Matka

Konečně jsem v Darjeelingu! Městečko na severu Indie proslavené velkými čajovými plantážemi, leží vysoko v horách, až na pokraji gigantického Himálaje. Jeho obyvatelé vstávají s rozbřeskem, kolem páté hodiny ranní. Celým Darjeelingem pak zní nápěv jedné z meditačních melodií. Všechny střechy, které jsou ploché, aby se na nich dalo sedět, jsou obsazeny. Lidé, domorodí i cizinci, sedí se zkříženýma nohama, oči zavřeny, mysl soustředěnu na temný zvuk: „Óóómmm.“

Slunce vychází. Všichni pozvedají oči a snaží se zahlédnout vrchol Himálaje - Mount. Everest, který je z Darjeelingu občas vidět. První sluneční paprsek je ostrý. Neosvítil sice Mount. Everest, zato dopadl na stříšku jednoho malého domku, z jehož oken jsou nataženy dlouhé provazy až k oknu domu protějšího. Na provazu visí nejpestrobarevnější kousky látek, jaké jsem kdy viděla - purpurová, jasně žlutá až do zlata a taky blankytně modrá a jiskrná zelená…, celý Darjeeling je takový. Je jiný než jakákoliv jiná města v Indii či na celém světě, žádnému se nepodobá. A stejně tak i lidé v něm.

Žena pobíhající po malé kuchyňce je Nepálka. Je období sklizně čajovníkových listů a ona mi nabídla malý, ale zajímavý přivýdělek. Do Darjeelingu ji rodiče provdali, když jí bylo dvanáct a její muž byl tak velkorysý, že jí dovolil dokončit alespoň něco jako „základní školu.“ Ve čtrnácti letech se jí narodila první a jediná dcera a pak začala se svým mužem pracovat na čajové plantáži, která patřila jeho rodině. Od rána do večera měla ruce ponořené v čerstvých i usušených listech čajovníku - léta plynula.
Nyní je Parushi jednačtyřicet let a je to nádherná žena. Je to žena hor, žena Severu, žena plná života, lásky a především - příběhů. Po ranním obětování květin, rýže a čaje všem důležitým hinduistickým bohům, je jich dnes asi patnáct, vyrážíme za očištěním  duše.

Její učitel, guru, jí dává radu: „Pokud každý pátek dáš chudákům něco bílých potravin, tvého domu se bude držet štěstí a ty určitě do roka otěhotníš.“

Parushi tedy vaří rýži, bílé brambory a usmívá se na bohyni Sítu, která představuje vtělení ženské ctnosti a dobroty.
Jdeme pěšinou, která mezi spoustou malých a trnitých čajovníků ani není vidět. Je tak dlouhá a tak klikatá! Rozhodujeme se pro zkratku a vyrážíme strmě do kopce. Prodíráme se čajovníky s největší opatrností. Ještě není čas sklizně a keře jsou holé, bez lístků - pro mnohé zůstávají jen bolestivými ostny. Jediný pohled dolů, jediné zakopnutí a z ran bychom se léčily dlouhé měsíce.
Už vidíme vrcholek, na kterém se tyčí jeden z hinduistických chrámů. Není nijak obzvlášť velký, ale opět - ty barvy! Stěny chrámu jsou červené a ze všech jeho rohů se do dálky táhnou provazy s navázanými barevnými šátky, které vlají ve větru. A k jejich tanci se zpod stříšky ozývá zvonkohra. Slunce svítí, hřeje a nám je nádherně.
Bohům obětujeme ranní úlitbu čaje a scházíme po kamenném schodišti do městečka. Už na prvním schodu sedí žebrák. Místo pravé ruky má jen jakýsi pahýl, na sobě otrhané špinavé cáry jakési šedé látky. Viditelně je opilý a hned po nás pokřikuje svým nakřáplým hlasem. Nepřeje nám nic dobrého, přesto mu Parushi dává něco jídla. Začne po ní jídlo házet. Přicházejí k němu další dva žebráci, muž a žena. Opilí nebo omámeni některou z drog, které jsou v Indii levné a všude dostupné. Berou Parushi celý její košík a jídlo sypou na zem. Smějí se jí. Mají po celém Darjeelingu s různými partnery kupy dětí a ona nemá než jedno a ještě k tomu děvče…

