Namočen v louži

Třetí den ráno se moře zklidnilo. I ti nejvíce choulostiví cestující, ti, kteří se od vyplutí na lodi pořádně neukázali, vykukovali teď ze svých kajut a vylézali na slunnou palubu, kde jim palubní číšníci podávali židle, zachumlávali je do dek a nechávali je ležet v řadách s obličeji natočenými k mdlému, téměř nehřejícímu lednovému slunci.

Večeře nebyla ani zpola dokončena, když cestující pocítili lehké napětí mezi svými těly a sedadly židlí, a velká loď se začala opět kolébat. Zpočátku to bylo velmi jemné, pouze pomalé, lenivé naklonění na jednu stranu, pak na druhou, ale to stačilo, aby to zapříčinilo okamžitou změnu nálady po celé místnosti. Několik cestujících váhavě vzhlédlo od svých talířů a všichni jako by očekávali další přehoupnutí, nervózně se usmívajíc, s malým tajným zábleskem obavy v očích. Někteří byli úplně klidní, jiní byli otevřeně samolibí a část z nich žertovala o jídle a počasí, aby mučili těch několik, kteří začínali trpět. Pohyb lodi se stával stále prudší a prudší, a jen pět nebo šest minut poté, co byl zpozorován první náklon, zmítala se těžce ze strany na stranu; cestující se, vzepřeni na svých židlích, nahýbali proti náklonu podobně jako při jízdě autem do zatáčky.

“To bude noc,” řekl účetní pozorujíc paní Renshawovou. “Myslím, že to vypadá na velmi těžkou noc.” Způsob, jakým to řekl, se podobal skrytému nemravnému návrhu.

Pan Botibol přikývl, zvažujíce na chvíli tuto odpověď. Pak řekl: ”Myslíte si, že kapitán věděl, že dnes přijde tak špatné počasí?”

Ostatní lidé u stolu se ztišili a snažili se poslouchat, pozorujíc účetního s tím pozorným, poslouchajícím pohledem který můžete pozorovat také na dostihové dráze, kdy se lidé snaží zaslechnout trenéra, jak hovoří o svých šancích: mírně pootevřené rty, povytáhlá obočí, hlava dopředu a hlava mírně stočena stranou – vypadají tak zoufale vypjatí, napůl zhypnotizovaní, jako by se snažili zachytit slova přímo z tlamy koně.

Dole v kuřácké místnosti už se shromažďovali lidé kvůli loterii. Zdvořile se rozdělovali do skupinek k jednotlivým stolům, muži mírně upjatí ve smokingách, trochu zrůžovělí a oholení a odměření vedle svých chladných, pobledlých dam. Pan Botibol si vybral židli poblíž stolu vyvolávače. Dal si nohu přes nohu, založil roce a usadil se na židli s poněkud náruživým výrazem muže, který udělal důležité rozhodnutí a odmítá být zastrašován.

Ta výhra, říkal si v duchu, se bude pohybovat kolem sedmi tisíc dolarů. To bylo skoro to samé, jako tomu bylo před dvěma dny, kdy byla čísla prodávána za tři, čtyři stovky za kus. Protože to byla britská loď, uváděli to v librách, ale jemu se líbilo myslet ve své vlastní měně. Sedm tisíc dolarů bylo hodně peněz. Svatá dobroto! Kdyby vyhrál, donutil by je platit ve stodolarových bankovkách a on by je přenesl na pobřeží v šosu bundy. Žádný problém. A hned, ano, okamžitě, by koupil Lincolna s odklápěcí střechou. Vyzvedl by ho cestou z lodi a dovezl by ho až k domu, jenom proto, aby viděl Ethelin obličej, když by mu vyšla naproti před dům a spatřila ho. To by bylo něco, vidět Ethelin obličej, když by se přiřítil ve zbrusu novém světlezeleném Lincolnovi s odklápěcí střechou! Ahoj Ethel, miláčku, řekl by velmi nedbale. Tak jsem myslel, že bych ti mohl přivézt nějaký malý dáreček. Viděl jsem ho ve výkladu, když jsem šel okolo, vzpomněl jsem si na tebe a na to, jak jsi vždycky takový chtěla. Líbí se ti, drahoušku? řekl by. Líbí se ti barva? A pak by pozoroval její obličej.

Místnost se ztišila. Lidé seděli klidně na židlích, všichni upřené oči na vyvolávače. Ve vzduchu bylo cítit jisté napětí, a jak se zvyšovali nabídky, napětí rostlo. To nebyla hra, ani vtip. Mohli jste si tím být jisti díky způsobu, jakým se jeden muž díval na druhého, který zvýšil jeho nabídku – možná usměvavě, ale pouze rty se smály, oči byly jasné a dokonale chladné.

“Jak všichni víte,” říkal vyvolávač, “nízké pole pokrývá všechna čísla, která jsou menší než nejnižší číslo v rozsahu, v tomto případě menší než 505. Takže pokud si myslíte, že tato loď urazí méně než 505 mil za jeden den do zítřejšího poledne, měli byste si toto číslo koupit. Takže kolik nabízíte?”

