Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vstal od kruhu, kde právě dokončil svůj dnes už desátý džbánek a pořádně se protáhl. Seděl tu už od rána a tak nebylo divu, že ho bolely záda a za krkem. Poodešel k malému oknu, které mu do jeho dílničky propouštělo trochu světla, otevřel ho a zhluboka vdechl těžkou vůni ohlašujícího se jara. „Letos přichází jaro nějak brzy“, pomyslel si, „vždyť teprve minulý týden byla žena v kostele posvětit hromničky, ale jaro se už jasně ve vzduchu ohlašuje“. Při té tiché samomluvě si uvědomil, že se venku sešeřilo a tak si zapálil louči, aby viděl na práci, kterou musí ještě udělat. Znovu zasedl ke kruhu a bral postupně do rukou jeden džbánek za druhým a na dno každého z nich vyryl svou značku. Hodmě lidí se ho už ptalo, co ta jeho značka má znamenat. Podobala se trochu velkému písmenu H, ale písmeno to nebylo. Sám nevěděl úplně přesně co to znamená, ale používal to už jeho otec a před ním zase děd a .... . Kolikátý byl vlastně v řadě? Neví. Ví jen jedno, bude poslední. Nebylo jim požehnáno a tak nemá dědice, který by po něm převzal jeho živnost. Dcery jsou sice na vdávání, ale ani jeden nápadník neprojevil touhu zasednout za kruh a pokračovat v rodinné tradici hrnčířské. Právě držel v ruce poslední džbánek a chystal se na něj vyrýt svou značku, když v tom louče zaprskala a v chomáči jisker pohasla. Ještě se mu z toho dělaly jiskřičky před očima a nebyl chvíli schopen nic udělat. Najednou se mu však jiskřičky ztratily a on uviděl nějaký zvláštní obraz. Bylo to, jako by se díval sám na sebe, ale co to měl na sobě za divný šat, jaký podivný účes a ještě podivnější věci kolem sebe? Byl to on,ale zároveň nebyl. Jasně teď před sebou viděl nějakého, mu podobného, muže, jak si prohlíží střepy džbánku a jasně zaslechl, jak se ten muž někomu slovně brání, že není hrnčíř. Ale jaká to byla divná řeč? Měl co dělat, aby mu aspoň trochu rozuměl. Najednou se znovu udělala tma. chvíli ještě seděl a nehýbal se. Pak si jeho oči přivykly na tmu. Vstal, nahmátl novou louči, nahmatal vedle ležící křesadlo a vykřesal nový oheň. Zapálil louč, vyměnil ji za pohaslou a pustil se znovu do práce. Znovu vzal do ruky poslední džbánek, který odložil, když zhasla louče, otočil jej dnem nahoru, vyryl značku a pod ní ještě letopočet. Jen na tento jediný džbánek. Trochu se u této práce zarazil, protože tohle zatím neudělal ani na jedno své předcházející dílo, ale teď nějak musel. Něco mu jasně říkalo, že zrovna tento džbánek někdo, pro něj v nedohledné době, najde. Jako by předem věděl nebo spíš jen tušil, že ten letopočet bude asi jediná věc, která tento džbánek zachrání před zničením, aby se dostal do rukou budoucího nálezce. V klidu dokončil své dílo, zhasil louč a odešel za ženou.
Písmák