Pocit

Vážně jenom taková blbůstka...

Připadal jsem si jako osamělej poutník. Hvězdy mi smířlivě blikaly nad hlavou a vzduch voněl nadějí. Hlavu jsem měl plnou nerozluštitelnejch pocitů, takovejch, jaký se vyrojí, a prostě jsou, nedaj se popsat ani pochopit a přece v tý chvíli naplňujou každičkej kout mysli. Měl jsem tyhle chvíle rád. Chvíle nerušenýho ticha a rozjímání, výhledů na nekonečný možnosti, a hlavu plnou slibnejch plánů. Kdy každá minuta je něco výjmečnýho, čas se dá zastavit, člověk je smířenej s každou situací, ví, že pevně drží opratě svýho života a určuje mu směr. Směje se těžkejm dobám a nechápe, že to někdy jde složitě, v prachu a popelu vidí růst pestrobarevný kytky...
Jediný, co mě trošku pronásledovalo byl pocit, že tohle všechno se může během několika okamžiků změnit, roztát, jako sněhová vločka, padnout, jako poslední stom stojící na vykácený mýtině, že v rukách mi nezbude nic jinýho než nahá beznaděj a klubko spletenejch provázků, který už nikdo nerozmotá. A že zase nastanou doby tesknýho temna bez jediný světlý myšlenky, všechno bude jen tak proudit a nikdo si nebude všímat nikoho a nic z ničeho nevyplyne. Že nebude vidět za obzor a rána budou bez jedinýho slunečního paprsku. Že se vrátí starej svět.
Naštěstí jsem měl dost sil to potlačit. Snažil jsem se žít tímhle okamžikem. Vychutnat ho, než vyprchá. Vypít ho, jako žíznivej člověk vypije pohár křišťálový vody. Vše ostatní šlo stranou. Byl jsem tu jen já, studená noc a hřejivý pocity v mý hlavě. A samozřejmě hvězdy.

---