Lidová balada

Manželku jednoho šumaře
syn uhodil do tváře.
Pak ten maličký
rozstonal se hned
dostal  spalničky
osud jej z cesty sved.
ho pochovali s pietou.
Ano, ano s tou.

Měla žena, měla syna
a matku uhodil ten syn.
A tam, co vrba se vzpíná
kde věčný je jen stín
leží potichu se svící
do tmy duše mizející.
Měla žena, měla syna,
a matku uhodil ten syn
a proto ruka se vzpíná
nad hrobem jako stín.
Matka se táže:
„Co mému synu
 odnese a sváže
zlou jeho vinu?“
Farář, z vesnice Visoku
lomí hnáty tiše
A poradí z obroku
vrby větev z výše
natrhej a šlehej jí do ruky,
to je léčba pro kluky.

Měla žena, měla syna
a matku uhodil ten syn.
A ta matka ruce spíná
ruka leze zpět v tmu hlín.
A pak ve chvíli
hvězdu za něj zhasnou andělé
co vždy byli
v práci všechny pondělí i neděle.
Jen pár let a rozsvítí ji zase,
ne navždy však, zdá se.