Benátská loutka

Příběh muže, který začal žít ...

Benátská loutka

 

Nick Preston neměl rád podzim. Neměl rád déšť a ze všeho nejvíc nenáviděl bouřky. Vlastně bylo dost málo věcí, které měl v životě rád. A Prestna mělo rádo ještě míň lidí, nejen kvůl tomu co dělal, ale hlavně kvůli tomu jaký byl.

Byl listopadový večer a na Benátských ulicích zuřila bouře. Olověný déšť se rozbíjel o široké kanály a průčelí monumentálních budov. Tříštil se o dláždění a narážel do okenních tabulí divadel, katedrál i šedých, na první pohled nedůležitých domů. Každý z těch domů měl ale svůj příběh. Příběh o kterém se nemluví, který zapadne v prach a stín minulosti, protože si jej lidé nechtějí pamatovat. V jednom z těch domů stál Nick Preston a díval se skrz špinavé okno na bouřící noc tam venku. Nenáviděl bouřlivé noci a nenáviděl Benátky. Jeho hnědé, nenávistné oči sledovaly proudy deště, padající z oblohy. Byl obklopen věcmi, které ho nezajímali, neměli pro něj smysl. Stůl s jednou nohou kratší než ostatní, podepřený starou hrací skříňkou po mamince, bílá, oprýskaná židle s vylomenými příčkami opěradla, hnědá, neforemná skříň ve stínu temné místnosti a špinavé umyvadlo - nic z toho pro něj nemělo smysl a tak raději sledoval věci, které nenáviděl. V ruce žmoulal cigaretu a občas se napil z lahve koňaku. Jeho život byl stejný jako jeho pokoj - neměl smysl. A věci v něm byly jako jeho roztříštěná duše - prostě jen obývaly prostor bez významu. Osud smetl Nicka do Benátského podsvětí - vyrostl v něm a žil v něm. Vedle v pokoji sedělo pět dalších jako byl Nick - bezvýznamných figurek v rukou loutkářů - bossů. Když se loutky opotřebují, nebo na jevišti klopýtnou a nesplní svou úlohu - loutkař je vymění.

Té noci Preston přemýšlel co se stane s loutkami, které už nikdo nepotřebuje. Když byl malý, jeho starší bratr ho bral na svoje obchůzky. Prodával bílý sníh a pomáhal benátským pánům zapomenout. Jeden z těch co chtěli zapomenout měl staré, opuštěné divadlo. Divadlo které už dávno nehrálo a nemělo smysl. Malý Nicky si prohlížel opuštěné sály a sklady plné prachu a pavučin. Ten pán co mu to patřilo dělal s Nickovým bratrem divné věci - jakoby sám hrál divadlo pro neviditelné diváky. To představení bylo hodně zvláštní a živé. A tak nikomu nevadilo když se Niky procházel po skladišti a hledal poklady. Jednou našel krabici plnou starých, polámaných loutek. Ležely tam, přeházené přes sebe, zapadané prachem, oprýskané a bez života. Vzpomínka na ně vždycky Prestonovy připadala jako hromada tlejících mrtvol. Když byli v tom divadle naposledy, Nick byl svědkem loutkářova posledního vystoupení. Tekla při něm krev a sálem se nesly údery železné tyče. Potom už do divadla nikdy nepřišel …

Řádně si přihnul z lahve a típl zbytek cigarety. Lehce se prsty dotkl krvavého šrámu na čele a zašklebil se. Měl hlad. Sedl si na svou jedinou židli a pustil se do studených těstovin s rajskou omáčkou. Neměl rád studené těstoviny s rajskou omáčkou, ale byly mnohem zajímavější než proudy deště venku. Trochu se najedl a dopil koňak. Pálil ho v ústech v místě kde dnes v noci přišel o dva zuby a pití chutnalo po jeho krvi. Dopadl ještě celkem dobře - až na zlomenou ruku už neměl žádná další zranění. A byl živý. Ne že by to pro něj něco znamenalo, ale mnozí mu to prý záviděli. Pitbullovi chybělo ucho, měl přeražený nos a natrženou ledvinu. Pitbull byl jeden z těch co seděli vedle a dopadl taky relativně dobře. Mike, nejsilnější z party měl prostřelený bok a rozbitou lebku. Chybělo málo a jeho mozek by spatřil světlo světa. Byl odepsanej - cosi nesrozumitelného blábolil a skoro nemohl chodit. Kladivo asi narušilo motorické centrum a udělalo z něj ještě většího, nemyslícího idiota. Ale ostatní nebyli o nic míň odepsaní. Podělali akci a stali se z nich loutky na vyřazení …

Z vedlejší místnosti slyšel Nick hulákající hlas Rifliho. Chlapi se vzájemně neměli moc v lásce. Byli rozrušení, protože to pěkně podělali a když jsou rozrušení a nemají se rádi, pěkně na sebe řvou. Na to aby se porvali neměli dost sil a končetin, tak na sebe řvali. Nick se rozhodl tuhle záležitost vynechal a zabýval se ve svém pokoji věcmi, které neměl rád.

Pak někdo ve vedlejším pokoji vyrazil dveře. Ozvalo se několik výstřelů, výkřiků a spěšné, vzdalující se kroky. Pak bylo ticho. Jen venku duněly hromy. Nick nepřestával sledovat déšť. Nestalo se nic, co by nečekal. Dostal odpověď na svou otázku, co s nepotřebnými loutkami.

