Šedivý město.

Posmutnělé střechy popraskaných domů se třásly zimou pod nánosem špinavého sněhu a jen tu a tam se prodral vstříc olověné obloze smrdutý obláček štiplavého kouře. Teploměry odmítaly věřit naměřeným hodnotám, a tak si tvrdohlavě stály na svých mínus dvaadvaceti. A F. se prodíral sněhem k polorozpadlé budově domu kultury. Holá hlava jej zábla a z úst vyfukoval mimo zkondenzovaných par dechu i stužky marlborového kouře. Nebylo mu zrovna nejlíp, ale nestěžoval si, alespoň ne nahlas. V mysli se křižovaly sice ještě poslední zbytečky včerejší prohýřené noci s všeobecným nasráním, ale vem to čert.

L. seděla za zadýchanými okny umaštěného autobusu na cestě do Šedivého města. Monotónně ubíhající krajina měla tendenci uspávat, ale ona si stále opakovala poslední F.-ova slova. Nedaly jí spát, byla bez sebe vzteky a zoufalstvím, protože se cítila bezmocně. Jako odhalená děvka na rinku zvrhlíků, i když v sobě neměla ani jedno z toho. Tenhle pocit jí svíral útroby a sálal z ní jako pekelný žár. Dokonce jí vysušil na tváři náznak zadostiučení, ale plavné pohození hedvábných vlasů zaplašilo cokoliv ostatního. Byla ráda, že se F. zbavila, tedy přesněji řečeno, nevadilo jí, že se ho musela zbavit, i když jí nahlodávalo svědomí a pocit viny. Nemohla F. zachránit? Pochyby prolétávaly obzorem jako nadutí špačci. Asi nemohla, vždyť každý jednou musí zemřít. A F. jí sám řekl - radši půjdu já než abych tě viděl trpět. Povzdechla si, řidič něco zabručel a řízl ostře zatáčku. Stromy ještě zrychlily až se L. zatočila hlava.

F. se zmoženě opřel o rozpadající se zeď a zhluboka vydechl. Žebra pálila jako čert, ale teď se nemohl zastavit, musel dorazit k cíli a oddat se meditaci. Znechuceně se ušklíbl. Co si to nalhává? Meditace, pch... Prostě se už těší na tu tříapůlmetrovou nádheru dekadentního stavitelství, na pocit, kdy všechno propluje kolem a zbude jen on sám, na vrcholku všeho a bez problémů. Zapálil si další cigaretu a vydal se opět na cestu. Přidušeně sykal při každém kroku, když se mu zlomené žebro zadíralo hlouběji do masa. Uplivl si. Na sněhu zajiskřila nechutná červeň jeho krve. Mohutně potáhl z nikotinového lákadla a opět si odplivl. Že se na to nevyseru, mumlal si nevěda ani proč.

Š. seděla tiše v koutku a chytala spokojený smích do dlaní. Posledních pár dnů se obzvláště povedlo, zbavila se nadobro F. a L. jí ve svém smutku sama padla kolem krku. Zvláštní, když to vezme z druhé stránky a jen náznakem snahy vcítit se do L.-činých pocitů pošimrá nitku představivosti, musí se divit. Tak málo bolesti a tolik utrpení pro cizí smrt. Oprava, pro skoro cizí smrt. A ani to nestálo tolik peněz. Jsem prostě dobrá, zahřálo jí v mozku. L. mám pro sebe a z její vůle a ten kripl F. je nadobro pryč. He, a v rekordním čase, ani se spolu nevyspali, takže její čistota padne mou rukou. Hlavou jí ale probleskne opět zpola trpitelský a zpola zasněný L.-čin výraz a červík pochybnosti zasekne svůj drápek. Ne, to nemohli stihnout. Ne tajně.

F. sešel z cesty a nahlas nadával. Proč to musí být tak daleko? Bolest v hrudníku byla nesnesitelná a před očima tancovala temná kola. Vytáhl z kapsy u kalhot láhev Jim Beama a notně si přihnul. Chlast zabíjí myšlení, říkal si v duchu, a přesně to teď potřebuju! Vrátil alkohol do kapsy a ztěžka vykročil. Jak mi to mohla L. udělat? Ptal se, následně sebou praštil do sněhu. Zima se pustila do jeho již tak dost zhuntovaného těla. Na chvíli ztratil vědomí.

Autobus konečně dorazil a L. vyběhla ven. Okamžitě jí prostoupila nechvalně známá atmosféra Šedivého města, na jazyku cítila chuť zvrácené zkaženosti. Mimoděk zavřela oči a nadechla se ledového vzduchu. Proč? Proč jsem nešla místo něj?

