Balada o Soghomonu Tehlirianovi - II.

Předsedající: Takže k těmto věcem docházelo, aniž se je někdo obtěžoval nějak zdůvodnit?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: A s ostatními národnostmi či etniky bylo zacházeno podobně?

Obžalovaný: Ne. Turci se takto chovali pouze k nám, Arménům.

Předsedající: Jak zemřeli vaši rodiče?

Obžalovaný: Zatímco nás jedni okrádali, začali do nás jiní ze zadu střílet. Potom přiběhl jeden policajt, chytil mou sestru a táhl ji pryč. Moje matka vykřikla: „Kéž bych raději oslepla!“ Ne, už se mě dál nevyptávejte, už o tom nechci dál mluvit, nechci se mořit vzpomínkami na ten hrozný den.“

Předsedající: Chápu, ale musím vás upozornit, že pro tento soud je velice důležité dozvědět se pravdu. A vy jste tady jediný, kdo nám může vše vylíčit. Proto vás prosím, abyste se pokusil opanovat a všechno nám řekl.

Obžalovaný: Ne, nemohu vám říci všechno. Kdykoliv na to jen pomyslím… všechny je odvedli a kdosi mne udeřil. Ještě jsem viděl, jak hlavu mého mladšího bratra rozťali sekerou.

Předsedající: Co vaše sestra – ta, co ji ten voják odtáhl pryč?

Obžalovaný: Odtáhl ji a znásilnil.

Předsedající: Vrátila se?

Obžalovaný: Ne.

Předsedající: Kdo zabil sekerou vašeho bratra?

Obžalovaný:V okamžiku, kdy do nás začali střílet, objevili se také lidé v civilu a vrhli se na nás. Bratrovi rozrazili hlavu a hned potom se k zemi skácela také matka.

Předsedající: Následkem čeho?

Obžalovaný: Nevím. Možná ji zasáhla kulka. Nevím.

Předsedající:Co se stalo s vaším otcem?

Obžalovaný: Nevím. Otec byl ve skupině, která šla před námi. I odtamtud však bylo slyšet střelbu.

Předsedající: Co jste dělal vy?

Obžalovaný: Byl jsem zasažen do hlavy a spadl jsem na zem. Co bylo dál, to nevím.

Předsedající:Po té, co jste upadl, zůstal jste na místě?

Obžalovaný:Ano. Ležel jsem tam den, možná dva. Když jsem se probral, všude okolo mne ležela mrtvá těla. Všichni byli pobiti. Bylo šero, takže jsem dobře neviděl. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, co se mi stalo a kde to jsem. Pak jsem poznal, že okolo jsou mrtví lidé a všechno se mi začalo vybavovat.

Předsedající: Hledal jste a našel těla svých blízkých?

Obžalovaný:Maminku jsem našel ležet tváří k zemi. Můj bratr ležel přímo na mně. Ostatní jsem nenašel.

Předsedající:Co jste udělal potom?

Obžalovaný: Zjistil jsem, že mám krvácející rány na nohou i na rukou.

Předsedající: A na hlavě?

Obžalovaný: Ano. Nejdříve ze všeho mne něčím udeřili do hlavy.

Předsedající:Čím?

Obžalovaný: To nevím. Když to začalo, nejprve jsem prostě ukryl hlavu do dlaní a zavřel oči, takže jsem nic neviděl. Slyšel jsem jen výkřiky.

Předsedající: Nejprve jste vypověděl, že jako první vás napadli vojáci a strážní, kteří vás doprovázeli, později jste dodal, že se tam objevili i civilisté – kdo to byl?

Obžalovaný:Turečtí obyvatelé Erzingy.

Předsedající: Takže civilní obyvatelstvo se také účastnilo loupení?

Obžalovaný: Jediné, co vím, že v okamžiku, kdy vojáci a policajti zahájili palbu, vrhli se na nás rovněž obyvatelé Erzingy.

Předsedající: Potom, když jste se jeden nebo dva dny probral pod tělem vašeho bratra, byl jste schopen rozpoznat také těla svých rodičů?

Obžalovaný: Ne. Viděl jsem pouze svého bratra, který ležel přímo na mě.

Žalobce: Jestli se nepletu, říkal jste, že to byl váš mladší bratr, koho zabili sekerou?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Takže na vás tedy leželo tělo vašeho mladšího bratra?

Obžalovaný: Ne, mého staršího bratra.

