Nábřeží mrtvých křídel

a co ty labutě

labutě se zlámanými krky

olemovala jsem nábřeží kamenem

aby se tam mohly opřít

bílé a přes tmu

je skoro není vidět

 

chodím po ulicích

a pod mými podpatky

praskají kočičí hlavy

i labutí

úlomky kostí odlétnou

vlastně spíš není vidět

tma přes ně

 

snad stokrát tupenou

žiletkou postoprvé

uřezávám labutím křídla

a dívám se

jestli bez nich vzlétnou

a zkouším

jestli s nimi můžu létat já

když si je přilepím

 

a ono nic

tak jim je možná zase nalepím

zpátky

 

jen jsem se netrefila

a sem-tam je vedle křídla vidět

otevřená a dávno mrtvá rána

a trochu jsem lepidlem pocuchala peří

tak mi to promiňte

jenom ta krev ať už neteče

 

seděla jsem včera na nábřeží

máchala si nohy ve vodě

a krmila labutě

zčervenala nám voda

 

(Už jsem ti vyprávěla,

jak červená, když je hodně

moc tmavá, vypadá jako černá?

Už jo, aha.

Ale tahle je jasná, světlá, živá

jako krev... jako krev, vždyť víš.)

 

škoda jenom

labutě asi nemají pastýře

a tolik jich usnulo

hlavu na kámen

a kosa na něj

jenže už tam byly ty hlavy

 

(Blbý, no... se stává...)

 

a kosa byla tupá

zlomila vaz

a nepřesekla tepny

 

pobíhám mezi bílými těly

pořád dokola křičím

neumřely

neumřely

a ony umřely

 

- a dál to teče

a slzy ne do kopce

jen do výstřihu

a krev ne do odpadu

jen na zem

vymalovala bych s ní pokoj

ale nikdy jí nebude dost -

 

a tahle labuť byla moje

a bolí

jenom ještě o trochu víc

než jiné

 

- i když je to možná blbý

neviděla jsem mrtvou labuť

aby mě nebolela -

 

a ptám se

kde je ten pastýř labutí

proč jste mi neřekli

že není

pásla bych sama

jen to umět

 

dejte sem tu blbou píšťalu

třeba se to naučím

a odněkud zdálky

se to zapískání přece jenom ozve

ale skoro vím

že se mi to vážně jenom zdálo

 

labutě zapadá sníh

a taky zčervená

uvidíte

 

a nejspíš přiletí nová křídla

a nebudou se bát

červeného sněhu

a pak zase ta kosa

a já k sobě vezmu další

mrtvé

labutě budu uspávat

 

budou mi zpívat

a nebude se jim chtít spát

budou mě bolet uši

z toho zpěvu

už teď mi praskají bubínky

 

vzala bych nůž

a vrazila si ho do uší

ale vím dobře

labutě neutichnou

dokud jim nepřestanu zpívat uspávanky

dokud je budu zkoušet

ukolíbat k životu

 

jenže už dávno nemůžu přestat

 

tak zase po ulicích

a zakopávám o kočičí hlavy

ve snaze rozšlapat ty labutí

co na ně dávno zapomněli

 

abych zapomněla

aby už ty labutě konečně zemřely

i ve mně

---