OPĚT NETYPICKY NA HORÁCH-3

I když jsem se neviděl v zrcadle, tak se mne zmocnil pocit, že vypadám jako opravdový lyžař. Mé pozornosti však za okamžik neunikla ta skutečnost, že lyžaři mají na očích nasazené brýle. Měl jsem takové tušení, že mám v autě také nějaké brýle. A to tušení se potvrdilo.

  Po nasazení brýlí na oči jsem měl pocit, že nějak špatně vidím. Ale já se přesto směle odpíchl hůlkami. Vzápětí následoval náraz do kmenu stromu. Když se mi po čase vše srovnalo v hlavě, tak jsem si uvědomil, že svářecké brýle, se na lyžování nehodí. K mému štěstí se v autě nacházely ještě i jiné brýle, přes které bylo normálně vidět, i když se jednalo o brýle potápěčské, které mi daroval soused pan Potápník.

  Zanedlouho jsem vyrazil po zasněžené pláni vstříc lyžařským zážitkům. První zážitek nebyl zrovna moc povedený, protože se přede mnou objevil potok, který se mi nepodařilo přeskočit. Mně to však nikterak neodradilo a po vylezení z něho jsem si opět nazul na boty lyže. Zanedlouho jsem objevil lyžařskou stopu. Jelo se mi v ní dobře a kromě mnoha vyjetí ze stopy, které doprovázely pády, se mi vcelku nic nestalo. Avšak po jednom vyjetí a následném návratu do stopy mi neuniklo, že jsem čím si obtěžkán. To něco připomínalo menší krmelec. Bylo mi trapně kvůli zvířátkům a tak bylo mou snahou vrátit krmelec tam, kam patřil. To se mi podařilo, i když jsem přitom vrazil do postavy připomínající Krakonoše.

„Ech. Zdravím. Co vy tady? Já myslel, že jste pohádková bytost. Snad jste sem nezabloudil z pohádky?“ zeptal jsem se.

„Máš štěstí, že jsi ten krmelec vrátil! Jinak bych tě musel potrestat!“ sdělil mi Krakonoš výhružným hlasem a rozplynul se.

„Hm. Dobrý trik. Copak to bylo asi za vtipálka?“ řekl jsem si a v tu chvíli se zvedl vítr, ve kterém se ozval hromový hlas: „Já nejsem žádný vtipálek!“

Bylo mi jasné, že to opravdu byl Krakonoš a já jsem se rychle rozjel lyžařskou stopou za sněhové vánice, která zničehonic zanedlouho ustala.

  Po několika minutách jízdy se stopa začala svažovat ze svahu. V podřepu, jaký jsem viděl u lyžařů v televizi bylo mou snahou svah sjet. To se celkem dařilo. Přitom mému zraku neunikl nějaký lyžař, který ve stopě směřoval opačným směrem než já. Otázku jestli se vyhne nebo ne, zodpovědělo bělmo jeho vyděšených očí, které jsem při nárazu stačil zahlédnout.

„Dobrý den. Já si myslel, že se mi vyhnete,“ řekl jsem mu.

„Jste normální!?“ rozkřikl se.

„Občas o tom pochybuji,“

„Tak to pochybujete dobře!“

Ještě mi chvíli nadával a pak vztekle rychle zmizel v dálce. Já se zase rozjel a kupodivu po několik minut jsem ani moc nevybočil ze stopy. Pak se však stopa náhle stáčela do strany a mně to došlo o chvíli později, když jsem jí náhle nikde neviděl. Strmý kopec byl svědkem mého sjíždění. Vzápětí se přede mnou objevila chatka a vedle ní záchodová budka. Těsně před nárazem do ní jsem zahlédl pootevřené dveře a sedícího muže. O chvíli později byla kadibudka v pohybu. Její majitel seděl užasle na stráni a křičel, ať mu jí vrátím. Já měl v tu chvíli jiné starosti. Mé objevení se s kadibudkou na sjezdovce vyvolalo velký rozruch. Ještě vetší pozdvižení nastalo po mém vjetí do hotelu, kde už mě znali. Za dost velkého křiku jsem vyběhl z hotelu ven, pronásledován větším počtem naštvaných lidí. Ještě někteří jiní se přidali a já byl nucen nastartovat své auto. V dešti sněhových koulí a nadávek jsem ujížděl pryč, přičemž mi bylo jasné, že hned tak na hory zase nepřijedu.

                                                  KONEC