Šedivý město

Věnováno Barušce, zářící naději pochmurného světa

Smog, špína a hluk z ulic města
nesnáším a cítím se jak otrok,
kupa lidí kol, ne, nejsme ze stejného těsta,
vždyť oni obdivují pokrok!
Pokrok? Pch. Jen rakovinu doby,
já uvnitř nádoru, zlé smrduté díry,
která tepe, a do nádoby,
jak kdys Egypťané plní víry,
jímáme vnitřnosti a krev;
a mozek pod pokličku,
smutněním rezonuje řev
v uších, slzy na krajíčku,
vztek a pěsti zaťaty,
marně hlavou biji desku stolu.
Naděje, jak pytel s koťaty,
klesá na dno řeky mysli. Nejsme spolu,
přec mohli bychom klidně být,
nesměl bych však v tomhle hrobě hnít!

V hrobě plném zoufalosti,
v jámě zvratků, údolíčku kalu.
V útočišti troufalosti,
jež beznadějí zaplavuje hlavu.
V jímce plné dekadence
tonu po krk v slizkém hnusu,
toužíc po hře na milence
pomalu usínám, kus po kusu
mizí části mého těla
v útrobách betonových látek,
Ty, aniž by jsi chtěla,
mě držíš nad vodou, blížící se pátek
zaplňuje údy novou silou,
spatřím svou Královnu, svůj Život!
Pravda však, jak motorovou pilou,
řeže iluze a sny. Kamikaze pilot
mého bytí letí vstříc krutému osudu,
je šťastný, pro Tebe,
ale až narazí do valu reality, to už tu nebudu.
Zahleděn do nebe
očekávám všechno a nepřichází nic,
jen opětovný nával samoty
útočí na mou osobu v zátiší popelnic.
Naštěstí je od té dobroty
a zbavuje úsudku a člověčenství.
Miluji až za hrob, až za tohle místo,
miluji Tě, to vyšeptávám společenství
krys a špíny, miluji krásu, v duši pusto
mám. Štvou mne zdejší poměry,
já chci být s Tebou!
Megalomanské rozměry
samoty zebou.
Umírám chladem, umírám touhou,
umírám hněvem, umírám bezmocí.
Umírám také jen nadějí pouhou,
umírám se srdcem prolezlým nemocí.
Zemřel jsem, a přec zůstal živý,
alespoň na chvilku malou,
dýchám dál, tak trochu jasnozřivý
Tě vnímám jako dokonalou!
A Ty jsi dokonalá!
Vděčím tak šedému městu za krásku,
ta chvíle nenadálá
mi otevřela oči, teď dýchám pro lásku!

...Tím myslím pro Tebe!
Promiň mi, prosím...

---