Toto kratičké drama je z knihy La calle de la gran ocasión. Jeho autorkou je mexicka spisovatelka a dramatička Luisa Josefina Hernández. Děkuji tímto Radkovi za korektury češtiny a za podnětné poznámky...

Přijměte; a odpusťte,

Mezi prostým a urozeným,

To co by měl mé,

Pro to, co má vaše.

Sor Juana Inés de la Cruz

 

(Básník. Filomena)

BÁSNÍK: Ty nevíš, jaká je to mimořádná věc, být básníkem. Existuje dvojí pohled, který umožňuje vnímat realitu z rozličných úhlů, a který posléze hledá vyjádření ve slovech tvořených ozvěnami univerza.

FILOMENA: Můžete teď, prosím, zvednout druhou nohu, ať to vytírání podlahy můžu dodělat?

BÁSNÍK: A potom, okamžik inspirace: kdy svět je průzračný a ukazuje se v celé své nádheře, a básník zapomíná na vše, sám na sebe, na svou chudobu, na své potřeby.

FILOMENA: A to se Vám stává kdy?

BÁSNÍK: Velmi často. Skoro každý den.

FILOMENA: No, možná že zapomínáte na hodně věcí, ale nikdy se nezapomenete přijít najíst do tohodle domu, ačkoliv Vás nikdo nezve. A když pán není doma, čekáte tu na něj klidně dvě tři hodiny.

BÁSNÍK: Není to ztráta času. Medituji, hledám nějaký obtížný verš, přemýšlím…

FILOMENA: Povídejte si se mnou.

BÁSNÍK: Básník je člověk jako ostatní. Chápavější než kdokoliv jiný. Říkají, že je to nejlepší milovník.

FILOMENA: Kdo to říká?

BÁSNÍK: Ony, ty okouzlující ženy, které básníci milují a činí nesmrtelnými.

FILOMENA: Dejte si ty nohy dolů, ať se neunavíte.

BÁSNÍK: Vidíš? Takoví jsme my básníci. Pošlapáváme realitu, aniž bychom se jí vůbec dotýkali.

FILOMENA: Z čeho básníci žijí?

BÁSNÍK: Ze skromných prostředků. Okolní svět je chápe a chrání.

FILOMENA: Jsou i ženy básnířky?

BÁSNÍK: Ano, několik.

FILOMENA: A také ony skládají pro muže básně, které přetrvají věky?

BÁSNÍK: I takový případ už byl.

FILOMENA: Nezlobte se, že Vás obtěžuju s tolika otázkama, ale chtěla bych vědět jedno: kdybyste například Vy, čistě teoreticky, dostal ode mě báseň, verše o lásce… Co byste dělal?

BÁSNÍK: Co to říkáš, stvoření půvabné? Filomeno, kdybys mi ty poslala, ne báseň, jakýkoliv vzkaz, padnul bych ti k nohám. Filomeno… Nedívej se na mě tak překvapeně. Nemáš ponětí o tom množství krásy, kterým tě příroda obdařila. Filomeno, ty jsi královna… Dovol mi, abych ti políbil ručku.

FILOMENA: Jestli nenecháte mou ruku na pokoji, tak Vás přetáhnu tímto hadrem tak, že vás to navždycky odnaučí. Co si to dovolujete!

BÁSNÍK: Nebuď tak krutá, Filomeno, sluníčko moje. Nehraj si s mými city. Copak ti ještě nedošlo, že jediným důvodem toho, proč jsem zde, je to co k tobě cítím?

FILOMENA: Už mi došlo, že sem chodíte proto, abyste se najedl zadarmo, a teď byste chtěl i ženskou zadarmo.

BÁSNÍK: Neber tak bezcitně tato slova, která vycházejí z toho nejhlubšího nitra mé duše… Mimo to, ty jsi je zapříčinila.

FILOMENA: Já jsem Vám jenom položila jednu otázku a Vy jste mi odpověděl na hromadu věcí, které s tím nemají co do činění. Jediné, co jsem chtěla vědět bylo, jestli může žena poslat báseň muži.

BÁSNÍK: Dobrá. Už se nebudu více ponižovat a odpovím ti. Může mu poslat básní kolik se jí zachce.

