Zlatá dávka

Usmívá se,  na zemi leží,

ruku ležérně přes bok danou,

dívka, jaké jsou v časopisech

co sotva dala by se nazvat ženou.

Leží a nevnímá okolí

něco tu nění v pořádku,

už dávno zrudnul, její nos sokolí,

sama si věší oprátku.

Leží na špinavých matracích

nadělá si hlavu, proč by taky měla,

létá sama někde v oblacích 

dnes naposled se sjela...

Oči v sloup, které nic nevidí,

děravé boty, špinavá kolena,

umírá sama, daleko od lidí,

v tváři bílá, záda zkoucená.

Už kdysi odešel, poslední co jí zbyl,

princ na bílém koni co přijel si pro ní,

však pric už není, otec ho vydědil,

bílého koně dávno uvařil.

Pomalu stmívá se,

když Život sám skrz vestu,

z těla se odnese,

a vydá se na cestu.

Cupitá chodbou, zděnou tvářemi,

co svět v paměti zanechal,

jen tvář té, co leží na zemi,

ten flákač zedník vynechal.

Už už je u dveří,

za kliku bere,

světu už nevěří,

dovnitř se dere.

Zamkne, kdyby ven se jí chtělo,

však zvenčí jsou dveře otevřené,

a ve špinavém bytě zůstalo její tělo,

bědné, smutné, zneřáděné.