Š. vylezla na rovnou střechu svého domu. Protáhla se jako šelma, ale její pokřivené tělo to udělalo s grácií chcíplé kočky. Stejně si však připadala nepřemožitelně. Malá temná očka stáhla do mžurek a skoro zasyčela. Já nejsem zkažená děvka, já ne! Zařvala zplna hrdla a naštvaně uhodila do cihlové zdi. A nejsem! Zvlášť když jsi tuhej, chcípáku! Rozječela se v řinčivém skřehotu. Jsi tuhej, zmrde a L. je jen moje!! Projelo Šedivým městem jako uragán. V dálce se rozskřehotal krkavec a jeho hlas zněl v přidušeném prostředí téměř jako zpěv. Alespoň v porovnání s Š.-šiným pokusem. Š. to ale nevadilo, ona teď diktovala tempo dění. Majetnicky se rozhlédla po svém teritoriu. Zní to hezky, že? Mé teritorium!

F. se probral a s obrovským úsilím se vytáhl do relativního bezpečí domu kultury. Ukryl se do jeho tlejících vnitřností jako zprohybaná tasemnice a podobně se i cítil. Vyndal láhev a vlil si koňskou dávku přímo do hrdla. Zapálil si další cigaretu a vychrchlal krvavý chuchvalec, který raději ani nezkoumal. Donutil prokřehlé nohy k jakés takés aktivitě a rukou si projel krátké vlasy ostrůvku. Byly namrzlé a nepříjemně píchaly do dlaně. Kurva, ještě bych tady zmrznul! Nadával si, ale vzápětí apaticky mávl ve flegmatickém gestu. A co jako, vole? Vždyť jsem stejně mrtvej, ne? Dal si pořádnýho šluka a jal se škrábat do schodů.

L. šla Ulicí. Rozviklané budovy hrozily zubatými vrcholy a vztahovaly k ní počmárané zdi. Nevěděla kam má jít, podvědomě však mířila k Š.-čině domu. Š. byla jediná, kdo jí dokázal rozumně vysvětlit F.-ovo rozhodnutí. A zároveň svedla vysvětlit i to její, svým způsobem to byla úleva. Mráz vykreslil na L.-činy líce ruměnec, který F. tolik zbožňoval. Nesmí na to myslet, ne teď a tady. Nemůže si dovolit zaobírat se jejich posledním setkáním, které dopadlo tak nečekaně a krásně. Nikomu o něm neřekla, ale prožité splynutí plné něžností a pochopení jí otevřelo oči, prohlédla svět a věděla už, jaké je to ve skutečnosti hrozné místo. Pěkně zkurvenej plac - připoměla si náhle F.-ova slova a do srdce se jí zaryl trn zoufalství a smutku. Zkurvenej plac a figurky, co lítaj od průseru k průseru, aby se Š. bavila. Seru na ní, radši chcípnu, než aby ses namočila taky! Miluju tě. L. se do očí vedraly slzy.

F. konečně usednul na vrcholek rozbořené zdi a znovu si přihnul. Hrudník měl v jednom ohni a štvalo ho pomyšlení na prožité hodiny tohoto týdne. Myslel na L., tedy místy. Típnul Marlborku o kalhoty a znovu se napil silného alkoholu. Mžitky před očima zmizely, nahradila je rudá mlha. F. vytáhl z bombra špeka a vyhulil ho pár tahy. Znovu si přihnul z láhve a se slovem kurva! na rtech s ní mrštil o protější barák. Postavil se a balancoval na hraně zdi. Pod kanadama se drolily zvětralé částečky. Dříve to tu miloval, ale teď? Co zbylo z jeho života? Ani prd. A to všechno ta svině Š., protože jí řekl do očí to, co si ostatní přiznají jen v duchu. Miloval to tu, poněvadž to je jediné místo, kde si nepřipadá svázán okovy společnosti. Matně si uvědomil, že toho miloval víc. Hlavou se mu mihla myšlenka. Oslnivá a elektrizující. Co by dělal, kdyby spadnul? V duchu se usmál, nahoru by neletěl a dole by ho našli. Zapálil si další cigaretu a dolu na sníh dopadlo rudé svinstvo z jeho úst.

Š. se usmála, viděla dole v Ulici L. a její výraz se jí líbil. Tak zmateného člověka je snadné zpracovat, no ne? Ušklíbla se a znovu se projevila její hamižnost. Tohle všechno je teď jen moje! Pohledem bloudila přes zapadané střechy barabizen až k modravému obzoru, odkud se vracela v dlouhých smyčkách až k domu kultury, na malou kolébající se postavu v mlžném oparu svíjivé bezmoci dálky. To snad není možný! Schody seběhla v rekordním čase, aby o několik okamžiků později stála na tom samém místě s dalekohledem v ruce. Do prdele! Vydralo se jí ze rtů, do nichž se nevědomky samou zuřivostí kousla...