“Šedesát!” zvolal pan Botibol, a všechny obličeje v místnosti se otočili a pohlédli na něj.

Spočítali to poté, co bylo prodáno poslední číslo a vyšplhalo se to na částku kolem 2100 liber. To bylo kolem 6 000 dolarů. Devadesát procent připadne vítězi, deset procent dostane nadace námořníků. Devadesát procent ze šesti tisíc je pět tisíc čtyři sta. No – to bylo dost. Koupil by Lincolna s odklápěcí střechou a ještě by mu něco zbylo. S těmito příjemnými myšlenkami odešel do své kajuty, šťasten a rozrušen.

Když se pan Botibol druhého dne probudil, ležel ještě několik minut tiše s očima zavřenýma, poslouchajíc zvuk vichřice, čekajíc na další zhoupnutí lodi. Ale neslyšel žádný hluk bouře, a loď se také nekolébala. Vyskočil a vykouknul z okénka. Moře bylo - ó, můj Bože – hladké jako zrcadlo, velká loď jím plula rychle, samozřejmě nahánějíc čas, ztracený přes noc. Pan Botibol se otočil a pomalu se posadil na okraj postele. Otřásl jím záchvěv strachu, který se vkrádal pod kůži. Už nedoufal. Takhle to určitě vyhraje nějaké vyšší číslo.

Co třeba tomu řekne Ethel? Je prostě nemožné, aby jí řekl, že utratil téměř všechny jejich dvouleté úspory kvůli lístku do hazardní hry. Také není možné uchovat to v tichosti. K tomu by totiž bylo třeba říci jí, aby přestala čerpat z účtu. A co měsíční poplatky za televizi a Encyklopedii Britannica? Už teď viděl zlost a opovržení v očích své ženy, modrá přecházející v šedou a oči samotné se zužují, jako vždy, když v nich je zloba.

“Můj Bože. Co teď budu dělat?”

Nemělo smysl předstírat, že by měl teď sebemenší šanci – pokud by ta zpropadená loď nezačala couvat. Museli by jí otočit jet plnou parou vzad, aby měl nějakou šanci na výhru. No, možná by měl prostě požádat kapitána, aby tak učinil. Nabídl by mu deset procent z výhry. Klidně i více, kdyby chtěl. Pan Botibol se začal chichotat. Pak zcela náhle přestal, oči i pusu dokořán a jakémsi šokujícím překvapení. Teď totiž přišel ten správný nápad. Zasáhl ho jako blesk, a tak vyskočil z postele, úplně rozčilený vzrušením, vyběhl k okénku a znovu vyhlédl ven. No, pomyslel si, proč ne. Proč ne? Moře bylo klidné a on by neměl mít žádný problém udržet se na hladině, dokud by ho nevyzvedli. Měl neurčitý pocit, že už to někdo udělal před ním, ale to ho přeci neodradí udělat to znovu. Loď by musela zastavit a spustit člun, a člun by se musel vrátit asi půl míle, aby ho vylovil, a pak by se musel vrátit zpět a být vyzvednut na palubu. Celá akce by trvala nejméně hodinu. Hodina znamenala asi 30 mil. Snížilo by to trasu o 30 mil. To by stačilo. “Nízké pole” by určitě vyhrálo. Ovšem, pokud si bude jist, že ho někdo uvidí spadnout do vody; ale to bude jednoduché zařídit. A bude lepší, když bude mít na sobě lehké oblečení, něco, v čem by se dobře plavalo. Sportovní oblečení, to je ono. Oblékl by se jako by si šel na palubu zahrát tenis – jen tričko, kraťasy a tenisky. A nechá si tu hodinky. Kolik bylo hodin? 9.15. Čím dříve, tím lépe. Tak honem, ať už to mám za sebou. Je třeba udělat to včas, protože limit bylo poledne.

Pan Botibol byl vyděšen i rozrušen zároveň, když vstupoval na horní palubu ve sportovním oblečení. Jeho malé tělo bylo široké v bocích, zužující se směrem nahoru k nezvykle úzkým svěšeným ramenům. Jeho bílé nohy byly pokryty černými chlupy; vyšel opatrně na palubu, měkce našlapujíc v teniskách. Nervózně se rozhlédl kolem sebe. V dohledu byla pouze jedna osoba, starší žena s velmi tlustými kotníky a obrovskými hýžděmi, která se nahýbala přes zábradlí a zírala do moře. Měla na sobě kabát z Astrachánu a s límcem ohnutým vzhůru, takže pan Botibol nebyl schopen prohlédnout si její obličej.

