Malá reakce na mé vlastní okouzlení Ho Šim

Vždy mě zajímalo vše co zavánělo východem. Co jiného taky malého českého človíčka v jeho malém domě s malou zahrádkou může uchvátit více než-li zdánlivě obrovské duchovni bohatství Východu. Šroubovaný odpor k materialismu, zvláště tomu americkému ,byl takřka povinný. Každý mladý člověk chtě nechtě vedl debaty nad americkým živlem, ať už imperiálním či kapitalistickém. Snad jen ta chtivost se s postupem doby mírně transformovala do podoby urputnosti, která tomu za totality přirozeně chyběla. Dá se tedy říct, že přežívá stále stejné klišé, jen se prohodili majorita s minoritou. Kteréžto hlásají možná to samé, ovšem v časovém paradoxu. Vyrovnání se s tímto problémem pak nutně zavede k orientaci někam mimo ideologie (které se ostatně staly naším životním stylem, tady vlastně náboženstvím materiálu). Východní duchovní bohatství působí na přejezeného středoevropana jistě opulentně. Lépe se o tom mluví než ví. Je to módní, vyznávat východ. Je to blyštivý poetický obal na naše zcela prozaické problémy. A navíc se doma nezjistí zda člověk medituje či jenom chrápe.

V úvahách Ho Šiho jsou podobné jízlivosti jako v mém úvodu, přesto zcela jiné. Nejsou samoúčelné. Nesnaží se napadat problém pro jeden cíl, který je možná chvályhodný, nicméně není úplně objektivní. Někdy až nepravdivý, manipulativní a zlý. Ho Ši je spíše posmutnělý, neboť si uvědomuje kdy může mít skutečné duchovno navrch. Když nestrádá tělo, které sice svádí k mnohým kratochvílím čistého konzumu, nicméně je-li plný žaludek, mozek pracuje a občas ve spolupráci srdce. Zdá se to zvláštní, ze zkušenosti známe spíše opak. Taková čínská mnohočlenná rodina se nejspíš svým duchovním bohatstvím nezačne zaobírat dříve než-li se nasytí. Což je pro ně v zásadě stejně vzdálený pocit, jako je pro nás duchovní plnost. Tedy tam kde se válí bohové podél cest, se stává zenitem plný žaludek. Tam, kde cesty nejsou a nirvánou je hlad se formuje dokonalý duchovní produkt pro západní, hloubky chtivou klientelu. Samozřejmě hned vedle plastikových hraček a mikrovlnek.

Jakmile jsem autorovy úvahy přečetl, chtělo se mi nesouhlasit. Ovšem ten důvod byl jasný, cítil jsem se být kritizován za něco, za co bych měl být chválen. Nebo chtěl být chválen? Je hezké dívat se z okna na levicově zaměřené děti ve značkovém oblečení, stejně jako je hezké obdivovat bohatství východního lidu. Ještě hezčí je o tom vědět víc, než je uvedeno v deníčku prohlédnuvší celebrity. Jenže svět není zase tak hezký. A pokud je Ho ši nadmíru pragmatický, asi to nebude ze škodolibosti. Emoce jdou ruku v ruce s blbostí. V tom je jejich výhoda i nevýhoda. Je jen otázkou kdo si může dovolit marnit čas a kdo si může dovolit umřít hlady. Ho ši to „své“ vidí jasně. Já to své, díky němu, už tak jasně nevidím.