Někdy se ale stane, že nějaká loutka někde zapadne a loutkař ji prostě nevyhodí, jenom na ni zapomene …

Koupil si byt v podnájmu na východní straně Benátek, zašel do nemocnice a nechal si taky udělat dva umělé zuby. Ještě nevěděl co bude dělat dál, ale jeho život se té noci změnil. Najednou někdo přestřihl loutkářovi drátky a on získal svou vlastní sílu k pohybu. Zatím byl registrován na úřadu práce a pobíral zanedbatelné sociální dávky. Věděl že je jen otázka času kdy si ho krysa Trevis najde. Krysa Trevis byl jeho bývalý šéf a nikdy po sobě nenechával muže bez práce - jen ty co už nikdy žádnou práci vykonávat nemohli. Nestalo se že by zapomínal, ale Nick se nesnažil schovávat. Ta chvíle jednou přijde a on bude jen vděčný za to že dostal o trochu víc času. Času na přemýšlení. V těch dnech přemýšlel hodně - seděl v poloprázdné, zatuchlé místnosti, jedl studené nudle s rajskou omáčkou, sledoval bouřky a přemýšlel. V téhle části města nikoho neznal - ani z podsvětí, ani ze světa nahoře. Jídlo si nechával nosit donáškovou službou, kterou nikdy neviděl na vlastní tvář. Jediný s kým se stýkal byl jeho domácí Roger Valentine, zatvrzelý, tlustý chlapík středních let s pleší a umaštěnou tváří. Jejich konverzace spočívala v několika slovech:

„Brej den.“

„Zdar - Nicku, tak naval prachy.“

„Nemám.“

„Dlužíš mi za minulej měsíc.“

„Nemám.“

„Tak si vyser voko, ještě chvilku a vyrazim tě.“

„Jasně.“

Přes veškeré výhružky pan Valentine Nicka nevyrazil ani po třech měsících nezaplaceného nájmu. Myslím že mu to bylo vpodstatě ukradené - Nick téměř nepoužíval vodu, ani elektřinu a byl asi jediný s kým pan domácí mluvil. Ostatní nájemníci činžáku platili přesně a včas přes bankovní konto, takže s nimi majitel nepřišel ani do styku. Postupem času se tihle dva - Nick Preston, bývalí gangster a Roger Valentine, deprimovaný majitel polorozpadlého domu stali přáteli.

Začalo to jednoho prosincového dopoledne - venku praštěla zima a nájemníci, většinou studenti odjeli k rodinám slavit svátky. Nick se třásl zimou a rozhodl se že než mrznout v téhle díře, zajde si na teplou čokoládu do kavárny naproti. Zabalen do teplé bundy, kterou si za ustřádané peníze koupil přeběhl přes ulici a zapadl do osvětleného lokálu, plného prázdných stolů a znuděné, obtloustlé servírky.

„Si přejete …,“ zadrmolila žena a přivalila se k Nikovi, který se usadil do rohu místnosti. Nebyla to otázka, jako spíš příkaz.

„Jednu teplou čokoládu.“

„Kjo, ště něco ?“

„Ne díky.“

„Sim.“

Seděl tam, díval se do teplé, hnědé břečky a znovu přemýšlel. Je třeba vysvětlit nad čím Preston stále tak přemýšlel. Byl to jeho bývalí život. Vyrostl bez matky a otce, vychoval ho jeho zkažený bratr a stalo se že Prestona taky zkazil. Po několika letech dealování v ulicích Benátek se Nick vyšplhal do vyšší ligy a stal se z něj kurýr. Nosil balíčky, jejichž obsah mu byl neznámí, lidem jejichž totožnost byla stejně zastřená. Nezajímal se o to co komu nosí, ale kolik dostane zaplaceno. V tomto ohledu se učil docela rychle. Věděl že pokud bude balíček dopraven dřív než by měl - je to špatně, bude-li dopraven později - je to ještě horší a tak vždy chodil přesně. Za to dostával od obou stran různé prémie a kromě peněz se mu také dostávalo uznání. Netrvalo dlouho a všiml si ho krysa Trevis - v té době velký amatér. Benátským bossům nesahal ani po kolena, ale měl velké ambice. I přes jeho nízkou inteligenci měl Trevis neuvěřitelné štěstí. A tak se jednou stalo že do domu, kde se se svými kumpány schovával vtrhli tři muži v kuklách. Trevis a ostatní je bleskově oddělali a zjistili že tihle muži právě vyloupili banku a chtěli se schovat zrovna v tomhle domě. Peněz bylo najednou požehnaně a Trevisův gang se začal rozšiřovat. Nick měl to štěstí že stanul při jeho rozpuku a stal se uznávaným členem rodiny. Netrvalo dlouho a zabil prvního člověka. Brzy na to zjistil že nemá charakter. A tak jich zabil ještě několik. Potom si uvědomil že kromě toho, že nemá charakter, nemá také slitování. A potom už nedělal nic jiného, než že zabíjel lidi. A dělal to dobře.

Až na tu osudnou, listopadovou noc …

„Ahá! Vážený pan Preston!“ Vyrušil ho ze stínů minulosti mlaskavý hlas. Padl na něj stín a do židle naproti němu se zřítil Roger Valentine. Nick zauvažoval jestli se nevrátit ke svému starému řemeslu a zbavit se otravného domácího.

