Ministerstvo zdravotnictví považuje provoz Klokánků za nezákonný, protože nejsou zdravotnickými zařízeními. Co si o tom myslíte?

Psychické potřeby dětí jsou stejně důležité jako ty fyzické. Jestliže každá matka umí své dítě nakrmit, přebalit a obléci, nevím, proč by to neměly umět naše „tety“ - navíc v rodinném prostředí, které v ničem nepřipomíná to nemocniční v ústavech. Klokánky fungují na základě pověření od Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo zdravotnictví se ve svých tvrzeních opírá o sedmatřicet let starý Zákon o zdraví z roku 1966.  My se řídíme podle  Zákona o sociálně právní ochraně dětí, který nespadá pod resort zdravotnictví a nepotřebujeme tedy žádný odborný personál v tom smyslu, že o zdravé děti se nemusí starat zdravotní sestry. Rodinné péči v těchto zařízeních před ústavní výchovou dává  přednost i novela Zákona o rodině z loňského roku. Myslím si, že dítě do tří let, pokud je zdravé, má vyrůstat v rodinném prostředí, ne v nemocnici.

Ministerstvo tvrdí, že o děti mladší tří let by se měl starat výhradně zdravotně vzdělaný personál - vaše „tety“ podle něj nikdo neprověřil…

O děti v Klokáncích se starají ženy, u kterých pečlivě prověřujeme, zda mají dobrý vztah k dětem a dokáží se o ně po všech stránkách postarat. Což mimo jiné také znamená, že musí umět také vařit, pečovat o domácnost a tak dále. Další podmínkou je, že musí být nekuřačky. Přijetí nové pracovnice rovněž předchází psychologické vyšetření zjišťující její osobnostní strukturu. Naše „tety“ jsou rozhodně pozitivně naladěnými lidmi, kteří dětem rozdávají pohodu a teplo. Starají se maximálně o čtyři děti v jedné bytové jednotce, takže v praxi pak fungují jako úplně normální rodina, kde je maminka na mateřské dovolené.

V čem je podle vás Klokánek lepší než ústavní péče?

Základem je, že děti u nás mají stejnou péči jako v rodině. Neopožďují se, netrpí neurózami… V životě mají stejné podněty, protože „tety“ s nimi bydlí a především - mají na ně čas. Chodí spolu nakupovat, na procházky, hrají si, povídají, večer jim přečtou pohádku a pohladí je. Děti vyrůstají  v přirozeném prostředí tak jako v rodině. Přicházejí většinou zanedbané a musíme je učit základním životním návykům, které jim chybí. Často totiž pocházejí ze špatných poměrů. Je pravidlem, že se velmi brzy zlepší jejich prospěch, protože „tety“ se jim individuálně věnují. Děti, které k nám přijdou maličké a pomočují se, začnou brzy používat nočník, začnou mluvit… Rozvíjejí se velice příznivě a rychle - jako když jsou předány do dobré náhradní rodiny. Nezanedbatelnou výhodou Klokánků také je, že zatímco v ústavech jsou sourozenci odtrženi od sebe kvůli různému věku, u nás zůstávají spolu a jejich vazby neničíme.

Jak k vám děti přicházejí a jak odcházejí?

Osmdesát procent dětí je u nás umístěno na žádost rodičů, kteří se ocitli v nějaké mezní existenční situaci a nemohou se o ně dočasně starat – nezřídka jsou to například bytové důvody. Zbylých dvacet procent tvoří děti, které se do Klokánků dostanou na základě soudního rozhodnutí. Většina z nich se však po krátké době už čtyř měsíců  vrací domů nebo jsou umístěny do náhradní rodinné péče: k trvalým pěstounům nebo osvojitelům. Z pěti set dětí, které už od září roku 1990 prošly Klokánky je dnes asi šedesát v trvalých náhradních rodinách.

Stát uvolnil čtyři sta miliónu korun na vybudování nových ústavů. Dostanete něco i vy?

Ačkoliv v poslanecké sněmovně zaznělo, aby část těchto financí připadla i podobným zařízením jako je Klokánek, návrh neprošel. Svou činnost a provoz tedy financujeme sami, prostřednictvím sponzorských darů a také sbírek, které pořádáme dvakrát ročně. Letos jsme dostali částečnou dotaci – ta ale pokryje sotva čtvrtinu našich nákladů. Na  Klokánky s těmi nejmenšími jsme nedostali vůbec nic s odůvodněním, že tyto děti mají být v kojeneckých ústavech. My však děti nehodláme nikam předávat a názor ministerstva považuji za vadný. Naštěstí máme podporu veřejnosti takže doufáme, že zde bude výklad nestranného právního subjektu, který se přikloní k naší verzi.

V naší republice stále přibývá týraných dětí? Jak by se tomuto krutému trendu podle vás dalo zabránit?

Rodiče, kteří sami neprožili dobré dětství, protože byli týraní nebo vyrůstali v ústavech, nemají svým dětem co předat. Existuje dokonce tak zvaná zásada „vtiskování, kdy mládě předává svým potomkům to, co samo zažilo a toto se pak šíří geometrickou řadou. Dalším důvodem vybíjení si stresu na dětech jsou dnes také existenční nejistoty, kterou je často ztráta zaměstnání nebo bytu. Řešením těchto případů, kdy je dítě umísťováno do ústavů, by podle mne například bylo, kdyby stát vytvořil sociální byty, kde by rodiče nemuseli platit nájem. Stát by to rozhodně přišlo mnohonásobně laciněji. Rok pobytu dítěte v ústavní péči totiž stojí průměrně dvě stě padesát tisíc korun. Když takhle odebere rodině čtyři děti, což je docela běžné,  je to jeden milion korun. Kdyby dal rodině padesát tisíc korun na nájem, ušetřil by devět set padesát tisíc korun ročně a dětem ponechal rodinné zázemí. Nevyrůstali by z nich pak deprivanti, kteří se v osmnácti po odchodu z ústavu nemají kam vrátit.