PARALELNÍ SVĚT-14

Major Karel Pokorný byl přitisknutý k prknům a zpoza nich hleděl na  půdu. Na čele cítil pomalu stékající kapky potu. V pravé ruce svíral pistoli, přičemž měl ukazováček na spoušti. Odněkud ze střechy domu slyšel práskání výstřelů, jak Němci honili prchajícího muže.

„Pokusím se vylízt na střechu. Třeba nějak proklouznu,“ sdělil do mikrofonku zabudovaném v límci kabátu.

„Pozor, za chvíli vběhnou na půdu tři vojáci!“ uslyšel v naslouchátku, co měl v uchu, hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který se nalézal spolu ze zraněným podplukovníkem Michalem Novotným v autě o pár ulic dále. Díky ochranné cloně automobil nebyl vidět. Poté na obrazovce monitoru, kde byla rentgenovým viděním zobrazena půda, uviděl vbíhat trojici postav. 

  Major přes prostor mezi konci prkny uviděl Němce, jak rychle běží k půdnímu okénku. Dva z nich rychle jím prolezli. Třetí voják, který v rukou svíral pušku zůstal pod okénkem stát.

„Jde někdo ještě na půdu?“ zeptal se šeptem přes vysílačku major.

„Teď nikdo,“ zněla odpověď nadporučíka.

Major Pokorný se při stěně pomalu vztyčoval a těsně nad posledním prknem zůstal přikrčeně stát. Přitom tlačítkem přepnul pistol na střílení uspávacích střel, jejíž účinek se projevoval do několika vteřin. Zalícil zbraň na hlavu vojáka a poté stiskl spoušť. Němec sebou škubl a pravou rukou se chytl za zátylek. O chvíli později zavrávoral a zhroutil se na podlahu. Rychle k němu přiskočil a odtáhl ho za prkna. Poté ze sebe svlékl kabát i kalhoty. Co nejrychleji stáhl z vojáka uniformu i s boty a oblékl se do ní. Z vnitřní strany límce uniformy si připnul mikrofonek a řekl do něho.

„Lezu na střechu. Jaká je tam situace?“

„Toho vodbojáře dostali. Je mrtvej. Jeden gestapák s tím vojákem, co tam před chvíli vlezl jde po střeše zpátky,“ sdělil mu nadporučík.

„Sakra! Dvojníkem toho vojáka nejsem,“ pronesl ironicky a rozeběhl se k východu z půdy. Sotva vběhl na schodiště, střešním okénkem prolezl gestapák a voják.

„Tady v tomhle baráku jsme pane poručíku kápli na vodbojáře. Musí se prohledat i tahle půda,“ řekl gestapák.

„Je mi to jasný. K sakru, kam šel Bernard?“ pronesl tázavě naštvaně důstojník a rozhlédl se po půdě.

„Třeba už prohledává tuhle půdu,“ mínil gestapák.

„Měl tady zůstat,“ řekl poručík, přičemž okénkem vlezli do půdy dva vojáci.

„Prohledejte to tady!“ rozkázal jim a rázným krokem vykročil k zavěšenému prádlu, za nímž byl východ z půdy.

„Já toho pacholka roztrhnu jako hada. Vůbec na něj není spoleh!“ pomyslel si v duchu. A když došel ke dveřím uslyšel za sebou výkřik jednoho z vojáků.

„Pane poručíku! Pojďte sem!“

Hned se otočil a co nejrychleji se prodral přes prádlo zpátky. Pak uviděl oba vojáky za prkny. Rázným krokem došel k nim. Poté překvapením vytřeštil očí, když se mu naskytl pohled na ležícího Gerharda ve spodním prádle.

„Je snad vomráčenej, nebo co“ řekl voják, který se nad ním skláněl.

„Kterej hajzl!“ rozkřikl se důstojník a přitom si všiml na podlaze kapiček krve. Vzteky bez sebe proběhl půdou k jejímu východu. Seběhl do posledního patra a pak se naklonil přes zábradlí a vykřikl:

„Zadržte vojáka, kterej krvácí! Je to převlečenej vodbojář!“