„Tak čokoládku - no nechte si chutnat, ale začněte si shánět jinej bejvák.“ Roger si poručil Kávu a na servírku se sladce usmál. „Protože Prestone,“ pokračoval a čelo se mu zalesklo. „Já vás zadarmo bydlet nenechám !“ Ale necháš … pomyslel si Nick. „A jestli si Nicku myslíš že nechám, tak se sakra pleteš.“ Ale nepletu … „To že jsem ti to trpěl, byla moje vrozená dobrota - díky Glorie - ale všechno má svý meze!“ Usrkl kávy, kterou mu právě přinesla servírka a zhluboka oddechl.

„Zaplatím.“ Utrousil nevrle Nick a věděl že to nemyslí vážně.

„Kdy?“

„Až budou peníze.“

„Aha, takže nikdy! To mě nebaví hošánku, myslíš že kradu?!“

No - s tvou postavou asi těžko … „jistěže ne pane Valentine, já teď sháním práci, takže prostě nemám peníze.“

„Myslíš že mě to zajímá?“

Určitě … „Jen vám vysvětluji že to nebude trvat věčně …,“

„To nebude - buď do týdne zaplatíš, nebo letíš!“ Preston znal tu větu, jenom končila trochu jinak. Často jí kdysi sám používal. A taky věděl že je úplně zbytečná a že nakonec bude muset udělat co slíbil. Věděl ale, že Valentine své sliby neplní.

„Týden je málo, tak brzo si nic nenajdu.“

Zvonek nade dveřmi se rozřinčel a do kavárny vstoupili tři chlápci v kožených bundách a černých čepicích. V jejich tvářích mohl člověk číst podvratné živly - Preston znal tenhle typ tvrdých hochů. Býval mezi nimi.

„Nezajímá mě jestli najdeš, nebo nenajdeš - prostě zaplať, nebo běž.“

Zašklebili se a jejich pohledy padli na nás. Něco si mezi sebou šeptali a jeden z nich pak ukázal směrem k našemu stolu.

„Posloucháte mě Nicku nebo jste mimo?!“

„Ne - já jen koukám na tu bouchačku co máte u hlavy …,“ Odpověděl Preston chladně. Valentine sebou škubl, až se jeho židle převrátila a se zaduněním spadl na zem. Přesně v té chvíli Nick vyskočil proti chlápkovi co sahal do náprsní kapsy a kráčel směrem k nim a stůl proletěl místností. S drtivou přesností ho zasáhl a chlapík sebou sekl o podlahu. Nick vyrazil dopředu. Než stačil zareagovat dostal další z nich pořádný kopanec pod kolena a s výkřikem klekl na zem. Poslední vytáhl z kapsy nůž a kalená ocel vystřelila ze střenky.

„Ty parchante!“ Zachrčel a vrhl se po Prestonovi. Ten jenom vystřelil pravicí, ustoupil stranou a rozvláčným pohybem využil úderu nepřítele, aby s ním mrštil o podlahu. Tomu co klečel přidal kopanec do zátylku, takže ho zbavil vědomí. První se zatím zbavil stolu a s rozraženým čelem se vrhl na Nicka. Dostal několik bleskových direktů zprava i zleva a jeho hlava za chvíli dopadla na mastný pult až to plesklo. Poslední se zvedl ze země a jako blesk vyběhl na ulici. Zvonek za ním zarachotil. Nick zvedl ze země stůl, postavil ho na svoje místo a sedl si. Pohlédl směrem k servírce, která právě znechuceně odsunula hlavu spočívající na pultu a řekl: „Dejte mi prosím novou čokoládu.“ Potom jeho pohled sjel na ležícího Valentina. Ten hlasitě oddechoval a oči se mu leskly vzrušením.

„Tyjo …,“ vydechl, když se znovu usadil na židli.

„Jo.“ Přisvědčil Nick.

„To bylo …,“

„Jasně.“

„A … tyjo …,“

„Určitě.“

Jejich krátká konverzace skončila a zbyly jenom pohledy, doznívající zvuk zvonku nadedveřmi a tiché nadávky servírky Glorie. Když už nic jiného, Nick Preston byl vynikající rváč. Věděl jak by situace dopadla, kdyby nezasáhl - Valentine, on i servírka by vyplatili všechno co měli a chlapci by zmizeli někde v ulicích. Policie by slíbila že bude po pachatelích pátrat, proběhl by zdlouhavý výslech a policie by všechno smetla ze stolu. Věděl že tyhle přepadovky vždycky vyšly a nikdo se o ně nestaral. Teď Preston dopije čokoládu a zmizí než přijede policie.

„Sakra Nicku - jak jsi věděl že má pistoli? A vlastně - co když ji nemá?“ Jako odpověď se ozvalo zadunění, když Glorie pustila pistoli na náš stůl. „To měl v kapse Rogere, stačí?“ Usmála se Glorie a jala se nalévat další horkou čokoládu. Valentine hleděl na pistoli před sebou s otevřenými ústy. „Chlápci v kožených bundách a se zjizvenejma tvářema většinou do kaváren na kafe nechodí.“ Odpověděl Nick a napil se řídké břečky. Ale alespoň ho to trochu zahřálo.

Valentine se zašklebil - „Asi jsi nám zachránil šrajtofle Nicku.“

„Asi jo.“ Odpověděl.

