O čem by měl psát člověk...

O čem by měl psát člověk, který cítí takové prázdno, takovou samotu a smutek uvnitř, kde by mělo rozhodně být něco víc. Alespoň troška krásy a štěstí. Poslední dva roky mám pocit, že někdo z velkých mi odpírá i ten maličký kousek štěstí, který by se kde pro mě našel. Poslední dva roky se můj život změnil jenom na nesouvislou změť symbolů, odporu, smutku a hodně negativních věcí. Negativní tady vyzní jako vědecká nebo normativní kategorie, ale je to mnohem víc. Je to černé a smutné, je to nejhorší období v mém krátkém životě. I když, kdo určí, co je to krátký život. Třeba bychom neměli poměřovat délku života na roky a dny, které prožil, ale na zkušenosti a zážitky, které se v něm udály. Nechci tu teď lkát nad tím, co všechno jsme prožil a jak vlastně podlé mého měřítka je můj život dlouhý, předlouhý, delší než životy všech ostatních. Chci říct, že jsem toho zažil hodně. Hodně, co mě změnilo, co ve mně zanechalo hluboké stopy. A nepředstavujte si ty stopy jako dinosauří šlápoty, které jsou exaktně velké a hluboké. Ty stopy jsou v celé krajině, kterou by se dinosaurus procházel. Změnila se barva listů, chuť větru, jeho směr a síla, mraky se posunuly kamsi, aniž bych věděl zda níž nebo výš. Změnila se celá krajina, ale jestli k lepšímu nebo horšímu, to nechtějte po mě soudit. Na to jsou jiní a mnohem povolanější. I když asi vlastně nejsou. Kdo jiný než já bych měl posuzovat změny? Kdo jiný do mě vidí lépe než já sám. Chci říct, za co mi stojí slova „je mi to líto“, která mi řekne poměrně blízký člověk, když mi umře někdo další blízký nebo se mi stane něco mrzutého? Výklad dané věci nesu jenom já sám v sobě a těžko ho někdo pochopí. A pokud ho někdo přece pochopí, aniž na té události byl zainteresován, pak jste našli lásku. Tu opravdovou, co se pokoušel popsat Shakespeare v Romeovi a Julii a mnozí další ve svých denících, útržcích myšlenek na papíru a všem na co se dá psát. Láska je totiž strašně divná bytost, která nemá jasné obrysy. A ten kdo by se je pokoušel narýsovat nebo spatřit, toho spálí její záře. Je to žena. Je to éterická bytost bílého světla oblečená v jakémsi hábitu, který ji povlává v mírném vánku, který vidíte ale necítíte. Natahuje k vám ruce, snaží se cosi říct a vy jen stěží zachycujete alespoň slova, útržky toho, co říká. Je to smutné. Strašně vás to irituje. Natahujete uši a posloucháte. Snažíte se v hlavě odfiltrovat šum a hluk okolního světa, ale jediné co slyšíte jsou útržky. To jak natahujete uši vás ničí. Milovat není jednoduché. Je to vlastně tak strašně složité, že stěží i ti nejšťastnější z nás pochopí, jak to všechno funguje. Je to něco mezi absolutním se odevzdáním, pokorou a sebedůvěrou. A vlastně to bude spousta věcí, ne exaktně tyhle tři. Je to jak babiččin tajný recept. Ale problém je, že babička zemřela a recept si vzala s sebou do hrobu. Otázka je zda-li na to měla právo? Přece ten, kdo je šťastný musel někdy být nešťastný, aby mohl srovnávat a říct, že tohle je štěstí. A ten kdo byl nešťastný, přece nenechá ostatní nešťastné v jejich smutku? Nebo ano? Pak je ale docela krutý, ne? Asi ne, možná ano? Tady máme každý svoji volbu. Rozhodněme se po svém, jestli byla babička kruťas, hrubý šprýmař, který se nám směje z hrobu nebo jestli je vlastně milosrdná? Ušetřila nás něčeho nebo nám něco upřela? Celý náš život je o volbě. Akusticky to nejlépe vystihuj anglické slovo „choice“. Přesně zní, tak jak se cítíte, když ji děláte. Tak jak vás to povznáší, když víte, že ji máte. Choice je naprosto geniální slovo. Ale není to jenom slovo nebo pojem. Je to systém, princip. Milosrdná hra některého z velkých. Je to odstranění slepého poslouchání příkazů. Musí být zábava pozorovat staletí a tisíciletí lidi ve svém vlastním krutém experimentu. I když, je krutý? Já jsem rád, že mám choice. Mám možnost. A jenom síla ve mně ji potom určuje. Poslouchat pouze instinkt, geny, chemii a reflexy jsem zvíře. Neříkám, že lidé nejsou ovlivňováni tím, čím zvířata, ale tou tajnou špetkou v receptu je vždy troška volby.