Předsedající: Ale vašeho mladšího bratra jste před tím viděl padnout po ráně sekerou do hlavy, ano?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Viděl jste pak ještě někdy svého otce?

Obžalovaný: Ne.

Předsedající: A mladšího bratra či některou ze sester?

Obžalovaný: Ne.

Předsedající: Takže se dá říci, že zmizeli beze stopy?

Obžalovaný: Do dnešního dne se mi o nich nepodařilo nic vypátrat.

Předsedající: Co jste pak udělal, když jste zůstal sám a raněný poblíž města, kam jste se nemohl vrátit?

Obžalovaný: Šel jsem do hor. V jedné vesnici se mne ujala stará žena a ošetřila mi rány. Pobyl jsem v u ní a její rodiny několik dní, než má zranění zahojil. Pak mi ale řekli, že musím odejít, protože je to pro ně příliš nebezpečné. Každý, kdo pomáhal Arménům, riskoval, že bude zabit.

Předsedající: Ti, co vám pomohli, to byli Arméni?

Obžalovaný: Ne, byli to Kurdi.

Předsedající: Kam jste šel pak?

Obžalovaný: Ti Kurdi byli velice milí lidé. Dali mi nějaké staré kurdské šaty a poradili mi, abych šel do Persie. Své zakrvácené šaty jsem spálil.

Předsedající: O všechno jste byl připraven. Co jste jedl?

Obžalovaný: Pouze ječný chléb.

Předsedající: Jak dlouho trvalo, než vám zhojila zranění?
Obžalovaný: Přibližně měsíc. Možná čtyři týdny.

Předsedající: Kde všude jste se pak ukrýval?

Obžalovaný: Především mezi Kurdy.

Předsedající: Jak dlouho? Masakr, o kterém jste nám vyprávěl, se odehrál v červnu.

Obžalovaný: Dva měsíce jsem se skrýval u Kurdů v Dersimu. Tam jsem se později setkal se dvěma uprchlíky, kteří přežili masakr v Kharpertu. Společně jsme se pak vydali přes hory – od vesnice k vesnici. Někdy jsme při tom neměli vůbec nic do úst. Jedli jsme i trávu. Cestou jeden z mých nových přátel zemřel, protože nejspíš snědl nějakou jedovatou bylinu. Můj druhý přítel byl poměrně vzdělaný. Říkal, že se musíme dostat do Persie a odtamtud na Kavkaz. Přes den jsme se ukrývali a v noci šli. Putovali jsme asi dva měsíce, když jsme byli zajati ruskými vojáky. Můj přítel jim směsí angličtiny a francouzštiny vysvětlil, že jsme přežili masakr a prcháme z Turecka. Pustili nás do Persie ale nedovolili nám pokračovat směrem na Kavkaz. Nakonec jsme se dostali do Persie, kde nebyla žádná válka. Já byl nemocný, a tak jsem chvíli zůstal v Salmasdu, zatímco můj přítel pokračoval do Tiflis. Až jsem se uzdravil, šel jsem tam také a zůstal tam asi rok.

Předsedající: Co jste tam dělal?

Obžalovaný:Ze všeho nejdřív jsem vyhledal arménskou církev. Dostal jsem jídlo, čisté šaty a nějaké peníze. Potom mne můj přítel dovedl k jednomu arménskému obchodníkovi. U něj jsem pak bydlel a pracoval.

Předsedající: Jak dlouho?

Obžalovaný:Jak už jsem řekl, byl jsem v Tiflis asi rok. Potom jsme se dozvěděli, že Rusové dobyli Erzingu. Rozhodl jsem se tam jet a pátrat po zbytku své rodiny. Také jsem věděl, že otec ukryl v domě peníze. Chtěl jsem si je vzít.

Předsedající: Kdy jste dorazil do Erzingy?

Obžalovaný: Na konci roku 1916.

Předsedající:Co jste tam našel?

Obžalovaný: Náš dům byl vyrabovaný a zdemolovaný. Když jsem vešel dovnitř, ztratil jsem na okamžik vědomí.

Předsedající: Omdlel jste?

Obžalovaný: Ano.

Předsedající: Jak dlouho jste o sobě nevěděl?

Obžalovaný: To nevím.

Předsedající: Co jste dělal, když jste se probral?

Obžalovaný: Našel jsem dvě Arménské rodiny.

Předsedající: Dvě arménské rodiny z celé arménské populace Erzingy?