Z ocelově špinavé oblohy se v hustých chuchvalcích snášely tlusťoučké vločky sněhu, který snad rovnou padal nasolený. Vpíjel se s drzostí do všeho a svazoval svou prosáklou těžkostí. F. stál na vysoké zídce a tupě zíral před sebe, kde se kupodivu udržela neposkvrněná běloba zdi protější budovy. Balancoval ve vchodu do domu kultury a v mysli se nezaobíral tíživou situací současnosti. Vlastně neměl žádnou mysl, alespoň ne teď. Svět se pro něj smrskl jen v několik málo pojmů, mezi nimiž hrály prim Jim Beam, cigarety, L., zadostiučinění a Š. je děvka zkurvená. Ve světlejších okamžicích se divil sám sobě, jak málo mu vlastně stačí ke štěstí. Z kapsy síťáků vytáhl krabičku Marlborek a vložil si mezi rty jednu z voňavých trubiček plnou kvalitního tabáku. Jdi do prdele, Š., víš co mi můžeš?! Pořvával a zároveň se snažil mihotavým plaménkem zapalovače ulevit tlaku svých plic. Když byla jeho snaha konečně korunována úspěchem, mocně potáhl z cigarety a slastně přivřel oči. V zápětí již padal dolů poté, co jeho těžce obutá noha sklouzla po namrzlé hraně zdi. Chjo, pomyslel si.

Ulice byla promrzlá do posledního odpadku a prudký vítr přinášel v nových a nových poryvech přívaly ubíjejícího chladu. L. kráčela s jistotou. S jistotou smrti. S jistotou cizí smrti. Její hluboké hnědé oči mizely za mlhou odevzdání, připomínaly zataženou bouřkovou oblohu. Okolí nevnímala, zdánlivě kráčela bez cíle, ale podvědomě věděla, že si ji Šedivý město stejně samo dovede na to správné místo. Kličkovala mezi haldami smetí a psích exkrementů, vrážela do kolemjdoucích a co chvíli odstrčila zapáchajícího pobudu, kterými byla Ulice doslova přecpaná. L.-činy rty se samovolně rozvlnily a do mrazivého marastu města tiše zaševelily - pěkně zkurvenej plac...

Do Š.-čina obličeje vehnal vztek barvu vařených raků a komunistických praporů. Obličej se pokroutil jako hnijící jablko a přes stažené rty se vydral sten. Sten, který svou masitou hlasitostí ubíjel život, rozechvíval rozviklané budovy a shazoval ptáky z kalné šedi oblohy. Š. propadla panice, protřela si oči a znovu pohlédla skrze čočky dalekohledu k domu kultury. Ten zkurvysyn F. si tam poskakoval na zídce jako naschvál, jako by ji chtěl provokovat a vysmívat. Ale přeci to nemohl přežít. Ne, rezolutně zavrtěla rozcuchanou hlavou s temnýma očkama a zaryla spáry do koženého polstrování optického přístroje. Je tuhej, bastard, sama to viděla, sama to zosnovala a sama to provedla! Musí jí šálit zrak. Opět pohlédla do vypouklých skel a přes vlnité dláždění Ulice, plné špíny a ohavnosti toho nejtěžšího kalibru, se vracela podél umaštěných střech zpět na místo, které jí bylo trnem v hnisající patě. Do vzduchu vylétlo najednou půltuctu krkavců vylekaných Š.-činým skřehotem. Ta vesele skákala a pleskala se do stehen, věděla to, je mrtvý! I když si nedokázala vysvětlit, proč ho před malou chvílí viděla a teď nevidí. Ostatně, moc pracuju, že? Pokývala malou hlavou a na tváři, na místě, kde obvykle lidé tvář mívají, se jí rozpraskal v zahnědlé kůži samolibý úsměv. A teď už jen L.!!! A zase se pomocí dalekohledu zapojila do bzučícího ruchu Ulice.

B. kráčela s M. pomalu, neměla kam pospíchat a navíc se M. dnes rozpovídal víc než jindy. Chrlil jednu vtipnou větu za druhou a pohazoval svými lesklými dlouhými vlasy. B. se bavila. Tedy, nenudila se. Procházela si v hlavě jeden možný scénář F.-ovi smrti za druhým a ze slušnosti se smála občasným M.-ovým narážkám a vtípkům. Byla zima, hnusná zima, co zalézá pod kůži, pak dál do kostí a zase ven, a tak nebylo divu, že hlučící dvojice mířila k domu kultury - věčně vytápěnému semeništi zábavy a ilegálních podpůrných látek. Z hezky vykrojených B.-činých úst stoupala vzhůru kaskáda pokroucených kondenzovaných stužek, které se proplétaly jako mrštní hádci. M. uchopil B. za ruku a trochu zrychlil tempo své chůze. B. se nebránila, taky, proč by měla?