„Měl bych ti poděkovat.“

„Ne, to nemusíš.“

„Ale stejně to udělám - víš co, smáznu tvoje dluhy.“

„To by od tebe bylo moc hezký.“

„Ne, to je v pořádku - Nicku, kde ses naučil takhle prát?“

„To je dlouhá historie …,“

„A ty někam spěcháš?“

„Vlastně jo.“

„A kam?“

„Pryč odsud než se sem seběhnou poldové.“

Valentine se zatvářil podezíravě. Z jeho zamyšlení ho ale vytrhla servírka, která k Nickově radosti prohlásila: „Žádný poldy volat nebudu, jenom by z toho byly problémy - tadyty dva vyhodíme na ulici a bude.“ Nick měl štěstí že Glorie - která kavárnu mimochodem vlastnila, měla už půl roku neplatnou živnostenskou smlouvu a tak by pro ní policie byla jen přítěží - mívají dost otázek.

Večer někdo zaklepal na Nickovi dveře. Byl to Valentine. Nick se na něj díval a čekal co z něj vypadne.

„Víš Nicku - to co jsi dnes udělal bylo moc fajn. Víš já bych tě stejně nikdy nevyhodil. Jsem jenom takovej starej, tlustej hlupák a byl jsem rád že můžu někomu vynadat. Jenom jsem ti chtěl říct, že tady můžeš bydlet jak dlouho chceš …,“ Nesměle se usmál a udělal několik kroků vzad. „No a to je všechno.“ Nick nezměnil výraz a díval se na něj. „Tak dobrou.“ Valentine se pomalu otočil a odšoural se chodbou. Nick se ještě chvíli díval za jeho postavou a potom zavřel potichu dveře.

Chtěl ho pozvat dál. Chtěl mu vrátit úsměv. Chtěl mu poděkovat - kdo pro vás dnes udělá něco takového? Ale ani jednu z věcí neudělal. To protože Nick nebyl zvyklí mít někoho nebo něco rád. Nick neměl rád lidi. Ale jeho život se začínal pomalu měnit …

Druhý den se Nick, Glorie a Roger setkali zase v kavárně. Glorie přivítala Nicka úsměvem a hned mu nalila horkou čokoládu. Za chvíli přišel Valentine a celý rozzářený si sedl k Nickovi.

„Rogere! Proč toho mladíka nenecháš?!“ Osočila se na něj Glorie než stačil cokoli říct. Úsměv mu ztuhl na tváři a otočil se na Glorii. „Co? Já …,“ „Nevidíš ty tlusťochu že ho něco trápí? Asi se rozešel s dívkou, potřebuje být sám!“ Nick zvedl hlavu od své čokolády. Roger se zatvářil smutně. „To mě nenapadlo.“ Potom se jeho oči setkaly s Nickovýma. „Promiň.“ Zvedl se a zamířil k pultu. Preston se nadechl, protože vlastně nechtěl, aby odcházel. Ale jeho minulost byla stále čerstvá - neměl přátele, neměl nikoho rád. Vrátil se ke sledování své čokolády a zapomněl na dva smějící se lidičky u pultu v kavárně.

Když bylo Nickovi asi dvanáct, setkal se v ulicích s mladičkou dívkou - byla špinavá a měla potrhané šaty. Ale měla jasné, modré oči, jako nebe, myslel si Nick tehdy. A ta holčička k němu přišla a prostě se ho zeptala: „Chceš si se mnou hrát?“ A Nick se tehdy po uši zamiloval. Ještě než přišel jeho bratr a odvedl ho do další ulice, řekl Nick: „Ano.“ Dívenka si sedla k jedné kaluži a pouštěla po ní ořechové skořápky. Nick samotné hře nevěnoval pozornost - díval se na holčičku a chtěl jí udělat radost. Později, když uplynuly tři roky, viděl v jednom baru dívku s koženým obojkem na krku, jak jde k nějakému závěsu. Na chvíli se na něj otočila a usmála se - byly to ty samé modré oči, ty samé vlasy. Nick ji chtěl potom vidět a ptal se barmana na jméno. Navždy si bude pamatovat co ten fousatý, usměvaví pán odpověděl: „Zaplať si padesát babek a ona ti to řekne sama,“ …

„No tak, Nicku - najdeš si jinou!“ Vytáhl Nicka ze stínů opět Rogerův hlas, když uplynuly tři dny a on zase seděl na svém místě v kavárně přes ulici. Ale Preston zůstal ledově chladný a zvedl pohled.

„O tom nepochybuji pane Valentine.“

„Proč jsi pořád tak zaraženej?“

Neodpověděl. Zase mu pomohla Glorie: „Rogere, ty starej mládenče - láska někdy hodně bolí a dlouho, kdybys nedřepěl pořád doma, věděl bys to.“

A tak Roger Valentine zase odešel a sedl si k pultu. Oba měli za to že Nicka něco trápí. A trápilo. Jenomže ho něco trápilo pořád. Něco hluboko v něm. Chtěl zjistit kdy se to stalo - že začal nenávidět celý svět. Ano - proto se hrabal ve své minulosti, vzpomínal a přemýšlel. Věděl že nikoho nemá rád, ale najednou nevěděl proč …

Dva tlumené výstřely. Dvě tváře. Mrtvé, agonické tváře. Táta a máma. Bylo mu sotva pět. Bratr ho odvedl ze starého domova a odjel s ním do Benátek. Řekl mu tehdy že si to rodiče zasloužili a že jsou zrozeni jít životem společně - Bred a jeho bráška Nicky. A že až vyroste, naučí ho jeho velký bratr všechny finty. Naučil ho jak zabíjet. Nick se nikdy nedozvěděl proč Bred zabil jeho rodiče. A nikdy se na to neptal - Bred ho naučil neptat se. Bred ho naučil nenávidět svět … Bred mu zničil život …

