Ohrada

Vlastně jen tak...

Z mého místa skrze mřížoví jsem měl dobrý výhled na hrušeň stojící v zahradě obehnané vysokou betonovou zdí. Je to mohutný košatý strom, který bývá v létě obtěžkán plody tak velkými, že se větve téměř dotýkají země na našem dvoře, odkud se dají sbírat hrušky. Je to již hodně starý strom, a měl toho už za sebou určitě hodně. Není v té zahradě sám, vedle něj totiž stojí ořech, který je svými rozměry s touto hrušní srovnatelný.

Na hrušni se občas nechávaly pozorovat hrdličky – teda párek hrdliček, kterak si tam navzájem čechrají peří, občas jsem sledoval jejich námluvné rituály a dvoření.
Pozoroval jsem je tam již dlouho, na jaře, když vzduch ztěžknul vůní kvetoucích stromů, v létě když větve klesly obtěžkány ovocem až na dvůr, na podzim, to když strom začal plešatět, a i teď v zimě, kdy už dávno slezl všechen sníh z větví.

Pozoroval jsem je tam, když jsem četl dopisy od ní, když jsem na ní myslel, i když jsem s úsměvem na rtech vzpomenul s jakou noblesou poslala do kolen polovinu autobusu, aniž by řekla jedno jediné slovo.

A pak náhle jako mávnutím kouzelného proutku přišel březen, blížilo se jaro, dny se oteplily, sluníčko zase začalo vystrkovat úsměvy zpoza beránčí zástěry, a deprimující šeď zimy se postupně začala vzdalovat pryč aniž by na ní kdokoliv v dobrém byť na chviličku jen vzpomenul.

A už nevídal jsem cukrující hrdličky na větvi hrušně, už neslýchával jsem jejich tichounké štěbetání, a zase jsem začal vnímat daleko více bolestněji svojí samotu, svůj „věrný“ stín který beze mne neudělá ani ránu, nebo spíše naopak…

Ze střepů jsem si zase slepil usměvavý štít na obličej, ne už nevnímám bolest tak intenzivně jako poprvé, ano bolí to, ale dá se to snést. Asi jsem už otupěl, tak nějak už nenechávám city které mne přivedly až sem dlouho působit.

Dnes, zítra, někdy. Co na tom sejde kdy se vrátí hrdličky, aby peříčkem svým zahladily šrámy na duši, když to nelze prožít i s ní.

Najednou jsem si uvědomil, že jsem právě daroval mustangům svobodu i přesto, že jsem to tak původně neměl v plánu. V ohradě se už nevzpíná divoký kůň, a ohrada náhle zeje tesknou prázdnotou. Jen vyvrácená vrata a vyschlá půda v sobě nese otisk podkov mustanga prchnuvšího kamsi pryč.


.....

Jak těžké je lapit divokého mustanga, a naučit ho důvěře, věrnosti, a lásce…

---