FILOMENA: A on… líbilo by se mu to?

BÁSNÍK: Bezpochyby.

FILOMENA: …

BÁSNÍK: Copak? Už lituješ, že jsi mne odmítla, nemám pravdu?

FILOMENA: Ne, to mě ani nenapadlo.

BÁSNÍK: Tak co je s tebou?

FILOMENA: Jde o to, že neumím psát verše.

BÁSNÍK: Ach tak, chceš se naučit psát verše. No, mně bude potěšením tě to naučit. Kdy chceš, abych ti dal první lekci?

FILOMENA: Já nemám čas na to, se něco učit. Podívejte se, upřímně řečeno, já bysem chtěla, abyste Vy pro mě ty verše napsal.

BÁSNÍK: K čemu to?

FILOMENA: Abych je mohla dát muži, který dělá řidiče a žije v suterénu pekařství dole ve městě.

BÁSNÍK: No tedy… I podlost má své hranice. Žádné verše psát nebudu.

FILOMENA: Nejspíš proto, že to neumíte. To jsem si mohla hned myslet, že jste jeden z těch, co mají kupu řečí, a skutek utek.

BÁSNÍK: Tak tohle nehodlám připustit. Nyní ti podám důkaz o svém talentu. Co chceš, aby ta báseň vyjadřovala?

FILOMENA: Tak tedy, že já, když jdu ráno koupit chleba na snídani, ho vídám skrz to okénko, co je nízko u země, a všimla jsem si, že se velmi pečlivě češe, a snad nemá žádnou vážnou známost. Že když na něj někdy pomyslím, zapomínám na všechno ostatní a pán mě potom hubuje, dokonce mi říká „hloupá nána“. Že když se ráno probudím a vidím své střevíce u postele, přijde mi, že se cítí moc osaměle, a přála bych si, aby tam byly i ty jeho a vzájemně si dělaly společnost. Že já se jmenuji Filomena a už vím, že on se jmenuje Carlos a že jeho jméno je moc pěkné…

BÁSNÍK: No výborně, jen to řekni veršem, už to skoro máš.

FILOMENA: Opravdu? Tak tedy mockrát děkuju. To je pro Vás.

BÁSNÍK: Co je to?

FILOMENA: Tři pesa. Jeden pán na tržišti skládá básně za peso. Ale já myslím, že ta Vaše bude lépe vyhovovat mému vkusu.

BÁSNÍK: Cením si tvé chvály a peníze přijímám. Ale měj jednu věc na paměti: hodnotu básně nelze penězi vyjádřit. Básní lze získat věci jinak zcela nedosažitelné.

FILOMENA: Tak to doufám.

 

-------------------------------------

 

Recibidlo; y perdonad,

Entre lo humilde y supremo,

Lo que tuviere de mío,

Por lo que tiene de vuestro.

Sor Juana Inés de la Cruz

 

(Poeta. Filomena)

POETA: No sabes lo extraordinario que es ser poeta. Hay una doble vista que hace accesible la realidad desde diversos ángulos y que luego busca expresión en frases de ecos universales.

FILOMENA: Ahora levante usted el otro pie para que yo pueda acabar de trapear.

POETA: Luego, el momento de la inspiración: cuando el mundo es transparente y se presenta en todas sus maravillas y el poeta se olvida de todo; de sí mismo, de su pobreza, de sus necesidades.

FILOMENA: ¿Cada cuándo le sucede eso?

POETA: A menudo. Casi todos los días.

FILOMENA: Puede ser que se olvide de muchas cosas, pero nunca se le olvida venir a comer a esta casa, y conste que nadie lo invita. Si no está el señor se queda usted esperándolo tres o cuatro horas.

POETA: No son horas perdidas. Medito, encuentro alguna rima difícil, pienso...

FILOMENA: Conversa usted conmigo.

POETA: El poeta es un hombre como todos, más comprensivo que ninguno. Dicen que es el mejor amante.

FILOMENA: ¿Quiénes dicen?

POETA: Las grandes, las fascinantes mujeres que los poetas han amado e inmortalizado.

