Ona

Tvůj úsměv je tak sladký, že se bojím říci, že mě nemáš ráda.

Venku je tak krásně, že se nemáš čeho bát.

Že i sníh Ti steče a roztaje se na dlaních Tvých.

Tenkrát jsi mi šeptala jak moc mě máš ráda, ,,nechci být nikdy sama."

Já chodím sem a tam a je mi vážně špatně, co víc mám říct.

Chci Tě tady zpátky, ale co dělat mám.

Slzy jsou jak kapky hrachu.

Má milá proč jsi v prachu?

Proč jsem Tě jen nechal jet?

A pak Tě našel na zemi, tak bledou ale všude krev.

Otevřelas ústa a zašeptala: ,,miluji Tě."

A já už věděl, že je to naposled.

Tak tady máš ode mne jednu malou kytičku pomněnek.

Vždy jsi říkala, že jsou jak Tvé oči, co nikdy neztratí svůj lesk.

Ale spletla jsi se.

Už uhasly na věky a já tu bloudím sám.