Byl to už třetí týden co Nick den co den sedával v kavárně u horké čokolády a Roger, ani Glorie ho nerušili. Když se tehdy večer vrátili grázlové z prvního dne. Než kdokoli stačil cokoli udělat, vtrhli dovnitř, vytáhli bouchačky a mířili na všechny v kavárně. Kromě Nicka, Glorie a pana Valentina byly v kavárně ještě dva mladí muži a starší párek - babička a dědeček, kteří slavili výročí. Byl na ně krásný pohled - tedy kdybyste nebyl Nick, který nenávidí celý svět, musel by jste jim popřát hodně štěstí. Nick se podíval z muže na muže a dobře poznal jejich tváře. Tentokrát přišli připravení. Ostatně po minulé zkušenosti by jinak přijít nemohli. Okamžitě jak zahlédli Nicka, rozesmáli se. Hned bylo jasné že sem nepřišli okrádat lidi. Krevní msta byla nejčastější motivací těhle typů. Určitě byli předtím někde v hospodě, kde si dodávali odvahu a poháněni ethylem v krvi se cítili neporazitelní. Nick se ani nepohl. Věděl že nyní házení stolů nepostačí. Přišli přímo k němu a všichni mířili na něj. Jeden z nich, s velkou jizvou na čele zařval: „Tak co sráči - rozdáme si to ještě jednou?“ Nick dobře znal jejich psychologii. „Ne tentokrát by jste mě pěkně zřídili.“ Odpověděl roztřeseným hlasem, který ovšem jen hrál. Chlápci se rozesmáli a přišli asi na dva metry. Nick pomalu spustil ruce a pevně chytil nohy židle na které seděl. „To bych řek ty hovado, teď tě vodděláme, aby každej věděl jak to tady chodí !“ Nick na sucho polkl. „Já … já se vám omlouvám za minule, ale prosím …,“ vykoktal ze sebe. Jeden z chlápků postoupil ještě víc dopředu. Věděl dobře že to bude ten nalevo, protože jemu ublížil nejvíc - rozbil mu hlavu. „Tak ty se omlouváš bastarde - dívej na moje čelo hajzle!“ A to Prestonovi stačilo. Prudce vykopl a vymrštil tak protější židli do vzduchu. Ve stejnou chvíli vyskočil na nohy a držíce svou židli máchl s ní proti nejbližšímu machrovi. Srazil ho k zemi, ozval se dutý náraz a druhá židle vyrazila pistole zbývajícím dvěma. Nick Preston vyskočil na stůl a bleskově mrštil svou židlí po útočnících. Oba dostali přímí zásah do hrudi a dopadli na záda. Bez váhání seskočil na zem a kolenem přimáčkl prvnímu chlápkovi ohryzek. Ten zachrochtal a vyvalil oči. Všechny tři pistole teď leželi na podlaze. Ti dva co je srazil židlí se po nich začali natahovat. Ale najednou se odkudsi ze strany přiřítil Roger Valentine, jednu pistoli zvedl a druhou odkopl. Zamířil na ležící muže a zařval: „Zkuste se pohnout a rozstřílím vás na cimpr campr!“ Jeho hlas se třásl a přeskakoval z barytonu do tenoru. Ale muži se neodvážili pohnout. Když začal ten co ležel pod Nickem rudnout, udeřil ho Preston hřbetem ruky do spánku. Tím ho zbavil vědomí. Zvedl ze země jeho pistoli a postavil se na nohy. Pak zamířil na zbývající dva, kteří sledovali střídavě jeho a střídavě chvějícího se Rogera. Jeho ruka byla chladná a jistá. Kdyby zmáčkl spoušť, nijak by ho to nerozrušilo. Ale potom udělal možná chybu. Rozhlédl se po tvářích okolo. V očích těch dvou starých viděl hrozný smutek, smutek, který dá lidem zkušenost. V očích mladíků viděl zděšení a v očích Glorie viděl prosbu. Jako jediná asi tušila že by toho byl schopen. A ty oči byly najednou tak mocné.

„Vypadněte!“ Zařval. Oba rváči se zvedli a bez dalšího otálení vyběhli ven. Třetího, jež byl v bezvědomí jako předtím vyhodila Glorie na ulici. Preston naprosto automaticky schoval pistoli za opasek a sedl si ke stolu. Pan Valentine se posadil k němu a položil svou zbraň rozechvělou rukou na stůl.

„To by jeden nevěřil …,“ vydechl. „Že se vrátí …“

„Ano, nepochopili že tady pro ně není místo, ani čas …,“ řekl Nick a sám se divil že se usmívá. Byly to ty pohledy, pohledy plné díků a obdivu, které jej hladily a laskaly. Pohledy lidí, jako byli ti které zabyl, pohledy které nikdy neznal. Byly to právě ony, které v něm cosi změnily. Pak oba mladíci začali tleskat a starý párek se k nim přidal. Vždycky ho obdivovali jen když někoho precizně oddělal. Teď cítil v tom obdivu upřímnost, nyní udělal něco - a teprve teď si to uvědomil - co mělo skutečně nějaký smysl …

Toho večera někdo zazvonil na pana Valentina. Ten v županu opustil svůj gauč a s mumláním se dovalil ke dveřím. Podíval se kukátkem a zatajil dech. Stál tam Nick Preston osobně se sklopeným zrakem, na sobě měl čistou košili a hnědé, kožené kalhoty. Roger rychle otevřel.

„Nicku … ?“

„Neruším pane Valentine?“

„Ale vůbec né - stalo se něco.“

„Možná - máte chvilku?“

„Já …,“ Valentine zaváhal.

