Zločin a Trest

Ostré bílé světlo bodající v podžebří se střída se soumrakem, vonícím jarem co se ukrývá za zdí fabriky. Bílá zeď obehnaná kolem světa zcvrklého jak penis starce nekončí v dohlednu. A ani naděje jí tu možnost nedává. Ruce se chvějí a stejně tak i hlas, který se už nechce zvedat z bláta s příchutí nebe, jenž se hyzdí falešnou duhou. Snad i mrholí...

Myšlenka pálí a olovo ve střevech je posledním úsměvem co nikoho nepotěší. Tak končí se premiéra kusu napsaného na koleni v  tramvaji. Už dochází vůle k improvizaci a i poslední herec si na důkaz rezignace přeťal žíly.. už ani opona nepadá. Není kdo by jí spustil..

Jen to světlo ostré jak pohled na elektrické křeslo mi šmejdí pod jazykem a křičí, že...