FILOMENA: Baje los dos pies, que se va a cansar.

POETA: ¿Ves? Así somos los poetas, pisamos la realidad sin rozarla siquiera.

FILOMENA: ¿De qué viven los poetas?

POETA: De alimentos breves. El mundo los comprende y los protege.

FILOMENA: ¿Hay mujeres poetas?

POETA: Sí. Algunas.

FILOMENA: Y ¿también ellas hacen para los hombres versos que duran siempre?

POETA: Se ha dado el caso.

FILOMENA: Perdone usted que lo moleste con tanta pregunta, pero quisiera saber otra cosa: si por ejemplo usted, digo por ejemplo, recibiera un verso mío, un verso de amores... ¿qué haría?

POETA: ¿Qué dices, creatura maravillosa? Filomena, si tú me mandaras no un verso, un recado cualquiera, yo caería a tus plantas. Filomena... no me mires con ese asombro. No tienes ideas del derroche de hermosura con que la naturaleza te ha favorecido. Filomena... eres una reina. Deja que te bese las manos.

FILOMENA: Si no me deja las manos, le voy a dar un trapazo que le va a quitar lo atrevido para toda su vida. ¡Cómo se le ocurre!

POETA: No seas cruel, Filomena, vida mía. No juegues con mis sentimientos. ¿No has caído en la cuenta de que mi presencia en esta casa no tiene otro motivo que lo que siento por ti?

FILOMENA: Me doy cuenta de que viene a comer sin que le cueste y ahora quiere mujer sin que le cueste.

POETA: No recibas con vulgaridad estas palabras que nacen de lo más integro de mi alma. Además... tú las provocaste.

FILOMENA: Yo nada más le hice una pregunta y usted me contestó una serie de cosas que no tenían que ver. Yo lo único que quería saber es si una mujer puede mandarle un verso a un hombre.

POETA: Bueno. No me humillo más y te contesto. Puede mandarle todos los versos que quiera.

FILOMENA: Y a él... ¿le gustaría eso?

POETA: Seguramente.

FILOMENA: ...

POETA: ¿Qué te pasa? Ya estás arrepentida de haber me rechazado, ¿verdad?

FILOMENA: No. Ya ni me acordaba de eso.

POETA: ¿Qué te sucede entonces?

FILOMENA: Que no sé hacer versos.

POETA: Ah, quieres aprender a hacer versos. Pues yo encantado de enseñarte. ¿Cuándo quieres que te dé la primera lección?

FILOMENA: No tengo tiempo de aprender. Mire, francamente, lo que yo quiero es que usted me haga un verso.

POETA: ¿Para qué?

FILOMENA: Para dárselo a un señor que es chofer y que vive en el sótano de la panadería.

POETA: La abyección tiene límites. No hago el verso.

FILOMENA: Será porque no puede. Ya me imaginaba que usted es de esos que mucho hablan y luego no dan una.

POETA: Eso sí no lo permito. Voy a darte una prueba de mi talento. ¿Qué quieres que diga el verso?

FILOMENA: Pues que yo, cuando voy a comprar el pan para el desayuno lo veo por la ventanita enrejada que está a la altura de la calle: que me he fijado que se peina con mucho cuidado y ojalá no tenga novia. Que a veces cuando me acuerdo de él se me olvida todo y me regaña el señor y hasta me ha dicho estúpida. Que cuando me despierto y veo mis zapatos juntos a pie de la cama se me hace que se sienten muy solos y que me gustaría que allí estuvieran los suyos para hacerles compañía. Que yo me llamo Filomena y que ya sé que él se llama Carlos y que su nombre es muy bonito...

POETA: Muy bien, cuenta con el poema. Ya casi lo tienes hecho.

FILOMENA: Bueno. Pues muchas gracias. Aquí tiene.

POETA: ¿Qué es esto?

FILOMENA: Tres pesos. Hay un señor en el mercado que los hace a peso, pero yo creo que el suyo va a salir más a mi gusto.

POETA: Te agradezco el elogio y los acepto. Pero ten una cosa presente: un poema no tiene precio, con él pueden lograrse las cosas más inalcanzables.

FILOMENA: Así lo espero.

---