Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tma

16. 02. 2004

1700

Autor

Lomarinka

      Bez motýlých křídel se ani létat nedá, jak se mám vznášet nad krajinou, která zšedla soumrakem osamnění? Jak mi někdo může s klidem říct že nemilovat je lidšťější než milovat? Přirozenější? Nevěřím. Láska nemůže být tak zlá a krutá. Vždyť křídla která mi teď zmizela jako mávnutím kouzelného proutku mi přeci dala ona... Ta mocná čarodějka která umí udělat také radost a nejenom bolest. Nejenom bolest? Opravdu to umí? Těžko posoudit. Bez křídel... Tady v té šedi kdy nevidím ani na tužku, natož na papír. Bez možnosti povznést se nad to všechno a jít blíž k světlu kterému každý z nás říká jinak...I bez pojmenování zůstane světlo světlem. Ale když ty KŘÍDLA!!!! Nemám. Sahám si pořád dozadu mezi lopatky, nahmatávám jen sebe, nic co tam byt nemá, ale vlastně ani to co tam očekávám. Prázdno. Ostatně jako všude kolem. Může mi prosím někdo říct, kde se tu rozsvěcuje?
      Nikdo, to jsem si MOHLA myslet... Tak tedy jak chcete. Slyšíte? Všichni jenž tu v temnotě čekáte až propadnu svému zoufání, jako mnozí. SLYŠÍTE MĚ?! Dívejte se, vstávám. Tedy, ehm, vrávorám. A co má být? Kdo by vlastně nevrávoral? Možná spadnu, jednou. Dobře tak víckrát, ale nakonec se to musí podařit. Nenávidím totiž tmu, aby bylo jasno. A nenávidím ani šeď, šero a ticho. Venávidím ale ani křik. Já vůbec toho dost nenávidím... Nejvíc asi nenávidění. Ale kdo by "NÁVIDĚL" bez křídel... Jak ty mi chybí. Moje bílá, krásná, jemná křídla, která mě vždycky uměla vynést nahoru. Díky TOBĚ miláčku jménem Láska...
      Asi to vzdám. Propadnu. Chcete? Budu jednou z vás... Zůstanu tady a budeme aspoň spolu v našem osamění. Lepší, než být sami... Ne! Není to lepší!!! Co si to namlouvám. Jak může být lepší být sám a přítomnost někoho druhého, podstatného, jen cítit? Jak může být v pořádku sedět, slyšet kroky, vnímat pohyb, cítit dech a nemoci se dotknout? Jako bludný stín za zády. Všichni to znají. Zavřete oči. Nejste sami. Někdo přichází... Pomalu, zezadu. Nevidíte, nehmatáte. Cítíte přítomnost. Tiché kroky odněkud, odkud byste je nečekali. Neotáčejte se! Zavžete oči a vnímejte teplo ruky obtahující z bezpečné vzdálenosti vaši siluetu... Dech, který jemně vnáší vzruch do vašich vlasů... Pohled, který propaluje něžně díru do vašich zad. Neotáčejte se, protože nebudete nikdy moci přivítat cizího neznámého. Jen prázdno pokoje, a prázdno sebe. Blízkost je vzdálená a vzdálenost přišla blíž. Je mi líto... A TOHLE že je lepší?! Neblázněte...
     Jen se tu nepatrně přidržím toho čehosi, co by za světla připomínalo stůl či skříňku. Ale co už, ať je to, co je to. Konečky prstů už začínám objímat, obtáčet a svazovat roh TÉ věci a zapírám se vší (doslova a do písmene VŠÍ, a tím nemyslím veškerou) silou a...
      Dámy a pánové, nevím jak VY, ale JÁ jdu hledat vypínač...!

Elwisek

11. 03. 2005

Dát tip

si trubka :))) ale pěkný.o)

Dero