Je čas oběda. Parushin manžel každý den přichází z plantáže na výbornou nepálskou specialitu „momos“. Toto vepřové maso v něčem, co silně připomíná české knedlíky, je skvělé a Parushi je svými „momos“ opravdu v celém Darjeelingu vyhlášená. Raj přichází, směje se a hned Parushi líbá na tvář. To není v Indii ani v Nepálu právě zvykem. Je mu téměř šedesát, je maličký, má bílý knír a voní čajem. Se svým bratrem vlastní továrnu, ve které čaj zpracovávají s dalšími asi sto padesáti lidmi. Sezóna trvá od března do listopadu, teď je únor a tedy i čas příprav. Továrna je zaprášená a stroje nejsou příliš moderní, ale na indické poměry je to přímo výkvět vědy a techniky.
Nejdříve mi ukazuje velké nůžky, které se spíš podobají ostré motyce. S těmi lístky odstřihují od větví tak, že jeden konec nůžek je položený o rameno, druhým se stříhá a pak se lístky přímo házejí do nůše připevněné na zádech. Sezóna už začala a když jsem poprvé Parushi viděla, jak nůžkami vládne, zastyděla jsem se. Já, ač bez nůše, nůžky na rameni neudržím déle než deset minut.
Se začátkem března už to v továrně jen vře a většina Darjeeliňanů i lidí z okolních vesnic má o práci do listopadu vystaráno. Sto „nůžkařů“ přichází už ráno ve čtyři hodiny, aby skončili večer v devět. Zaplaceno nedostanou moc, asi dvacet až třicet rupií na den. Akorát tak na rýži a čaj, víc nepotřebují. Maso je zbytečné - pravověrní hinduisté jej stejně nejí, zrovna tak jako neutrácí ani za alkohol.
Každý den přinesou sběrači minimálně šest set kilogramů lístků, což nevypadá na nijak velké množství, ale každý lísteček si vyžaduje odstřihnutí tak, aby nebyl keř poškozen a to je teprve práce! Lístky se pak šest hodin chladí a dalších dvanáct hodin suší a dalších jedenáct třídí v rozličných přístrojích do třinácti jakostních skupin. Práce rozhodně zajímavá a také namáhavá.

Necítím ruce ani nohy. Ne však Parushi, ta je neúnavná. Opět po skvělých „momos“ si sedáme k ohni a Parushi vypráví pověst: 

„V Darjeelingu kdysi dávno žila dívka. Byla tak krásná, že i bohům se zalíbila a Lakšmí, bohyně štěstí, nad ní držela ochrannou ruku. Dívka byla krásná, milá i zpívat nádherně uměla. Bohové dali rodičům znamení, který muž je jejich dceři určen za manžela - byl to samotný pán provincie. Když se o tom dívka dozvěděla, náhle zpychla a začala se všude svou krásou honosit. Už ani bohům neobětovala, ani své ochránkyni Lakšmí. I rozhodli se bohové, že ji potrestají. Když dívka večer před svatbou jako obvykle seděla u jezera a prohlížela si svůj krásný obličej, lávka se prolomila a dívka utonula“.
Příběh skončil. Parushi si stoupá a začíná se houpat v bocích. Brzy tančí kolem ohně tanec nešťastné dívky, která sice byla krásná jako bohyně, ale její pýcha ji zahubila.
Parushi má ve tváři výraz nesmírného klidu, laskavosti a dobroty. Tolik cizinců už k ní zamířilo při svých toulkách po Indii, aby ochutnali výborný darjeelingský čaj. Parushi jim jej připravuje speciálním způsobem a vypráví k němu nádherné příběhy. S Parushi každý zapomene tesknit po svém vzdáleném domově a Parushi přestane na chvíli toužit po další dceři nebo synovi - těch má přece po světě tisíce!

Den v monasterii

Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Moje práce na plantáži skončila a rozhodla jsem se ještě několik dnů v této kouzelné oblasti zůstat. Scházím po úzkých serpentinách do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj - totiž ten svůj. Je prý výborný s „muri“ nebo „bačarou“, které mi hned strká před nos. Jsou to sladké rýžové kuličky těch nejpodivnějších barev i velikostí a různí se jen v množství obsaženého cukru. Ochutnávám a dávám si další šálek skvělého čaje. A nastává úplná tma a já jsem ztracená. Ztracená v kopcích Darjeelingu.
Najednou se objevují dva mniši. Zřejmě Tibeťané, ve věku asi kolem dvaceti let. Hlasitě si něco povídají a smějí se, až se jim celý háv i s modlitební šňůrou korálků chvěje. Mají na sobě purpurovou kutnu s kapucí, která i jen na pohled hřeje a přitahuje oči a srdce neznámých. Ptám se jich na cestu k domu rodiny, u které zůstávám. Brzy mě přesvědčují, že tma je v putování těmito místy největším nepřítelem a já se s nimi tedy vydávám k jejich klášteru. Každý poutník je jim v jejich buddhistické monasterii hostem. Učení Buddhovo jim přece nakazuje ochraňovat život a být štědrým.
Asi po dvaceti minutách vidím jejich chrám, který nazývají „Bhutia Busta Gompa.“ Leží v samém středu údolí, ozářený světýlky domků nad ní. Není nijak velký, ale mistři buddhistických maleb si dali záležet - hraje všemi barvami a jeho štíty zdobí nejkrásnější draci, jaké jsem kdy viděla.
Starší mnich dvakrát zaťuká železným klepadlem na dřevěná vrata. Otevřít nám přichází asi osmdesátiletý mnich - vysoký asi metr padesát, jeho vrásčitou tvář osvětlují poslední dva zbývající zuby... To mu ale na autoritě neubírá.