Kurva, cedil F. skrze sevřené rty a promrzlými prsty se snažil lépe uchytit za rozdrobený okraj ofoukaných cihel, přičemž drtil koutkem úst cigaretový filtr. Kurva, kurva, kurva! Dlaně jej zábly a zřetelně cítil v konečcích prstů neodvratný osud. Jakže to říkal? Nahoru nepoletí a dole ho najdou... Potáhl si z marlborky a labužnicky převaloval nasládlý kouř z jednoho plicního sklípku do druhého. Myšlenkám, které mu bleskly v omámené hlavě, se musel zasmát - aspoň neumře na rakovinu. Umře dřív, než se rak probudí. Kurva...

L. znechuceně odstrčila zapáchajícího trhana s takovou silou, že nešťastník upadl do tlející hromady čehosi, čímž polovina Šedivého města pohrdá. Ta druhá se tím živí... Pěkně zkurvenej plac a Š.-činy loutky, co tím myslel? Soukolí myšlenek se nedokázalo zastavit. Dav bezejmenných lidí splýval L. před očima v anonymní šeď a nohy dál kráčely svou cestou. Co na tom, že je zbytek těla následuje. Nevěděla kde je, nevěděla co tu dělá a vlastně ani nevěděla, proč sem přijela. Povzdechnutí a pohled plný naděje směrem k domu kultury se minuly s vroucným přáním. Alespoň v něčem si L. udělala jasno, nyní bezpečně ví, že by se zachovala jinak, že by měnila osudy a rozehrála docela jinou hru. Jenže osud je kostnatá děvka a karty rozdává jen jednou. A k tomu ještě z rukávu. Ramenem narazila do dalšího potácejícího se těla. Opět vzhlédla k rozšklebené zdi lemující semeniště zla, nebo dobra? To je vlastně jedno, pojmenování onoho místa je jen otázkou sémantiky. Rozhodla se naposledy spatřit místo jediného štěstí posledních dnů s F.-em, dnů něžnosti a urputné dekadence lidské snahy, bolavého štěstí a propletenců předurčení, fatální determinace. Pokývala smutně hlavou a zamrkala, plna odhodlání zrychlila krok, jenže k domu kultury se vydala jen její mysl, Šedivý město žilo svým víceúčelovým, možná by se hodilo podotknouti spíše samoúčelovým, životem. Vdechovalo zkaženost a vydechovalo ďábelské ustrnutí. Podobalo se, víc než čemukoliv jinému, člověku.

B. se ve svých teoriích propracovala až k vražednému scénáři. Jakkoli zněla tato teorie nesmyslně, byla jí čím dál bližší. Pouhá představa tohoto činu jí znechucovala a škrtila svou precizností. Na vlastní oči viděla F.-ovo tělo a kolečka pracujícího mechanismu začala skřípat. Co když město není pouhou slupkou plnou lidí a hnusu? Mimoděk se otřásla. M. si třas vysvětlil po svém a omluvně odtáhl teplou dlaň. B. se s prosbou v očích otočila k chlapci, jemuž se mezi dlouhými vlasy třpytivě rozsvěcely odrazy ulepených vloček a špitla několik ustrašených slovíček. M. ji něžně, skoro zamlovaně objal a přitiskl na svou hruď. Nechci tu být, šeptala B. a třásla se. M.-ovi na první pohled muselo být jasné, že za to nemůže štiplavý vítr ani ohavnost okolí. Zvedl B. jako pírko a vyšvihl se přes první tři rozviklané schody domu kultury. Postavy zahalené v obláčku cigaretového kouře a hávem nadávek si ani nevšiml. A i kdyby, neměl v plánu jí nějak pomáhat. Měl právě v náručí vše, po čem celé měsíce toužil, vše, co F. ztratil, i když pro F.-a bylo v tomto případě vše pouze relativním pojmem. A pak, mrtví podruhé neumírají, no ne?

Kurva, já se z toho snad poseru, vyplivl F. s poslední nadávkou očouzený filtr a pustil se.

L. zahalená oparem Ulice trhla prudce hlavou a chytla se za srdce.

B. se M.-ovi vytrhla a s rozšířenýma očima pohlédla pod zeď.

Š., tetelící se úchylným blahem své dokonalosti, odšroubovala ve své temné vile uzávěr holandského šnapsu a s veselým chrchláním si notně přihnula.

F.-ovi prolétl před očima celý život, jako v mlze zahlédl vysoko nad sebou dvě vyklánějící se postavy.