Çava

Když to dám do upoutávek, nebudete to číst, když to dám do recenze, kritici mě sežerou, kašlu na škatule, to jsem celá já! :-)Tohle je výzva, takovou kategorii tu nemáme. Vyzývám vás: Najděte si tohle sdružení muzikantů a jděte si je poslechnout!

Tak jsem byla na koncertě. Příjemná kavárna v Salmovské ulici, pět stolků, jevišťátko, pár lidí, zcela zřejmě valná většina přátelé muzikantů. Záměrně neříkám kapely, nebo skupiny, protože oni sami se prezentují jako sdružení. A sdružení se skládá z kytaristy Žabky, jeho ženy, Žabkové, která zpívá, bubeníka Davídka (to je jméno) a hráče na dechové nástroje, příležitostného zpěváka a přídavné rytmické složky Kubíčka (to je příjmení). Posadili jsme se, těžko jsme si mohli sednout dál, než k pódiu, uvedla nás příjemná obsluha a ta se o nás příjemně starala celý večer. Bylo vidět, že je jejich práce baví a že ji dělají s radostí. Taky přišel Humble a i ten se o nás staral celý večer s příkladnou pečlivostí. I na něm bylo vidět, že to dělá s radostí. Tak, zpěvačka Žabková si rozcvičila hlasivky, kytarista Žabka si rozcvičil prsty, dechař Kubíček si rozcvičil nátisk a Davídek se rozcvičil. Aparatura zapojena, vyzkoušena, poslechnuta, může se začít. A jak se začalo, najednou jako bych se ocitla v jiné dimenzi. Já nejsem hudební kritik, neřeknu vám, jak hrál ten, nebo ten, jak zpěvačka zpívala a jaký měli zvuk. To neumím. Ale přibližně dvě hodiny jsem se nechala unášet tou hudbou, o které ani nevím, kam ji zařadit. Okouzlil mě hlas paní Žabkové, zapomínala jsem dýchat, když se propadala do hloubek a šplhala to výšek, bystřila jsem sluch, když ztišila hlas a uvolňovala jsem se, když její hlas zazněl, jako kostelní zvony. Zpívala s radostí a bylo vidět, že ji muzika baví. Sledovala jsem kytaristu Žabku, jak jeho ruce jezdí po strunách, jak je hladí a jak je rozeznívá s vášnivostí latinskoamerického milence. Čekala jsem, že mu každou chvíli začne z prstů stříkat krev a divila jsem se, že nezačala. Hrál s radostí a bylo vidět, že ho muzika baví. A buben. Bubeník David měl jeden buben mezi koleny celý večer. Člověk by řekl, jeden buben, nic moc, z toho se moc vykouzlit nedá. Tak Davídek je kouzelník. Mazlil se s ním, jako s milenkou, hladil napjatou kůži a dotýkal se s jemností i razancí a sledoval, jak na který dotek reaguje, aby ho buďto zopakoval, nebo ne. Bubnoval s radostí a bylo vidět, že ho muzika baví. Poslední člen sdružení, charismatický Kubíček v kloboučku a s množstvím fléten a píšťalek, se saxofonem a klarinetem, podporující rytmus luskáním prstů, podupáváním, chřestěním. Mimochodem, dámy, sakra krásnej chlap! Foukal a luskal s radostí a bylo vidět, že ho muzika baví.
Seděla jsem tam a styděla jsem se. Styděla jsem se za to, že my všichni jsme takový pecky, že nereagujeme na upoutávky, že sedíme doma a nejdeme na koncert, že si necháváme utíkat takovýhle zážitky. Nešla bych tam, kdybych ten lístek nedostala, za což děkuji ještě jednou pokorně Humblemu (kterého jsme si interně přejmenovali na Stuarta Hampla) a Igorovi (kterého jsem si ještě nepřejmenovala). Dokonce i tak jsem tam nechtěla jít, vlastně kdyby nebylo mého společníka, seděla bych doma. A tak lidi, pokud máte rádi Zuzanu Navarovou a Nerez, pokud máte rádi Vladimíra Mišíka a Etc., pokud máte rádi Stivína, potom je tohle muzika pro vás. Tihle všichni tam jsou slyšet. A všichni dělají muziku s radostí a nás to baví.

---