Tehdy dostal další záchvat. Když jsem se ho ptal, zda si vybavuje nějaké příznaky, odpověděl mi, že prostě najednou pocítil slabost a ztratil vědomí. Nějakou dobu ležel na zemi a nevěděl o sobě. Když se probral, našel ukryté peníze a rychle místo opustil. Následkem záchvatu měl velikou žízeň a chtělo se mu spát. Obžalovaný pak nějaký čas cestoval z místa na místo. Následkem svého traumatu nebyl schopen nikde pobývat delší dobu ani se trvale věnovat nějakému studiu či zaměstnání. Nakonec přibyl koncem roku 1920 do Berlína. Nejprve bydlel na Augsburgerstrasse u paní Stellbaumové, později se přestěhoval na Hardenbergstrasse k paní Dittmanové. Osobně jsem navštívil jeho byt na Hardenbergstrasse, abych se přesvědčil, zda měl obžalovaný ze svého bytu opravdu možnost sledovat Talaata Pašu. Byt obžalovaného se nachází v přízemí a z jeho oken je dobře vidět terasu Talaatova domu na druhé straně ulice.

---