Slib v ráji

Řekla jednou Eva líně:

Nudím se tu, Hospodine.

Už mě tu nic netěší,

slib mi, že to vyřešíš!

Neumírám sice hlady,

ale kdo má poslouchat ty hady,

syčí, bych šla z ráje ven -

to je pod mou úroveň!

Chci se trochu pobavit,

to by přece mohlo jít.

Hospodin hned odpověděl:

O něčem bych, Evo, věděl.

Včera se mi zase chtělo

stvořit ještě jedno tělo,

do něj vdechnout svého ducha.

Věc však není jednoduchá!

Pro důkladný odpočinek

po těch stvořitelských činech

zapomněl jsem totiž zcela,

jak jsem tebe, Evo, dělal.

Neměj ale žádný strach;

zameť pod postelí prach

a uvidíš, co se stane -

z prachu nový člověk vstane.

To ti ale povídám,

jednu radu k tobě mám.

Budeš-li chtít míti klid,

zkus ho trochu podpořit,

říkej každou denní dobou,

že byl stvořen dřív z vás obou.

Uviděla Eva muže,

zčervenala jako růže.

Chvíli spolu v ráji byli,

pak se Bohu odzicili,

tak odešli z ráje ven.

Rozplynul se jejich sen.

Adam sebou v noci háže,

dělá na chléb v potu tváře,

Eva - ta zas rodí děti,

však jednu věc má na paměti.

V ráji přeci dala slib

S Adamem se přátelit.

Když muž křičí: Nad mě není,

moje síla jen svět změní!

Žena říká: Pravda to je!

Přitom si však myslí svoje...