Hned všichni tři dostáváme slovní výprask: „Kde jste byli tak dlouho?“

V noci, vlastně už po páté hodině večerní, je zakázáno vycházet - tento čas totiž v Indii obecně patří rodinnému krbu. Za trest jsme odsouzeni k noci strávené ve studené modlitební síni, bez večeře. Je nám zima, ale klikaté a dlouhé cesty naše nohy unavily a tak si leháme na k sobě složená modlitební klekátka. Jeden z mnichů mě přikrývá kutnou, která zbyla. Jediná svíčka dohořívá a osvěcuje oltář Buddhy v nadlidské velikosti a nepopsatelně jasných barvách. Jeho oči na nás spočívají a jakoby říkaly: „Příčinou vašeho nočního utrpení je vaše nevědomost, kdo by zůstával po setmění venku?“

Probouzí mě něčí ruka cloumající mou nohou. Sedám si, rozhlížím se a: „Co to?“ Celá síň je osvícena červenými lampami a asi deset mladých mnichů se na nás mračí. Jsou čtyři hodiny ráno, čas modliteb a meditace a my si klidně spíme na jejich klekátkách! Abychom všechno odčinili, dostáváme dřevěné korálky a zatímco se mniši modlí a zpívají modlitební písně, my za každou modlitbu navlékáme korálek a že jich je! Tři dlouhé náhrdelníky předáváme nejstaršímu mnichovi.

Ten jen zdvihne obočí: „Tak to by už stačilo. Máte hlad?“
Vycházíme ven a slunce nás udeří do očí. Je sedm hodin ráno, zrovna se začíná protahovat a to samé nakazuje i nám. Mniši dělají pár dřepů a kliků a mně nezbývá nic jiného než se k nim přidat.
V malé kuchyňce je uprostřed ohniště, na kterém maličký mnich připravuje ve velkém kotli čaj. Je mu asi dvanáct let a jako na nejmladšího na něj zbyly kuchařské povinnosti. V monasterii je od svých sedmi let. Zatímco se čaj vaří, připravuje tibetský chleba. Sundá kotlík a nad oheň si připevní velkou černou pánev. Hodí na ni těsto, to se brzy vyboulí a chlebová placka je hotová. Do malých hliněných rendlíků naleje trochu husté luskové polévky „ahafe“.
Mniši přicházejí v dobré náladě, stále si pozpěvují. Sedáme si na zem na dvorku před monasterií. Slunce nám přeje dobrou chuť k jídlu i práci do nového dne.
Po snídani se mniši rozbíhají po svém. Dva dokončují malbu Buddhy v modlitební síni, další vytesávají jeho sochu z kamene a zbytek jde do města dokoupit zásoby.
Oběd tentokrát vařím já. Ve sklípku nenacházím nic jiného než pytel s rýží. Za monasterií je ale malá zahrádka a na té spousta zeleniny. A tak nad ohněm v hrnci vařím kila a kila rýže s hráškem a poprvé se pokouším o indický „dal“ z mrkve, hrachu, čočky a z květáku.
Na hliněné tácy každému nakládám jídlo a mniši se na mě tajemně usmívají. Po jídle se modlí, abych se dokázala přidržovat ve svém životě absolutní pravdy „drahmy“ a vytvářela tak osvícenou společnost „sanghu,“ do které mě nyní přijímají a nazývají svou sestrou.

Jsou čtyři hodiny odpoledne, když celý malý rituál končí a já se s každým mnichem loučím úklonou. Starý mnich mi beze slov podává jedny z modlitebních korálů, které tvoří náramek. Ten pro mě odpoledne s modlitbou za každý korálek navlékal on. Bude mě chránit na cestě životem, před zlými myšlenkami i lidmi.

Stoupám do městských bran Darjeelingu a údolím se line jedna z oblíbených populárních píseň „I feel good,“ kterou si mniši pouští na své hifi věžik práci. Cítí se dobře a já s nimi. Můj náramek mě na zápěstí hřeje a já si říkám: „Roli vařiče jsem už zvládla, v příštím převtělení mě možná pustí až k malbám.

