Pochopení

Věnováno človíčkovi, bez kterýho nechci žít... Díky za to, že tu jsi...

Zdá se že už všechno mám,

tak proč v noci těžko usínám?

Sama ve společnosti všech,

sama u prostřed světa...

Proč nedali mi právo veta?

Vlasy zacuchané v pramenech,

ta, která vždy pozdě chodí,

teď nezbývá jí nic, už jen slzy roní...

 

Nevěděla zda to dělá správně,

nevěděla jak to skončí,

slzy tekly velmi plavně,

po chodbě se plouží...

Nešťastná jak černá víla,

proč jsem to dřív neviděla?!

Zaslepená touhou, chtíčem,

zbytečně ti ublížila...

 

Teď to bolí jenom jí,

o světě už pouze sní.

Pravou lásku neviděla,

zmatek v srdci zneužila.

Po čase se všechno mění,

snad chce slastné zapomnění...

Vzpomínky jsou čerstvé, krutě krásné,

bolí to, když plamen zhasne?

 

Pravá láska zvítězila,

i ona ji zas uviděla.

Nemůže ji mít,

navždy bude jenom snít.

Chce ji zpátky, vlastně nechce,

chce, ale už nemůže,

kdo pomůže jí od kůže?

 

Od kůže, či od zármutku?

         Pane bože!

Můj ty smutku....

Na hrob dej jí rudé růže.

Odpusť jí, vždyť to nevěděla,

v tom hrobě měly být dvě těla...

 

Teď tam leží jenom jedno,

i ve smrti smutná,

proc neexistuje odpouštědlo?

Proč nejde vrátit čas?

Proč nemůže být hodná?

 

Je mezi nimi spojení,

byť tenké jak vlas,

ztratili to opojení,

které jejich bylo,

a ona ho chce zas...

 

 

 

---