Hořký proud upřímnosti

Hořký proud upřímnosti

Hořký sic je proud, jenž se valí,

však staví město, město štěstí ,

leč slabý lhář bortí stěny

a nenechá Tě najít klid.

Snaha zničit prohnaného lháře,

jenž se skrývá v nemohoucnosti

a utíká před soubojem,

je vyčerpávající.

Sám nikdy toho lháře neporazím,

nemám dost sil a žádné zbraně.

to oni, ti okolo mne, je mají

a znají lháře lépe.

Oni by ho lehce porazili,

ale to já ho musím zabít.

Stačilo by vzít si jejich sílu a zbraně,

museli by však do mého domu.

Ano, pár jich přišlo,

ale nezdrželi se dlouho

a jejich síla byla slabá.

Jsou však lidé v mém domě,

kteří mají ohromnou sílu,

ale nemohou mi ji dát.

Proto se ptám Proč mi ji nemohou dát?

To já si ji jen neumím vzít.

Beru si jí málo, ale dost na to,

abych pronásledoval lháře.

Potkal jsem jednu osobu,

s níž by lhář padl hned,

bohužel nepustil jsem ji

do svého domu.

I ona potřebovala sílu,

kterou sem jí mohl dát,

vzájemně si pomoci

a nechat město vzkvétat.

To lhář sprostě zamčel dveře

a vyhnal ji ven z mého domu.

Teď se bojím, že nebude chtít zpátky

a já lháře nezabiju.

Oni neví, že potřebuji jejich sílu,

protože lhář mi nasadil masku,

masku smíchu, masku štěstí,

jež nejde sundat.

Bojím se, že kdybych ji sundal,

viděli by můj dům

strach z nepochopení krásy mého domu

drží masku na obličeji.

Je pravda, že v mém domě

je smutek, špína a nepořádek,

ale někdo ho musí vyčistit

a já sám to nedokáži.

Zvenčí dům zdá se jak pevnost,

co na hoře stojí

nedobytná, krásná, třpytící se

s radostí, že nic ji neohrozí.

Opět maska, maska lháře

starý dům, co nic nedokáže.

Sotva stojí, střechu nemá,

mě však dřží a ven nepustí.

A když vyjdu ven v plášti ze zlata,

oni říkají jen nic mu nevadí.

Zdá se, že maska mě činí pro ně Bohem,

ale právě to si nemyslí.

Nedovolí mi překonat hráz,

kterou maska postavila

a tak všichni lezou výše

jen já trčím v téhle díře.

Plášť mám sice zlatý,

ale jim se nelíbí,

taková je maska lháře,

co mě ničí před všemi.

Osamělost na mne sedá,

ze strachu už chápu lháře

utéct pryč, kde mi nikdo nic nedokáže.

Jenže tam je tma

a oni ji nemají rádi,

dívají se na mě ve tmě

a to mě vadí.

Když těď vylezu,

ukážu jim slabá místa,

oni by mne vzali k sobě,

leč lhář mě rychle do tmy schová.

Říkají pak, že jsem hrubý, drzý,

milý, pěkný, optimista, pesimista

hajzl, kámoš …

Mají mě rádi s maskou v ksichtu,

to nejsem já, to je zloděj

mistr převleků, co se bojí upřímnosti.

Jsou však chvíle, kdy maska zmizí,

proč jsou tak krátké

a proč je u toho jen pár lidí.

Dokáží pomoci i s maskou

ne vždy je maska špatná,

proto mohu vyjít ven,

leč chraň Bůh mou touhu

odhodit masku jen.

A tak žiji život herce,

co střídá roli od role,

těším se, až zničím lháře

a mé město rozkvete.