Obžalovaný: Ano. Bylo tam ještě pár jednotlivců – celkem asi dvacet lidí – ale jenom dvě rodiny. To byli všichni, kdo přežili masakr. Všichni museli přestoupit na islám.

 

Při masakru v létě 1915 bylo zabito asi 20 000 arménských obyvatel Erzingy. Celkem bylo v celém Turecku zavražděno 1,5 miliónů Arménů, tedy přibližně tři pětiny celé arménské menšiny v Turecku. Celou operaci řídila vládní instituce Teshkilati Mahsusa zřízená speciálně za tímto účelem Výborem pro sjednocení a pokrok. Ta sestavovala popravčí jednotky z bývalých kriminálníků.

Arméni, kteří nebyli přímo zabiti, byli později umučeni ve vězení nebo odvedení do pouště, kde je čekala pomalá smrt žízní a hladem. Arméni z pobřežních oblastí Černého moře byli naloženi na staré lodě, které pak byly potopeny.

Soghomon Tehlirian našel v rozvalinách svého domu ukryté peníze a vrátil se do Tiflis, kde se snažil studovat, ale nemohl, protože stále trpěl traumatem z toho, co prožil. Později odjel do Konstantinopole, do Řecka, do Srbska, znova Řecka a pak do Paříže. Nikde neměl stání, několikrát se nervově zhroutil.

 

Předstupuje svědkyně Christine Terzibashian – 26 let.

Předsedající: Máte nám co říci k našemu případu?

Svědkyně: Ne.

Von Gordon: Paní svědkyni jsme předvolali kvůli výpovědi o masakrech v Turecku. Nechť jsou jí položený otázky ohledně toho, co ji a její rodinu postihlo v roce 1915.

Předsedající: Odkud pocházíte?

Svědkyně: Z Garinu ve východní Anatolii.

Předsedající: Tam jste se i narodila?

Svědkyně:Ano.

Předsedající: Došlo v té oblasti rovněž k masovým deportacím Arménů?

Svědkyně: V červnu 1915 jsme byli přinuceni opustit město.

Předsedající: Jak vám to bylo oznámeno?

Svědkyně: Policisté a městští úředníci doručili rozkaz nejprve dobře situovaným Arménům s tím, že se jedná o bezpečnostní válečné opatření a že evakuováno má být celé město. Všichni dostali osm dní na přípravu. Pro ostatní přišli vojáci pouhou hodinu před odchodem.

Předsedající: Byli takto vystěhování všichni Arméni?

Svědkyně: Ano. Ve čtyřech skupinách.

Předsedající: Najednou?

Svědkyně: Ne, během osmi dnů.

Předsedající: Měli ti, které odsun teprve čekal, nějaké zprávy o těch, kteří již odešli?

Svědkyně: Nikoliv.

Předsedající: Řekli vám, kam půjdete?

Svědkyně: Řekli nám, že půjdeme do Erzingy.

Předsedající: Ve které jste byla skupině?

Svědkyně: Ve druhé.

Předsedající: Můžete mi říci, kolik lidí bylo celkem vystěhováno?

Svědkyně: Celkem se jednalo o 500 rodin. Kolik to bylo přesně lidí, to nevím, ale naše rodina měla například dvacet jedna členů. Přežili jsme pouze tři.

Předsedající: Jak zemřeli členové vaší rodiny?

Svědkyně: Naložili jsme veškerý svůj majetek na tři volské povozy. Vzali jsme si s sebou jídlo a peníze s tím, že půjdeme do Erzingy. Sotva jsme vyšli z bran města, dali vojáci rozkaz zastavit a začali prohledávat naše věci. Vzali nám všechny nože, deštníky a další věci. Pak jsme šli dál – do Papertu. To bylo město mrtvých. Všude na ulicích ležela mrtvá těla. Byli jsme nuceni po nich šlapat. Měla jsem pak nohy celé od krve.

Předsedající: Byla to těla první skupiny z Garinu?

Svědkyně: Ne. Byli to obyvatelé Papertu. My jsme pokračovali dál do Ezringy. Tam nám slibovali, že najdeme přístřeší, ale nakonec nám vůbec nedovolili si odpočinou a najíst se či napít. Místo toho nám vzali veškerý dobytek a povozy. Potom z naší skupiny vybrali 500 chlapců okolo patnácti let. Vzali i mého bratra, ale jemu se podařilo utéct a vrátil se k nám. Převlékli jsme ho za dívku. Ostatní byli zabiti - svázali je dohromady a svrhli do řeky

Obžalovaný: Jak to víte?