Gheto obětí

Západ Indie už trochu znám a tak se pro změnu vydávám na východ. S dalšími čtyřiceti lidmi sedím ve starém státním autobuse. Už jsme urazili osm hodin a zbývá více než dalších osm. Silnice se horší a my naskakujeme ve směru každičkého kamene na polní cestě, kterou však Indové sedící kolem mě považují za nevýslovně pohodlnou. Jsou zvyklí na horší podmínky a tak jen sedí, podřimují nebo rozpráví o svých rodinách, práci, počasí a taky o zemi, do které vjíždíme.
Vypráví o strašlivém zemětřesení, které postihlo pouštní stát Gujarát letos v únoru. Úrodná země i turisty hojně vyhledávané místo se ze dne na den proměnilo ve vyprahlou planinu a miliony lidí zemřely. Další miliony jsou bez přístřeší a hladoví. Přestože od doby, kdy se země opět tak nepředvídatelně a krutě otřásla uběhly už dva měsíce, obyvatelé nejsou schopni se o sebe postarat. Charitativní organizace z celého světa do Gujarátu již celé dva měsíce vysílají dobrovolníky, kteří se snaží zbídačenému kraji pomoct, ať už zásobami jídla, stavěním domů či ošetřováním raněných.
Nastala podivná situace. Gujarátští si zvykli na tuto všemožnou pomoc a přestali se zajímat o to, jak vzkřísit svá pole nebo i obchodní činnosti. Přestali pracovat i se o jakoukoliv činnost vůbec zajímat. Dva měsíce byly přesně dobou, kdy jim bylo pomáháno. Najednou se pomoc začala vytrácet a je jen na nich, aby se o sebe začali starat.

Řidič autobusu dává celníkovi pár rupií, které od všech pasažérů vybral. Celník na oplátku zvedá dřevěnou závoru, která hrozí, že spadne na střechu autobusu, jen co pod ni vjede. Krajina kolem se razantně mění. Samá pustina, sucho, je čím dál větší vedro. Stromy, které sem tam míjíme, jsou bez listí. Celou hodinu nepotkáváme jediného človíčka ani zvíře.
Nastává první ranní přestávka. Řidič zastavuje v malé vesničce. Pod střechou z nedefinovatelného listí, které silně zapáchá, sedí asi dvacet Indů. Jejich oblečení tvoří jen pár šedivých a špinavých cárů jakési látky.
Starý a polorozpadlý autobus se chvěje, jak si všichni cestující stoupají a snaží se protlačit ven, aby si protáhli nohy. Jdu mezi posledními. Vystupuji ze dveří a slunce mě úplně oslepí. Než se nadám, visí na mě dva Indové a něco drmolí - asi v tom dvou tisícátém jazyce, kterým se v Indii mluví. Brzy mi dochází, že chtějí peníze, hodně peněz. A nebo něco, co se za ještě víc peněz dá prodat.

Nic u sebe nemám a tak na mě křičí, až se všichni cestující otáčejí a vytvářejí kolem nás hlouček. Vytrhnu se jim, beru schody po třech a mizím zpět v horkém autobusu, snad mě zachrání. Ale cizinci se už cpou za mnou. Lidé je odstrkují, někdo dává povel a opět nastává další tlačenice: „Zpět do autobusu, rychle a hromadně!“
Řidič je viditelně rozčilený a nemůže nastartovat. Není se čemu divit. Všichni, kdo seděli pod stříškou, se zvedli a běží za autobusem. Chtějí alespoň něco! Řidič přidává rychlost a začíná za sebou nechávat jen prašnou čáru. Jeden z utíkajících byl ale rychlejší. Tedy vlastně kámen, který držel v ruce. Oken bylo v autobuse jen poskrovnu a jednou dírou beze skla kámen proletěl a plnou vahou dopadl jednomu postaršímu Indovi na hlavu. Čelo mu okamžitě krvácí a Ind vyděšeně křičí.

Ze zadního sedadla  přichází muž v turbanu a hlavu mu ohmatává: „Ne zlomeného nebude nic, jen to vyčistím a něčím ovážu.“
Dalších šest hodin vládne v autobusu hrobové ticho. Všichni přemýšlíme nad osudem těchto lidí. Jací asi byli než se jim to, co je zcela odlidštilo, stalo? A jací asi budou, za týden, za měsíc, za dva? Ano, postihlo je nevýslovné neštěstí a pomoc si zaslouží, ale život běží dál a oni si sami vytváří „gheto obětí“. Jsou ztracení a za chvíli na ně svět zapomene, ne však ti, kteří krváceli vně i uvnitř, když viděli tu lidskou pohromu.