Rychlostí světla

Variace na povídku Pavla Veselého Štěstí. Původní povídka na konci mého textu.

Variace na povídku Pavla Veselého Štěstí

 

Rychlostí světla

 

   Seděl jsem na střeše a celé město mi leželo u nohou. Ten pohled mě vždycky znovu dostal,

i když bych měl být zvyklý: město u nohou kominíka je přece běžná věc. Ale nešlo o ten pohled, tady nahoře se zdálo snažší i žít.

   Taky se říkává, že kominíci nosí štěstí. Zatím se zdálo, že jsem ho nepřinesl ani sám sobě.   Měl jsem tři roky po rozvodu – ještěže jsem nosil tu kominickou uniformu, jinak bych si možná nevybavil ani, jak vypadá ženský dotyk…

  Ono taky, která by chtěla chlapa, co nemá ani kam jí vzít…Po rozvodu jsem se odstěhoval k matce do malého 1+1 a teď jsem to byl já, kdo musel odcházet, když měl přijít matky přítel. Postavené na hlavu – zdálo se mi už předem nemožné hledat v takové situaci nějakou partnerku.

  Jsem v podstatě nezmar a optimistický pesimista, ale občas už jsem vážně pochyboval, že mě ještě někdy za nějakým oknem domov čeká…A že jsem těch oken ze střechy viděl! Libo okna barokních paláců, otřískaná okna starého činžáku nebo blýskavá okna paneláků v dálce? To všechno bylo vidět. Okna, všude samá okna…a za nimi …lidi. Muži, ženy…spolu…Já sám na střeše.

  To bylo vážně na hlavu…

Ale jedno okno jsem měl docela rád.  Několikrát jsem za ním něm viděl ženu s dlouhými vlasy, jak rozhrnuje háčkované záclony. Na tu dálku se mi docela líbila. Přemýšlel jsem, kdo to asi je a co dělá. Vídával jsem ji i dopoledne, takže asi do práce nechodila... Přistihl jsem se dokonce, jak přemýšlím,  které číslo domu to může být.

  Věděl jsem, že se chovám jako blázen, myslet si na ženu, kterou jsem vůbec neznal. I teď jsem ji zahlédl v okně.

  Ale už nebylo co řešit. V kapse jsem měl napsaný inzerát a po práci jsem ho chtěl donést do Annonce. Pryč s marným vysedáváním na střechách…

   Slezl jsem zase na půdu, znova všecko zkontroloval a  vrátil klíče. Ještě jsem musel obejít zbytek ulice – a stihnout to rychle, než v inzerci zavřou. Staré činžáky většinou neměly výtahy, schody, samé schody ,v roháku u viaduktu už jsem toho měl dost. Navíc babka, u které jsem měl vyzvednout klíče, nebydlela v přízemí, jak tyhle babky všudybylky bydlí, ale až u půdy.

   Splaveně a otráveně jsem zazvonil. Otevřela mi …moje známá ze střechy…Vy jste paní Novotná?, zeptal jsem se opatrně. – No a vy jste kominík, ne?…Něco jsem koktal, když se zezadu ozvalo: Mamí, tak kolik to je…

  Novotná si otřela rukou čelo, vypadala unaveně.  - Nevíte náhodou, jaká je rychlost světla…Omluvně dodala: - Syn to chce vědět  - a já už to nevím…

-Vím, řekl jsem.
- Ferdo, pan kominík ti to vysvětlí, zavolala za sebe..

Udělala mi místo, abych mohl vejít. Chtěl jsem se zout, ale namítla: nezouvejte se, ještě jsem nevytírala…a odběhla za pískáním konvice. Vešel jsem do pokoje. Na posteli seděl malý kluk v pyžamu: - Ahoj, řekl, - tak kolik to je…- Ahoj, odpověděl jsem,-  třistatisíc kilometrů za vteřinu.-Díkes, na to zase on a doplnil údaj do testu v časopise. Pak si mě zvědavě prohlédl od hlavy k patě. - Ty jsi vážně kominík? – Já jsem kominík a ty jsi Ferda Novotný, vzpomněl jsem si na jeho matku…Opravil mě: -Nejsem Novotný, ale Pavlíček. Máma je Novotná, já jsem po tátovi…- Aha, přišel jsem si hloupě…- Ale neboj, pokračoval kluk,-  tátu vidím jenom málo…Chtělo se mi zpátky na střechu:- tak já zase půjdu, loučil jsem se.- Ahoj, řekl Ferda, zase už s nosem v časopise.

V předsíni jsem se srazil s Novotnou, vlasy si stočila do uzlu. Moc jí to slušelo.

 -Omlouvám se…, kývla hlavou směrem k Ferdovým dveřím, to víte, sám se mnou se nudí…Podala mi klíče od půdy: díky moc…, můžete je nechat ve schránce...-Já vám je přinesu…Podívala se zpříma a smutně: no kdyby se vám už nehodilo přijít…

Když jsem byl na střeše, volali z podniku, valila se na nás jedna jobovka za druhou. Na klíče jsem si proto vzpomněl až dole u schránek…Váhal jsem, nahoru už se mi nechtělo…ale nejít tam taky ne.

  Ještě než jsem stiskl zvonek, slyšel jsem přes dveře Ferdu, jak něco volá.

Novotná mi otevřela a usmála se: děkuju…že jste přišel.

