Smutek

...první, co se mi vybaví, je javorový list zbarvený podzimem, kapky na okně za deštivé noci, zapadající slunce, když jsem na místě, kde jsem tak blízko a přitom vzdálená. Ale když v ruce držím list hýřící barvami, když po nocích pozoruji dešťové kapky odrážející jas pouličních světel, když stojím na tom místě ve slastném opojení tou spoustou hřejivé něhy kterou mi slunce dává, většinou se usmívám. A tak smutek přeci nevypadá.

A přesto mi tyhle tři věci připomínají smutek. Mají něco společného. Je to barva??? Barva podzimního listí??? Barva lesklých kapek deště??? Barva slunce zklánějícího se nad obzorem??? Možná.

...už to mám...připomínají tebe. Tvůj úsměv, ale i ten nešťastný utrápený pohled. Ale i když myslím na tebe, většinou se usmívám. A tak smutek přeci nevypadá. Tak proč tedy???

Asi je ten úsměv jen navenek, protože uvnitř to bolí. Bolí to při každé vzpomínce (byť už krásné), protože život není vzpomínka, život je realita. Tak proto ten smutek.