Svědkyně: Viděla jsem to.

Předsedající: Viděla jste, jak je svazují a strkají do řeky?

Svědkyně: Ano. Proud tam byl tak silný, že je to hned odneslo.

Předsedající: Co jste dělali vy ostatní?

Svědkyně: Křičeli jsme. Nevěděli jsme, co máme dělat. Oni nás ale začali strkat bajonety a hnali nás dál. Vzali jsme, co jsme dokázali unést a šli. Dorazili jsme do Malatie. Tam začali oddělovat muže od žen. Muže pak postavili do řady asi deset metrů od nás, abychom dobře viděli, co mělo následovat. Pak se na naše muže vrhli se sekerami v ruce a všechny je pobili a jejich těla naházeli do řeky. Když byli muži pobiti, začali si vojáci mezi námi vybírat ty nejhezčí a odvádět si je s sebou. Když se některá z vybraných dívek bránila, probodli jí břicho bodákem a zlámali jí nohy. Několika těhotným ženám rozdrtili stydké kosti sekerami nebo pažbami pušek a vyrvali jim plod z těla. Pro mě si také jeden přišel, a když jsem nechtěla jít, tak mi neublížil, ale zabil mého syna.

(Velký rozruch v soudní síni)

Předsedající: To se opravdu stalo?

Svědkyně: Ano. Přísahám. Viděla jsem to na vlastní oči.

Předsedající: Jak se vám podařilo uniknout?
Svědkyně: Zbytek naší skupiny odvedli do hor, kde nám sebrali vše, co nám ještě zbylo a nechali nás tam.

Předsedající: Kolik to asi bylo lidí?

Svědkyně: Přibližně šest set.

Předsedající: Kdo byl podle vás za to všechno zodpovědný?

Svědkyně: Talaat Paša.

 

Předstupuje svědek Krikorts Balakisn, biskup evangelické církve.

Svědek: Já nevím nic ani o případu ani o obžalovaném – nikdy jsem se s ním nesetkal. Avšak v roce 1914 jsem se z Berlína, kde jsem tehdy působil, vrátil do Konstantinopole. Ani ne za půl roku po svém příjezdu – 21. dubna 1915 – jsem byl zatčen a deportován společně s dalšími 280-ti představiteli arménské inteligence. Nejprve nás vlakem dopravili do Enguri, kde nás rozdělili. 90 lidí odvezli do Ayas a zbylých 190 (včetně mne) v povozech do Changere. Z Changere potom odváželi malé skupiny po 5 – 20 lidech zpět do Enguri, kde je zabíjeli. Ze 190 nás přežilo pouze šestnáct.

V Changere žilo asi 40 poturčených arménských rodin. Byli to převážně obchodníci, kteří mluvili výhradně turecky. Arménsky neuměli. Tito lidé – bylo jich dohromady asi 250 – měli být podle rozkazu ministra vnitra společně s naší šestnáctkou dopraveno do Deir-ez-Zoru. Guvernér Reshad Paša odmítl rozkaz vykonat a byl okamžitě vyměněn. Jeho dočasným nástupcem se stal Ionus Bei, což byl tajemník místní mladoturecké organizace. Ten se rozkazu nijak nevzpíral, ale nám se ho podařilo podplatit, takže jsme v Changere zůstali až do února 1916. Tehdy dorazil nový guvernér, někdejší vali z Enguri, který už měl na svědomí 82 000 Arménů včetně žen a dětí.  Ten dal nejprve odsunout 48 mužů. Zeptali se nás, jestli chceme, aby jejich ženy a děti umístili u nás. Mysleli jsme si, že to není moudré a tak jsme řekli ne. Tím jsme ty ženy a děti odsoudili k smrti. Pak nás šestnáct a zbytek arménských obyvatel Changere vypravili na pochod. Šli jsme přes Choroum, Bohgazliyan, Kayseri, Tomarzu, Hajin, Sis, Kars, Bozar, Osmaniyc, Hassanbeyli a Islahiye – města a vesnice, dříve hojně obydlené Armény. V době našeho pochodu už tam nebylo po Arménech ani vidu ani slechu. 43 000 Arménů bylo například pobito na silnici mezi Yozgbatem a Boghazliyanem. Nám samotným bylo také v jednom kuse vyhrožováno smrtí, ale my měli jednu výhodu – měli jsme kontakty a dokázali jsme sehnat peníze. Bakšiš za bakšišem jsme si znova a znova kupovali právo na vlastní život.