Myšlenka skočit přes palubu do oceánu tisíce mil o nejbližší pevniny dělala pana Botibola – opatrného muže v tom nejlepším slova smyslu - neobyčejně všímavého. V žádném případě nebyl ještě přesvědčen, že žena, kterou vidí, by naprosto bezpochyby zpustila poplach až vyskočí. Podle jeho názoru byly dva možné případy, proč by selhala. Za prvé – může být hluchá a slepá. Nebylo to moc pravděpodobné, ale na druhou stranu by se to mohlo stát, tak proč riskovat? Jediné, co musel udělat bylo, zkontrolovat to tím, že s ní promluví chvíli předem. Za druhé – a to ukazuje, jak podezíravá může být mysl muže, když si razí cestu sebezáchovou a strachem – za druhé, co když je ta žena sama vlastníkem některého z vyšších čísel v loterii a jako taková by tedy měla pádný finanční důvod nepřát si zastavit loď. Pan Botibol si vzpomněl, že někteří lidé už zabili své bližní kvůli daleko menší částce než je šest tisíc dolarů. Každý den se to stává v novinách. Tak proč riskovat i v tomto případě. Nejprve si to ověř. Buď si jistý svou pravdou. Zjisti to pomocí malé zdvořilé konverzace. Pak, za předpokladu, že se ta dáma ukáže být příjemným, milým lidským stvořením, věc bude tutovka a on může skočit přes palubu s lehkým srdcem.

Pan Botibol jí úsměv opětoval a začal se stahovat pryč. “Musím jít a trošku si zacvičit,” řekl. “Nikdy nevynechávám po ránu své cvičení. Těšilo mě, že jsem vás poznal. Opravdu mě těšilo...” Ustoupil asi deset kroků vzad a žena ho nechala jít bez pohledu.

Všechno teď bylo v pořádku. Moře bylo studené, on byl lehce oblečen kvůli plavání, v této části Atlantiku určitě nejsou lidožraví žraloci a byla tam milá příjemná stará dáma, která ztropí poplach. Bylo jenom otázkou, zda loď bude dostatečně dlouho zpožděna, aby se váhy převrátili ve jeho prospěch. Skoro určitě to tak bude. Pro každý případ by tomu mohl trošku pomoci v tomto směru sám. Mohl by dělat nějaké problémy s vytažením do záchranného člunu. Trošku plavat kolem, směrem zpátky od nich, tajně, až se budou snažit přiblížit se, aby ho vylovili. Každá minuta, každá vteřina, kterou získá, mu může pomoci vyhrát. Znovu se začal přibližovat k zábradlí, ale teď ho přepadl jiný strach. Nezachytí se o lodní šroub? Slyšel, že se to stává lidem, kteří přepadnou přes bok velké lodi. Ale co, on se nechystal přepadnout, on se chystal skočit a to bylo úplně něco jiného. V případě, že skočí dost daleko, může si být jist, že se lodnímu šroub vyhne.

Pan Botibol se pomalu blížil k místu u zábradlí asi 20 yardů od té ženy. Teď se na něj nedívala. Tím lépe. Nechtěl, aby viděla, jak vyskočí. Pokud ho nikdo neuvidí, může pak říct, že uklouzl a spadl a že to byla nehoda. Naklonil se přes okraj lodi. Byla to hodně velká výška. Když o tom tak přemýšlím – mohl by se snadno těžce zranit, až dopadne na vodní hladinu. Nepraskl někomu dokonce žaludek, když špatně dopadl na břicho z velké výšky? Musí skočit rovně a dopadnout na nohy. Vjet do vody jako břitva. Jasně. Voda se zdála studená a hluboká a šedá a nutila ho chvět se, když se na ní díval. Ale teď nebo nikdy. Buď chlap, Williame Botibole, buď chlap. Tak dobře... Teď...do toho...

Vyšplhal na vrchol širokého zábradlí, stál tam chvíli udržujíc rovnováhu, balancujíc tři vteřiny plné úzkosti, pak vyskočil – vyskočil vzhůru a pryč, tak daleko, jak to jen šlo a v ten samý moment zařval: “Pomoc!”

“Pomoc! Pomoc!” křičel, jak padal. Pak narazil na hladinu a vjel pod ní.

Když se rozlehl první výkřik o pomoc, žena, která se opírala o zábradlí vzhlédla a nadskočila překvapením. Rychle se kolem sebe rozhlédla a viděla kolem ní vzduchem letět malého muže oblečeného do bílých kraťasů a tenisek, který se natáhl jak dlouhý tak široký a křičíc, jak letěl kolem. Na okamžik vypadla, jako kdyby si nebyla úplně jistá tím, co má udělat: hodit záchranný kruh, běžet pryč a vzbudit poplach, nebo se prostě otočit a začít křičet. O krok se stáhla zpět od zábradlí a houpavě napůl vykročila směřujíc nahoru ke kapitánskému můstku, a na tento krátký okamžik zůstala bez pohnutí, strnulá, nerozhodnutá. Pak skoro najednou vypadala uvolněně, a znovu se naklonila dalece přes zábradlí, zírajíc na vodu do míst, kde se vířila brázda za lodí. Brzy se objevila malá kulatá černá hlava v pěně, ruku zdvíhajíc nad sebe, jednou, dvakrát, prudce mávajíc, a tichý vzdálený hlas volal něco, čemu bylo těžké porozumět. Žena se vykláněla stále dál přes zábradlí, a snažila se dohlédnout na míhající se černou skvrnu, ale brzy, velmi brzy byla tak daleko, že si ani nemohla být jista, jestli tam vůbec je.