„Aha, já nechtěl otravovat, promiňte.“ Nick už se otočil k odchodu.

„Počkej Nicku - mám čas, samozřejmě - jsem tady sám, tolik sám …“

A tak se z nich stali přátelé. Nick nikdy neměl přátele a pan Valentine už dlouho kromě Glorie s nikým v kontaktu nebyl. Jeho žena zemřela při autonehodě a od té doby se stranil lidí. Byli si vlastně víc podobní než Nick dokázal připustit. Uvědomil si to při jednom rozhovoru, když seděli u šachů, pili víno a povídali si.

„Nicku, o tvé minulosti nepotřebuju nic slyšet, jenom by mě zajímalo - je ti pětadvacet, jsi pohlednej, silnej a inteligentní chlap a sedíš v tý díře co jsem ti pronajal a nevycházíš ven - jen do tý zatracený kavárny. V čem to vězí?“

„Mat - kdybys tolik nemluvil …,“ Nick se usmál. „Víš Rogere - nemám přátele, nemám rodinu a … neláká mě nic tam venku.“

„Ksakru!“ Valentine udělal s králem rošádu a přišel tak o věž. „Ale na světě je tolik krásných věcí - žiješ v Benátkách, městě umělců.“

„Když tě netěší tvůj vnitřní svět, netěší tě ani nic okolo.“

„Co se stalo Nicku - řekni.“

„Až teď jsem zjistil koho skutečně nenávidím, celý svůj život jsem žil ve stínu, v bludu a nenáviděl jsem úplně všechno. Teď vím proč a jsem ještě víc na dně.“

„Když se Molly zabila, obrátil jsem svůj hněv na sebe. Pořád a pořád dokola jsem se vinil za to že jsem tam nebyl, že jsem jí neřekl aby tehdy večer nejezdila.“

Valentine si povzdechl.

„Ale ty jsi za to přece nemohl.“ Povzbuzoval Nick.

„A ty jsi nemohl za to, že tě naučili nenávidět svět …,“

Nick věděl že má pravdu. Bred ho vychoval k nenávisti, Bred byl jeho učitelem a jeho stínem minulosti. Kdyby se tehdy stalo cokoli jiného a Bred nezabil jejich rodiče ze strachu z prozrazení svých nezákonných machinací - Nick by nikdy nebyl tím, čím se stal.

„Ale už je pozdě Rogere - udělal jsem věci, které nesmažu.“

„Jedině to co je teď má smysl Nicku - nezajímá mě jaký jsi byl, zajímá mě jaký jsi teď. Když jsi tehdy zachránil kavárnu před těma grázlama, nezajímalo mě co jsi dělal dřív, ale to co jsi udělal v té jediné, prchavé chvíli. Přestaň se trápit stínem minulosti. Ať jsi udělal cokoli strašného, nikdy není pozdě začít žít jinak.“

Preston se zadíval do Rogerových očí.

„I kdybych … řekněme, někoho zabil?“ Vína už bylo hodně a Nick začal mluvit. Mluvit o věcech, které nikdy nikomu neřekl, které držel v sobě a měl z nich noční můry.

„Jistěže jsi zabil Nicku, jinak by jsi se tak strašně netrápil - myslíš že jsem uplnej idiot? Víš bude to teď možná znít směšně, ale když jsem byl malej, zabil jsem křečka. Patřil mé sestře a ta hrozně brečela. Já jen zkoušel co to s ním udělá když vypije trochu jaru - chápeš. A já jsem toho hrozně dlouho litoval, s nikým jsem o tom nemluvil, až jsem o tom o deset let později řekl sestře. Objala mě a řekla: ´Rogi, to už je pryč, za tu dobu jsi dal mnoha jiným lidem život - a Molly, dal jsi jí její osud - dal jsi jí sebe. Na tom co se stalo už nezáleží.´“ Valentine se usmál a dolil víno.

„Ale něco ti řeknu Nicku - trápím se tím křečkem dodnes.“ Oba se najednou rozesmáli. Byl to zvláštní okamžik, jakoby se z Nicka cosi uvolnilo. Jakoby to, že se svěřil mělo velký význam a jakoby najednou věděl že v tom není sám. Stíny minulosti ho už nikdy nechají klidně spát, ale najednou věděl že má přítele … a to bylo moc důležité.

„Promiňte - máte tady volno?“ Nick seděl v kavárně a pil čokoládu. Čekal na Rogera a nevšímal si svého okolí. Najednou ho ze zamyšlení vytrhl hedvábný hlas. Zvedl pohled a díval se do modrých, velkých očí - jako nebe, tak byly modré …

„Ano,“ řekl chladně. Blondýna, asi dvacetiletá s tváří anděla a postavou pornoherečky přisedla k němu. To přirovnání nemyslím hanlivě - byla prostě krásná a velmi svůdná. Na sobě měla modré tričko s nápisem „Modré nebe“, upnuté k tělu. Proto ta svůdnost. Nick byl ale ledově chladný. Kdokoli ho oslovil, kromě Rogera a Glorie, se setkal pouze s mlčením nebo strohou odpovědí. Když si slečna přisedla, věnoval se dál své čokoládě. Po chvilce mlčení, když si objednala také horkou čokoláda znovu promluvila:

„Je ta čokoláda dobrá? Víte mám zkušenost že musí být pěkně tmavá, aby chutnala skutečně a opravdově.“ Nick zase zvedl oči.