Nezabili nás, ale to byla naše jediná výsada. Nedostávali jsme žádné jídlo ani vodu. Zpravidla nám ani nedovolili nějaké jídlo si koupit. Jednou jsme neměli v ústech celé dva dny. Také vyspat nás moc nenechali.

Když jsem dorazili do Yozgadu, spatřili jsme v úžlabině u cesty hromadu uťatých lidských hlav. Byly to pouze hlavy žen a dívek. Bylo jich určitě na několik set. Zeptal jsem se policejního kapitána, který nás doprovázel:

„To se nestydíte zabíjet také ženy a děti?“

„To musíme,“ odpověděl mi klidně. „kdybychom je nechali na živu, měli bychom tu za nějakých 50 let dalších pár miliónů Arménů a zase bychom to museli řešit. Takhle se to vyřeší jednou provždy.“

Ten kapitán se vůbec ukázal jako velice sdílný. Rozpovídal se o tom, jak bylo v Yozghadu a okolí povražděno 14 000 mužů a jejich těla byla naházena do studen. Zbylým členům rodiny pak bylo řečeno, že muži byli odsunuti do Aleppa a oni že se mají připravit na cestu. Poslušně se sbalili a shromáždili na stanoveném místě.

„A na cestě kousek za městem jsem pak dal rozkaz, aby je všechny pobili“.

Zeptal jsem se pak kapitána, proč odvedli a zabili nejdřív muže a ženy a děti až pak.“

„Protože to by nešly dobrovolně, že. Takhle jsem muže pozatýkali a ženy nechali doma v dobré víře, že se s muži brzy zase shledají. Když byl dán rozkaz, ochotně spolupracovaly a vzaly si s sebou i veškeré zlato a peníze, které by jinak určitě někde ukryly. Kousek za Yozgadem jsme je nechali prohledat a všechno jsme jim vzali. Již předtím jsme po okolních vesnicích rozhlásili, že byla vyhlášena svatá válka – ghaza – a že každý dobrý muslim má přijít do úžlabiny u Yozgadu vyzbrojen sekerou nebo jinou zbraní. Shromáždilo se tam na 12 000 věřících. Když byly arménské ženy prohledány a jejich majetek zabaven, dali jsme jim pokyn a oni je pobili. Ty nejhezčí si ovšem mohli odvést s sebou.“

Pak jsem se kapitána zeptal, jestli se kvůli tomu hroznému vraždění necítí provinile, jestli nemá výčitky svědomí. Odpověděl, že ne, protože on jenom vykonává rozkazy. On že je jenom obyčejný kapitán a má rozkaz zabít každého nevěřícího, protože právě probíhá džihád.

Když se mi později podařilo uprchnout, setkal jsem se v Osmanyie s profesorem Diranem Kelekianem. Ten mi navrhl, že bychom mohli zajít za Assafem Heyem, zástupcem guvernéra. Když jsem se zatvářil překvapeně, nebo spíš zděšeně, ujistil mne, že je to bezpečné, protože Assaf Hey je jeho žák a dobrý přítel. Tak jsme šli. Assaf Hey nás vlídně přijal. Když jsme se ho zeptali, co máme dělat, odvětil:

„Co nejrychleji se dostat ze země.“

Pak nám ukázal telegram, který dostal z ministerstva vnitra: „Okamžitě nám sdělte, kolik Arménů u vás již bylo zabit a kolik jich ještě zbývá. Talaat Paša, ministr vnitra.“

Můj přítel se zeptal, co přesně ten telegram znamená.

„Můj drahý profesore, cožpak to nechápete?“ odvětil Hey. „Znamená to: Na co čekáte? Pozabíjejte je! Pozabíjejte je všechny a hned!“ Na to nám řekl, že nám může poskytnout ochranu ještě čtrnáct dní, dokud bude ve funkci. Po té době už nemůže za nic ručit, protože bude odvolán.

Předsedající:  Jak jste se dostal z Turecka?

Svědek: Protože jsem umím dobře německy, skrýval jsem se u různých skupin německých stavařů, kteří v té době stavěli v Turecku cesty a tunely. Z jejich pomocí jsem se dostal nejprve do Konstantinopole a odtud do Paříže.

Předstupuje svědek dr. Joltannes Lepsius.