Není jednouché psát. Je to strašně vyčerpávající. Jsem unavený a nemám sílu na spoustu věcí, které musím nebo spíš bych měl zvládnout. Už jenom věřit ve spoustu věcí, mi ubírá tolik sil. I když jsem reflexi přisuzoval zvířatům, díky velkým za ně. Protože vědomě se starat o fyzické potřeby jako dýchání, nevím jestli bych to zvládl. Únava se vine posledními roky mého života jako nějaký had. Vždycky, když se snažím přijít na to, v čem je chyba, tak dojdu tak nějak k únavě. Jsem opravdu unavený. A chce se mi plakat. Ale prostě už ani to nepomáhá. Jsem strašně unavený. A nevím, kde bych si odpočinul. Načerpal nové síly. Strašně je potřebuji. Bojím se, že už ani nemám sílu na odpočinek. A s únavou přišel i strach. Je toho spousta a mě je fakt smutno. Jsem smutný a unavený muž. Nemám síly na mnoho věcí. Ale to už se opakuji. Aby jste pochopili, jak moc špatně na tom jsem. Mám pocit, že můj duševní benzín dochází a to malý světýlko na palubní desce už hodnou dobu svítí. Strašně si přeji být fyzicky unaven, abych zapomněl na únavu psychickou. Být unaven totiž s sebou přináší strašnou spoustu lákadel, zkratek, zjednodušení a hodně špatných cest. A únava vám bere sílu na to, aby jste je rozpoznaly. Jak říkám, spočítejte si kolikrát se na téhle stránce nachází slovo únava. Vine se jím jak ten had. Jak v nějaké podsvětní říši velký pán. A vlastně ano. V Egyptě prochází v noci bůh slunce temnou říši, kde na něj čeká had, vládce této říše, se kterým se slunce každou noc utká, aby mohlo zase vyjít. Jenom nevím, jestli nad tím hadem vyhraji. Asi ano. Doufám tedy. Když se člověk cítí vyčerpaný prý má ještě 80 až 70 procent energie. Snad to tak je, protože pokud ano, tak si ten had už může objednat náhrobní kámen a rakev.

Ale není to jenom o volbě a únavě a bolesti. Je to taky o spoustě další faktorů, které neurčujete. Strašná spousta náhod je náhodnějších, než by se na náhody slušelo. I takové štěstí je vlastně podkategorií náhody. Spousta fyzického konání všech ostatních lidí ovlivňuje mně. V nějaké matematické teorii je řečeno, že pohyb motýlích křídel způsobí déšť, kdesi jinde ve světě. A je to v té teorii dokonce vědecky dokázáno! Jsem součást sytému. Ale i vněm mám pořád možnost volby. To je moje vítězství. Tedy nejen já, ale všichni ostatní mají možnost volby. A naše volby se proplétají. Z výšky to musí být strašně nádherný propletenec. Krásný barevný koberec. Nit vedle nitě. Nesrozumitelný a nespočitatelný vzor. Mnohočetnost barev. Jejich kouzlo. Vím, že na tohle přišli mnozí jiní přede mnou a publikovali lepší díla, než které teď píšu já. Ale chtěl jsem to napsat. A vlastně jsem volil. Použil svoji možnost volby v systému. Jsem unavený a viditelných sil mi už opravdu nezbývá.