„Je dobrá - ale já ještě nepil čokoládu nikde jinde.“

„Aha - ale když vám chutná, tak určitě dobrá bude.“ usmála se. Nick se tentokrát nevrátil k šálku teplé tekutiny, zůstal se dívat na její tvář. Vlastně nevypadala jako modelka - uvědomil si. Měla několik pih a obrovité oči. Ale byla krásná.

„Teď jsem se přistěhovala a dostala jsem velkou chuť na …,“

„Horkou čokoládu …,“ Dokončil Nick.

„Ano …,“ rozesmála se. „Pálí vám to.“

Nick na to nijak nereagoval a sklopil zrak. Chvilku bylo ticho, než slečna dostala svou čokoládu. Napila se a prohlásila: „Je dobrá.“ Pak bylo zase ticho. Najednou přišel Roger. „Nazdar Nicku!“ Zahlaholil už ve dveřích, jakoby v místnosti nebyl nikdo jiný. Oba se naučili hosty ignorovat, kavárna se stala součástí jejich života.

„Ahoj Rogere, Dáma na E-3!“ Rozesmál se.

„Na to nezapomenu …,“ Tlouštík se přišoural až ke stolu a bez otázek se posadil. Modrooká dívka ho s podivem sledovala. Pak si jí Roger teprve všiml. Podíval se na ní a na Nicka, na ní a zase na Nicka. Pak začali mluvit oba za ráz - oba se omlouvali a chtěli odejít, aby nerušili toho druhého. Než přes sebe přestali mluvit, dopil Nick čokoládu. Pak si odkašlal. Oba se zarazili a podívali se na něj. „Jak říkáte - je dobrá a já vás oba zvu na další.“ Promluvil Nick a sám sobě se divil. Dívka se rozesmála. Roger se začal pochechtávat a přidal se. Nick se jen usmíval.

K úžasu všech se Amanda (jak se dívka jmenovala) nastěhovala hned do sousedního domu, kde bydlel Nick a Roger. Rozhodli se že to musí oslavit. A tak si objednali víno, smáli se a povídali si jako staří přátelé. Roger Nicka nepoznával - byl najednou plný života a optimismu. Víno kolovalo krví a tělo bylo příjemně teplé. Hodiny rychle ubíhaly a kavárna se prázdnila. Pak najednou Amanda, mírně podroušeným hlasem prohlásila směrem k Nickovi: „Líbíš se mi, ale určitě máš ženu a fůůůru dětí … co.“ Zase se všichni rozesmáli. Ale Nick se z ničeho nic zarazil. „Ne, nemám … ale,“ Amanda na něj pohlédla. „Co?“ Zeptala se. A v Rogerově očích se zaleskla otázka a vybídka. Pak Glorie přinesla další sklenku vína. Nick ji rychle vypil na ex a usmál se. Ani si neuvědomil, že další neobjednával. „Tohle bylo na toho pána co sedí tam u toho stolu.“ Řekla najednou Glorie. „Že ti mám popřát hodně zdraví.“ Nick jakoby vystřízlivěl. Vínový opar byl najednou pryč. Pohlédl na muže, jediného dalšího hosta kavárny. A tělem mu projel mráz …

Byl to krysa Trevis a zamával na Prestona. Potom se rychle zvedl a odešel…

Zbytek večera byl Nick zamlklí. Všechny vzpomínky, myšlenky a strachy se najednou vrátily. Věděl že ho najde, ale po nějakém čase si přestal připouštět že ten den přijde. Trevis nezapomínal, Trevis nikdy nezapomínal …

Amanda i Roger se snažili zjistit co se děje, ale Nick jen vrtěl hlavou a smutně se usmíval. Najednou tady byla půlnoc a venku zuřila bouřka. Byl zase podzim a Nick si uvědomil že už je to rok, co opustil svůj starý život. Najednou měl tu bouřku hrozně rád, měl rád podzim, měl rád lidi a … a Amandu. Když si Roger odskočil, najednou se Amanda k Nickovi naklonila a zašeptala: „Jsem sice trochu opilá, ale vážně se mi líbíš …“ Pak se zase narovnala a usmála se. Nick zavrtěl hlavou a potichu řekl: „Promiň.“ Přikývla, ale oči se jí zaleskly. Nick nebyl připravený. Dokonce ve svém životě ještě nebyl s ženou ani po té fyzické stránce. Měl strach a ještě se nezbavil minulosti. Naopak, minulost si ho sama našla …

Uběhlo několik dní a Amanda se ještě několikrát vyjádřila, ale zůstali přáteli. Jednoho večera to přišlo - Nicka začal hrozně bolet žaludek, na čelo mu vyskočil pot a začal se třást zimnicí. Když to nepřestávalo, doplazil se k Valentino a zazvonil. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec se Roger probudil. Otevřel dveře a rozespale zamžoural na Prestona. „Nicku co se …,“ Ale Nick se na něj svalil, držel se za břicho a v tváři byl bledý. „Zavolej doktora …,“ zasípal …

Radioaktivní izotop - neexistuje antitoxin. Byl to jed. Jed který mu podal „někdo“ před nedávnou dobou v „nějakém“ pití. Nickovi Prestonovi zbývalo několik dní života. Krysa Trevis ho našel. Loutkař konečně vyhodil svou poslední, nepotřebnou loutku …

A bylo to zrovna v čas, kdy loutka začala konečně žít. Bylo to v čas, kdy Nick začal milovat, kdy našel přátelství a směr své cesty. Život je někdy tolik krutý. Nick to věděl a proto neplakal. Křeče druhý den ustali a on se probudil ve Valentinově posteli. Ten seděl nad ním na židli a držel ho za ruku. Nick se posadil a usmál se.