Předsedající: Vážený pane svědku, byl jste zde povolán jako odborník na události v Turecku. Rádi bychom slyšeli váš názor na následující otázky: Odehrávaly se v letech 1915-1918 v Turecky opravdu hromadné vraždy arménského obyvatelstva? Probíhaly tyto masakry skutečně tak, jak o tom vypovídal obžalovaný a ostatní svědkové? Kdo nařídil, organizoval a prováděl tyto masakry?

Lepsius: Plán na vyhlazení arménské populace v Turecku vznikl ve Výboru pro sjednocení a rozvoj. Rozhodující slovo v tomto výboru měli Talaat Paša jako ministr vnitra a Enver Paša jako ministr války. Talaat vydával rozkazy a za pomoci ostatních členů výboru uvedl plán v činnost. Zatýkání začalo v dubnu 1915. Deportace a masakry postihli až na pár vyjímek celou arménskou populaci v Turecku.

Před válkou byli Arméni v Tureckou soustředěni v několika oblastech. V evropské části Turecka především v Konstantinopoli, Adrianopoli a Rodostu, v asijské části pak v Anatolii, Cilicii, severní Asýrii a Mezopotámii.  Nejvíce Arménu při tom obývalo Arménskou náhorní planinu ve východní Anatolii, která je jejich historickou vlastí – Arménií.

Na rozkaz Výboru měli být všichni Arméni z těchto oblatí vystěhováni a odsunuti do nehostinných končin Mezopotámské pouště. Deportováno bylo přibliženě jeden a půl miliónu Arménů. V jednom dokumentu podepsaném Talaatem Pašou doslova stojí: „Konečným cílem deportace je úplné vyhlazení.“

Deportace probíhaly přesně podle tohoto rozkazu – pouze deset procent deportovaných Arménů dorazilo na místo určení. Ostatní byli cestou zabiti. Ti, kteří došli v pořádku až do pouště, byli umístěni do koncentračních táborů, kde strádali hladem, žízní, horkem (ve dne), zimou (v noci) a nedostatkem hygieny. V táborech brzy nebylo dost místa pro všechny internované (a to i přesto, že většina deportovaných Arménů byla zabita cestou). Nově příchozí byli tedy odváděni do pouště a tam vražděni.

Sami členové Výboru vypověděli, že se tento systém naučili do Angličanů, kteří jej vynalezli v době Búrské války v Jižní Africe.

Vše, co jsem až dosud řekl, mohu doložit oficiáními dokumenty z německého ministerstva zahraničí a z naší ambasády v Turecku.

U tohoto soudu zaznělo několik výpovědí očitých svědků masakrů. Ve skutečnosti existuje několik stovek takových výpovědí – řádně prověřených a publikovaných. Všechny tyto výpovědi se v zásadě neliší od toho, co jsme zde slyšeli.

Možná některé z přítomných napadne otázka: Jak je možné pozabíjet jeden a půl miliónů lidí v tak krátkém čase? Inu, bylo to možné díky neobyčejné brutalitě, s jakou byl plán uváděn ve skutek, jak vyšlo najevo u válečného tribuálu, před kterým nakonec stanuli Talaat a jeho kumpáni. Soudu předsedal velitel divize a dále jej tvořili tři významní generálové a jeden kapitán. Obžaloba měla pět bodů, přičemž masakry byly hned bodem číslo jedna. 6. června  1919 byli vedoucí činitelé Výboru Talaat, Enver, Jemal a Nazim odsouzeni tímto tribunálem k trestu smrti.

Samotné provádění masakrů však měli na starosti jednotliví valiové (vrhní velitelé v provinciích), mutasarifové (guvernéři provincií) a kayamakamové (správci oblastí). Pokud se některý z vládních úředníků odmítl na masakrech podílet, byl okamžitě odvolán a nahrazen přičinlivějším členem Ittihadu. Tak například Jelal Paša z Allepa odmítl organizovat deportace, načež byl okamžitě přeložen Konye. Tam nejenže žádné deportace nepořádal, ale dokonce se snažil Armény chránit. Byl znova zbaven funkce, tentokrát bez náhrady. Oproti tomu Rasbid Bej dal popravit dva své podřízené, kteří se nechtěli masakrů účastnit. Z toho je vidět, že postižení nebyli pouze Arméni, ale také Turci, kteří se nechtěli na vraždění podílet. Velitel Třetí divize vydal rozkaz, že každý Turek, který bude přistižen, jak pomáhá Arménům, bude zastřelen na prahu vlastního domu, načež bude dům zapálen.

---