Vracel jsem se od schránek…Na tom nezáleží, mávla rukou…Hlavně že jste tady,,,Pojďte dál. Když mi nalévala čaj, zeptala se:

Nevíte náhodou, jak dlouhý je jeden světelný rok…?

   Cestou domů jsem ale stejně hodil do Annonce ten inzerát.

 

/6.1.2004,10:10 hodin/

 

Zde jest původní povídka

Pavel Veselý:Štěstí

 

 

 

 

 

                                           Štěstí

 

 

 

Seděl jsem na střeše a celé město mi leželo u nohou.Byla to výjimečná situace , protože jinak jsem měl pocit ,že já ležím díky různým vyhláškám a nařízením u nohou  jemu.Ale na druhé straně má mít všechno svůj řád a nebýt toho ,určitě by v parcích volně běhalo víc psů a lišky by nám zcela jistě dávaly dobrou noc...Znáte zvířata....

Já tady taky nebyl náhodou a nevedla tudy moje cesta do práce ,abych se vyhnul ranní špičce, ani jsem tudy neutíkal jako téměř chycený milenec ,když muži  zrušili služební cestu...Vlastně ti většinou skáčí  z okna dolů a v nemocnici si na ně rozdělává sádru primář Sova....Alespoň tak mi to bylo vysvětleno ,neboť já tento druh adrenalinového sportu neprovozuji..Jsem zkrátka kominík a na střeše jsem byl vlastně pracovně ,byť z toho krásného výhledu jsem býval častěji na větvi...

Když nepršelo, bylo tu nádherně.Měl jsem vše jako na dlani .A také jsem se nemusel bát ,že mě bude někdo osahávat.Nevím ,kde se vzalo to rčení ,že kominík přináší štěstí.Měl jsem garsonku ,malý plat a v milostném životě to byla tragédie.Až příliš jsem si asi vzal k srdci slova mého strýce ,který tvrdil , že když se chlap ožení ,přijde nejen o ideály a peníze ,ale že se už ani nezasměje.V jeho případě to byla pravda.Teta nebyla  postrachem jen pro celou rodinu ,ale také pro celé široké okolí v rozsahu několika generací..S určitou nadsázkou se dalo říci ,že kdyby naše armáda měla místo útočného granátu moji tetu , značně by ušetřila( i když jen v některých parametrech...)a okolní státy by s tím naším byly  navždy v míru..

Můj  milostný život se tak velmi podobal Titaniku ,kde také byli všichni zdraví ,ale neměli štěstí...Ostatně to štěstí jsem zastupoval přece já.A tak mě sice otlapkávalo mnoho dam ,ale v konečné fázi mě vyrušovaly od práce.Nebo vlastně , jak se to vezme...Ale chtěly spíš moji štětku a ne moji lásku.....A tak jsem později na střechu začal utíkat preventivně...Lidé mají vůbec zvláštní představy..Například se říká ,že děti nosí čáp nebo vrána.Můžu odpovědně říci ,že čápa jsem nikdy neviděl nést v zobáku a šátku nic malého řvoucího...Tedy kromě žab.....Ale ty byly nějak zelené strachy.S vránou to bylo pak ještě horší.Ta představa mě hodně rozesmála ,protože jsem si představil ,jak tahám vránu zabodnutou zobákem v zemi...Jak jinak by to mohlo skončit...No uznejte ....

I když ,jak jsem říkal , můj milostný život byla katastrofa ,přesto jsem byl zamilovaný. O několik bloků jižně ,pod trochu ostrým úhlem ve čtvrtém patře bydlela krásná žena.Každé ráno , když vstala , šla v župánku k oknu ,které kryla jen slabá záclona.Vždycky k němu přišla, shodila župan a objevila se tam ve své celé ženské kráse.Černé vlasy měla rozhozené po ramenou.A jestli jsem dobře viděl, měla hnědé oči... Chvíli tak zůstala ,s hlavou zakloněnou , jako kdyby nasávala vůni nového dne.Pak se otočila , natáhla si kalhotky a zmizela...To představení  ,byť trvalo několik málo minut, naplnilo můj život a moji duši představou ,že ne všechny ženy musí zákonitě skončit jako moje teta.....Kdybych alespoň věděl , jestli mě vidí....Ale asi ne...Třeba by se tak nepředváděla....

Bylo mi líto , že jsem musel dolů.Dnes jsem šel za nějakou paní Novotnou do  čtvrtého patra bez výtahu.To bude zas tělocvik...Uf....Ale ona prý jediná měla klíče od půdy a dveří na střechu......Když jsem zvonil u jejího bytu, byl jsem značně vysílen a bez nálady.....Dveře se otevřely a....Panebože ,pot mi najednou stékal po zádech....Stála tam moje platonická láska ze střechy.....Nebyl jsem schopen slova.....“Dobrý den“ ,zakoktal jsem., Usmála se a já pochopil ,že tak  ,jak vidím já jí ,vidí ona mě....Vtáhla mě za límec do bytu...“Ty jsi moje štěstí....“ ,usmála se před přívalem polibků...... 

Byl jsem v sedmém nebi , i když se nacházelo jen ve čtvrtém patře bez výtahu....Faktem je ,že pokuta za natržený pracovní oděv nebyla příjemná ,přesto jsem konečně poznal ,CO JE TO ŠTĚSTÍ............. 

  

---