„Ty - je ti dobře?“ Zasípal Roger.

„Je mi výborně,“ řekl Nick po pravdě. „Doktor říkal že máš odpočívat,“

„Ne Rogere - nebudu odpočívat, brzo už budu odpočívat na věky. Je na čase abych ti vyprávěl jeden příběh a ty poslouchej pozorně.“ Roger se potichu rozplakal. Ale Nick začal vyprávět. Mluvil o tom jak jeho rodiče zemřeli, když je zastřelil jeho bratr. Mluvil o tom jak žil v ulicích, v podzemí a opuštěných domech. Mluvil o tom jak si uvědomil co Bred udělal a jak poprvé tiskl kohoutek pistole. Mluvil o tom jak zabíjel lidi a nenáviděl svět. Jak se čas slíval do jednoho proudu deště - od úsvitu do úsvitu se schovával, bezestrachu, bez slitování. Byl jedním z nejlepších, až jednou - bylo to myslím před rokem, udělal hloupost. Nedokázal zabít malou holčičku, která viděla Trevisovy muže při činu. Zaváhal a jeho a jeho skupinu napadl cizí gang. Mučili je a dostali z nich tajné informace. Několika z nich se podařilo uniknout. A jejich šéf na jednoho zapomněl - nebo spíš, někde ho ztratil. A teď ho našel…

„Rogere, pojď - půjdeme na horkou čokoládu.“ Řekl Nick, když skončil. Roger měl tvář v dlaních, ale už neplakal. Najednou byli víc než přátelé. Věděli úplně všechno - Nick byl najednou hrozně lehký a poprvé v životě skutečně šťastný. Vyslovil všechen svůj smutek, všechnu svou bolest …

„Ano.“ Řekl Roger, najednou smířený se vším co se dělo kolem něho. „V životě jsem ztratil tři nejdůležitější bytosti Nicku, chci abys to věděl. Ztratil jsem Molly, svou ženu - křečka Artura a teď ztrácím svého …,“ zalkl se … „… svého jediného přítele …,“ Nick ho obejmul. Nikdy v životě nikoho neobejmul. Snad kdysi mámu a tátu. Dnes poprvé za ta léta, měl skutečně někoho rád. Tak rád, že se mu v očích objevily slzy …

Byl večer a hvězdy svítily na benátské ulice, odrážely se v širokých kanálech a v divadlech hrály pár dalších premiér. Jedna loutka kráčela tím večerem, paži přes rameno věrného přítele a dívala se na ty hvězdy. Dnes byl Nicholas celý - každá jeho část dokonale zapadala, celý jeho život najednou získal smysl.

Sedli si ke svému stolu - dnes tak vyjmečnému už rok u něho pili horkou čokoládu a teprve tento večer si Nick Preston všimnul že na jeho spodní straně je něco vyryté klíčem, nebo nožem. Přečetl to - bylo to jediné slůvko - „žiji,“ Přišlo mu to velmi symbolické. Roger na druhou stranu cítil že se rozpadá - právě teď měl Nick, jeho jediný přítel, zemřít? Neexistoval způsob, látka byla již v krevním oběhu - za pár dní, možná hodin, všechno skončí …

A potom přišla Amanda. Usmála se na ně a zamávala na pozdrav. „Ahoj kluci.“ Řekla a svalila se ke stolu. „Dneska byl v práci pořádnej fofr, lidi já …,“ pak se zarazila. Dívala se na Nicka - usmíval se - a na Rogera - ten zase plakal. „Co …,“ „Amando.“ Přerušil ji Nick. Podívala se mu do očí. A on se díval do těch jejích. „Miluju tě.“ Řekl najednou, bez váhání. Ta věta prořízla vzduch jako blesk. Roger se začal najednou smát a plácal ho po ramenou. Z očí mu ale stále tekly slzy. Amanda na něj hleděla a po dlouhé době řekla:

„Opakuj to.“

„Miluju tě - miluju tě Amando, od první chvíle …,“

Potom Nicholase Prestona obejmula. Vrhla se mu do náruče a líbala ho, prudce a vášnivě a přitom tak něžně. Z těch velkých, modrých očí jí tekly slzy. A od té chvíle začal Preston milovat benátský déšť …

Zemřel o tři dny později. Pochovali jsme ho na hřbitově - já a Amanda jsme se složili na velký pohřeb. Ten den k nebi vzlétlo dvacet holubic a hrála velká kapela. Rakev jsme vezli skrz celé město - vždyť Nicholas Preston ho nestihl ani celé poznat. Amanda pořád ještě pláče, ale to přejde. I mě to přešlo - nikdy nezapomenu na Nicholase Prestona, mého jediného přítele …

Jak jsem říkal v těchto šedých, benátských domech se odehrávají různé příběhy. Toto byl jeden z nich. A já - Roger Valentine, chodím po Benátkách a sbírám další. Je tu ještě jedna věc, kterou vám musím říct - velmi zvláštní a přece prostinká věc. Nicholas něco vyškrabal na spodní stranu našeho stolu v kavárně, kterou Glorie o dva měsíce později musela zavřít. Ten stůl teď stojí v nějakém skladu a zavál ho prach. Ale význam toho co tam tehdy Preston vyškrábal, je nesmrtelný. Připsal tam jediné slovo a jediný znak…

 

miluji = žiji …

Konec

---