01, Jen tak

Mnohý z Vás by si řekl, má výborný život. Má mladistvé milující rodiče, vyrovnaného osobitého přítele, sebevědomí, nadprůměrný životní standard a k tomu všemu kupu zajímavých přátel. Není ošklivá, chtěla by sama napsat, že spíše přitažlivá, ale zdá se jí to příliš namyšlené. Paradoxně je ale přesvědčena o své částečné dokonalosti, která jí dohání k časté a neomalené urputnosti, histerii a sebelásce. Je možné, že svůj život ani reálně nedokáže popsat, je více než pravděpodobné, že trpí utkvělou představou o tom, že všechny její pocity a projevy jsou více, mnohem více intenzivní, než se  v reálném čase ostatních zdají opravdu být a nejspíše jsou….. Žít přítomnost, tento jediný přítomný okamžik, kdy  ti svěží vítr fouká  kolem krku a každý nádech je jak kyslíková bomba, naplňující tvojí mysl  energií a uklidněním. Nemyslet, už ani to neumíme…, tisíce malých nedůležitých okamžiků jí letí hlavou a nejde je zastavit. Často sní o čerstvé trávě plné rosy, o tom dotýkat se dřeva a přece se bojí sama  chodit  do lesa. Stačí vykročit několik desítek metrů od asfaltové silnice a cítí strach, strach o sebe. Chtěla by běžet tou zelenou trávou a  natrhat si svazek voňavých kytek, ale stejně to neudělá. Neví kdy, s kým, ale především proč……

Co nás hodnotí zda spadáme či se vymykáme pojetí „normálního“ člověka??? Zřejmě každý z nás se cítí nějakým způsobem nenormální a  každý má svůj příběh pečlivě pozamykaný ve svém vědomí, které střeží tak dojemně, že jen promluvit ze spaní, by bylo nežádoucí. Kdo zná tu cestu, aniž by nebyl despota? Kdo z nás poznal okamžik, který mu jasně říká, jak a kudy jít dál. S ním a nebo bez něj, takhle nebo úplně odlišně, sám nebo  s nimi? Prosím a sténám po čistotě, přímosti. Kvílím po odhození masek, po divokém bálu bez make upu, po konverzaci bez řečí, bez těch všech pitomých, hloupých a nedůležitých řečech, kterými trávíme všichni….., a nebo je sama???   Jak ubozí ji často připadají věřící, kteří milují koho ani neznají, jak mohou chlácholit své kůži lásku knihy? Považuje je za slabé, nerozumí druhu věřícího. Stejně jako příroda zná mnoho plemen psů, i člověk je dle ní skřížený osudy, které nelze nikdy myslí pojmout. Hledám spřízněnou duši, hledám a vlastně nevím co, co je to , co  mám více ještě  chtít?   Klid? Být princem s beránky a čekat na hvězdu, sám, tak dojemně sám, že jen sebe cítit mohu. Ležet, usínat pod hvězdami a nemít strach z podivných osudů. Jen kdyby nebyly, ti zlí, kdyby je všechny na konci světa zabili.

 Jsme opravdu tak krutí, tak jiní, tak jiní od klidného mírumilovného pohledu mého přítele Henryho? Jsme ztracení…, osamocení štvanci na cestě za ničím a nebo jen já se tak s Vámi cítím? Líbat svou ruku a utěšit se že nejsme sami, jsme dva, mé tělo a já. Nejlepší přátelé, kteří se neopustí, jen my dva vždycky spolu zůstaneme. Jizvy, vrásky a vůně se stanou mým zrcadlem. Miluji tě, jak jednoduché, otřepané, obnošené, smradlavé jak prodejna second handu na předměstí. Poznat ten cit, kdy umřu za tebe, kdy sebe za štěstí tvé v kartách vyměním, kdy pohled tvůj mně tichem obklopí a nebýt sám. Žíji za tebe, i když ty tu nejsi, směju se pro tebe, i když nikdy nebyl jsi tu.

Každému se to jednou stane, fráze co říká, mně a snad i ostatním, že ostatní zjistí, jak moc času je promrháno tvarováním kluzké modelíny. Už to dále nechci a nevím jak ven, co bude dál a jak hledat. Jak smát se jen když směje se má duše, jak líbat když zrovna líbat tebe chci, jak plakat, když v křečích srdce mám, jak spát a nežít sen, kdy všechno obrací se.

Lítám nad loukou a necítím chlad, neslyším hluk a do očí neštípe mě. Nekoukám se dolů a v zimním království usínám na ledovém křesle. Zdá se mi o Vás, moji milovaní. Zdá se mi krásný sen. Věci jsou barevné, pohledy veselé, objetí pevné a vše je tak jiné. Tak živé. Usínám v ledovém království  a sním,  o výborném životě , který s Vámi žiji.